Co s vaší duší udělá, když vykonáváte tresty smrti?

Mám za to, že právě i kvůli autorově občanské neposlušnosti se přihodilo, že jeho poslední film, ironicky nazvaný Není zla mezi námi, zvítězil na loňském berlínském festivalu. Ovšem podobně jako další íránské filmy, ani tento nezohledňuje dusivou úlohu náboženství v této teokratické republice, sotva náznakem se jí dotkne (třeba skrze verbálně zmíněnou povinnost žen nosit šátek). Dodejme, že Není zla mezi námi je první Rasoulofovým snímkem, který se dostal do tuzemské distribuce; některá jeho předchozí díla zde byla pouze jednorázově promítnuta na specializovaných přehlídkách.

Čtyři povídky, které tvoří dvouapůlhodinový titul Není zla mezi námi, mají společný motiv: trest smrti. Režisér odsuzuje popravy, vždyť oběťmi nejsou, což zřetelně zazní, ani tak skuteční zločinci jako lidé stíhaní za své veřejně projevené názory. Nezabývá se ovšem samotnými odsouzenci (jedince smířeného s osudem, o němž ani netušíme, co vlastně spáchal, zastihneme jen v jednom kratičkém výjevu), nýbrž těmi, kteří hrdelní rozsudky vykonávají. Nejsou to jen „profesionální“ popravčí, nýbrž zejména vojáci základní služby.  Zpravidla se podřídí, neboť odmítnutí s sebou nese hrozbu represí vůči nim.

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Prostě mám zaměstnání

První povídka zprvu vůbec nenaznačuje, jaké téma sleduje a jakým směrem se bude ubírat. Prozradí, že její nenápadně vyhlížející, poklidný protagonista, laskavý, ohleduplný a vstřícný člověk, pracuje v přísně střeženém vězení; vyprávění ostatně rámuje jak odjezd z něho, tak posléze příjezd zpět. Mezi těmito okamžiky se odehraje všední den s vyzvedáváním manželky ze zaměstnání i dcerky ze školy, spatříme návštěvu obchodu a nakupování, sledujeme domácí péči o nemocnou stařenku.

Rasoulof toto ukazuje v dlouhých záběrech, až únavných svou bezdějovou, impresivní monotónností, často umístěných do jedoucího auta. Právě motiv automobilu, ať již kamera setrvává v něm nebo se pohybuje za ním, případně jej pouze nehnutě pozoruje, zdá se být příznačný nejen pro Rasoulofa, ale nejspíš i pro celou íránskou kinematografii. Proto po této záplavě všednosti tolik šokuje poslední záběr, ozřejmující, že muž zřejmě již bezmyšlenkovitě pracuje jako kat, jenž ze své kukaně uvádí do chodu příslušné zařízení – statický záběr, který zachycuje hromadnou popravu pověšením, se vyznačuje nesnesitelně dlouhým trváním i naprostou netečností: Z umírajících přitom vidíme jen jejich třepotající se nohy, po nichž stéká moč…

Je mi z toho zle

V následujících příbězích, kdy kamera je už více pohyblivá a sleduje třeba chůzi či jiné aktivnější počínání osoby, je téma poprav již explicitně přítomno. A to právě skrze počínání a prožívání těch, kteří jsou nuceni je vykonávat, ve všech případech vojáků základní služby, těžce traumatizovaných takovým příkazem. Nerozhoduje přitom, zda se jedná o přítomnost nebo o dávné události, které dotyčnému změnily doživotně existenci.

Druhá povídka zachycuje s teatrálně přepjatým vzdorem počínání naprosto zoufalého vojáka, rozhodnutého se zbraní v ruce raději dezertovat než se podřídit; vyhrožuje přitom namířenou zbraní, že zastřelí každého, kdo mu bude bránit v úprku.

Třetí epizoda, zřejmě nejpůsobivější, zachycuje rozpoložení vojáka, jenž přijel na krátkodobou dovolenku (právě za splnění rozkazu) a zjišťuje, že popravil oblíbeného mentora své vyvolené. Němá, ochromující bezmoc a narůstající fyzická nevolnost je tu postižena s obdivuhodnou výmluvností, téměř beze slov a bez sebemenšího zveličení, často s pouhým náznakem v pohledu a mimice, marnou snahou „očistit se“ nořením hlavy do blízké říčky.

Čtvrtý příběh zachycuje příjezd íránské dívky vychované v Německu, jež se dovídá, že jejím skutečným otcem je někdo jiný, než si dosud myslela. Sem proniká nejvíce melodramatického balastu, když samotné toto přiznání vede k těžkému konfliktu, k dívčinu odmítnutí pochopit dávné události, které jejího „strýčka“ přiměly vzdát se lékařské kariéry a usadit se v odlehlé pustině, kde není ani zavedená elektřina. Přesto zde – po boku chápající partnerky – nalezl své štěstí a klid. Dravci včetně neodbytné lišky znemožnili chování jakéhokoli drobného zvířectva. Ale navzdory slovům o jejich hubení lze nedaleko domu postřehnout položenou misku s vodou.

Záběr z filmu Není zla mezi námi, foto: Cosmopol Film

Mohl by sis říct o víc

Zatímco první dva příběhy se pojí s městským prostředím, jízdou po silnicích a stáním na semaforech, s nákupními centry, s nočním osvětlením, druhá dvojice se odehrává na venkově, ať jej už reprezentuje zalesněná, jakoby trouchnivějící příroda, doplněná mnohdy se rozpadajícími se domky, nebo vyprahlá pustina lemovaná trnovitými keři, kterou se vine úzká silnice. Město se stává místem lhostejným dějištěm lidského hemžení, případně ohrožujícím místem, z něhož je třeba co nejrychleji zmizet. Venkov poskytuje skrýš před slídivým dozorem, i když skrýš ne vždy spolehlivou. V ohlasech na film Není zla mezi námi se dokonce připouštěla možnost sepětí mezi druhou povídkou (o útěku vojáka z kasáren) a závěrečnou povídkou, v níž dominovala v současnosti zamlčovaná minulost. Nelze to vyloučit, kupříkladu vzhled mobilního telefonu či auta, užívaných v „útěkářském“ příběhu, naznačuje, že příběh by se mohl odehrávat v dřívějších letech.

Snímek Není zla mezi námi – nesnadno stravitelný vypravěčskou pomalostí a radikálním náklonem k pocitovosti – přináší deziluzivní výpověď, umocněnou chladným neslunečným počasím nebo odlidšťujícím umělým osvětlením fádních interiérů. Režisér s poněkud spekulativní okázalostí, jež se skrývá za výrazovým minimalismem, upozorňuje na bezvýchodnost, v níž se vykonavatelé rozsudků ocitají. Jak již bylo naznačeno: Pokud odmítnou splnit rozkaz, vystavují se postihům; pokud svolí, mohou je stíhat výčitky svědomí, ale také se vystavují hrozbě otupění, kdy by svou činnost přestali vnímat jako něco nelidského. Ostatně postaršího (anti)hrdinu úvodního příběhu, jenž ke mzdě dostává nádavkem pytel rýže, vyzve manželka, aby požádal o větší množství této potraviny, když má nejvíce nočních služeb ze všech. Člověk si nakonec zvykne na všechno? Jen málokdo nalezne sílu vzdorovat…

Český plakát k filmu Není zla mezi námi, repro: Film Europe

Není zla mezi námi / Sheytan vojud nadarad / Doch das Böse gibt es nicht / There Is No Evil (Německo / Česko / Írán, 2020, stopáž 150 minut)
Scénář a režie: Mohammad Rasoulof, kamera: Ashkan Ashkani, hudba: Amir Molookpour, střih: Mohammadreza Muni, Meyesam Muini. Hrají: Ehsan Mirhosseini, Shaghayegh Shourian, Kaveh Ahangar, Alireza Zareparast, Salar Khamseh a další.
Premiéra v ČR: 5. srpna 2021