Ohlédnutí: Festival v Cannes sestavil v době covidu silný program

Letošní canneský festival letos nabídl – i na svoje exkluzivní poměry – silnou a také početnou hlavní soutěž čtyřiadvaceti celovečerních filmů. Podíl na tom měl především fakt, že letošní ročník obsahoval nejméně tři snímky (Benedetta Paula Verhoevena, U Petrovových řádí chřipka Kirilla Serebrennikova, Francouzská depeše Liberty Kansas Evening Sun Wese Andersona), které bylo možné promítat už vloni, kdy se festival kvůli pandemii covidu-19 nekonal. Cannes tak nabídlo do jisté míry kondenzovaný ročník 2020 + 2021.

Francouzská režisérka Julie Ducournauová se Zlatou palmou; Cannes 2021, foto: ČTK

Poetik ač jsme různých…

V hlavní soutěži by bylo zbytečné hledat tematické nebo stylistické pojítko, což podtrhla i volba poroty vedená americkým režisérem Spikem Leem. První afroamerický prezident poroty (režisér filmů Jednej správně anebo Blackkklansman) a jeho kolegyně a kolegové vyzdvihli velmi různorodé tituly. Vítězný Titan domácí režisérky Julie Ducournauové je dílem brutálním, vtipným a hraničním nejen v zobrazování násilí, ale také překračující hranice mezi zaběhanými koncepty. Silně stylizovaný „noční film“ o mladé vražedkyni ochotně narušuje hranice mezi mužským a ženským světem, nebo obecně gendery, překračuje linie mezi člověkem a strojem a pouští se do kontroverzí.

Naopak snímky vyznamenané Velkou cenou poroty – Hrdina Íránce Asghara Farhádího i Kupé č. 6 Fina Juhy Kuosmanena – jsou díly civilními. Farhádí, dvojnásobný držitel Oscara za filmy Klient a Rozchod Nadera a Simin, se staví kriticky ke své domácí společnosti, v níž mnohé věci musí zůstat pod pokličkou a sociální média znesnadňují hledání pravdy a spravedlnosti. Vězeň se v Hrdinovi rozhodne poctivě vrátit nalezenou kabelku se zlatými mincemi, jenže ve výsledku mu to situaci neulehčí, spíš naopak. Kupé č. 6 pro změnu vypráví příběh jedné neobvyklé finsko-ruské love story na cestě vlakem do Murmansku. Porota prokázala, že je schopna ocenit i velmi neokázalý, ale autentický komorní příběh bez hvězd i diskutovaných společenských témat.

Cenu za scénář převzal Japonec Rjúsuke Hamaguči za svou emočně silnou a zároveň chytře vystavěnou variaci na díla spisovatelů Harukiho Murakamiho a Antona Pavloviče Čechova Drive My Car. Jeho tříhodinový snímek o potřebě překonávat traumatické životní události, sdílet je s ostatními a pokračovat v životě, bodoval také u mezinárodní kritiky. Rjúsuke Hamaguči po snímku Kolo štěstí a fantazie (premiéra také letos na Berlinale) je patrně v životní formě a doufejme, že české diváky s jeho jménem brzy seznámí tuzemské festivaly nebo distributoři.

Ex aequo dvojice cen poroty pro Thajce Apichatponga Weerasethakula s pomalým, spirituálním filmem Memoria, odehrávajícím se v Kolumbii, a Izraelce Nadava Lapida s jeho osobně laděným, dravým útokem na izraelský establishment v dramatu Ahedino koleno rovněž potvrzují, že letošní porota dokázala ocenit velmi různorodé poetiky.

Druhá hlavní sekce festivalu, nazvaná Un Certain Regard, se nově zaměřuje mnohem více na začínající tvůrce a tvůrkyně. Sedm z dvaceti uváděných filmů byly debuty. Jeden z nich, podmanivé islandské mysteriózně laděné rodinné drama Jehně (Ada), dorazí na podzim do českých kin. Další tituly uvedené Un Certain Regard, například skvěle nasnímaná melancholická komorní sci-fi After Yang od jihokorejsko-amerického filmaře Kogonady, byly teprve druhými snímky svých tvůrců. Dlouholetí matadoři – jako například Turek Semih Kaplanoğlu s bezmála shakespearovským dramatem o možnostech odpuštění Odhodlaný Hasan (případně lze přeložit i jako Hasanovy sliby) – se tentokrát nacházeli v menšině.

Nepřijít o jména

Aby slavný festival zároveň nepřišel o známá autorská jména, která se z různých důvodů do obou soutěží nevejdou, přidal letos do programu sekci Cannes Premiere. Objevil se v ní kupříkladu snímek Britky Andrey Arnoldové (dříve Fish Tank či American Honey) s názvem Kráva, z velké blízkosti snímaný dokument o životě krávy na britské farmě. Anebo Jane podle Charlotte, rozpačitý režijní debut Charlotte Gainsbourghové o její matce Jane Birkinové. Marco Bellocchio přispěl filmem Marx Can Wait a Oliver Stone dalším dokumentem JFK Revisited. Z hraných snímků se v Cannes Premiere objevily novinky Korejce Hong-sang sooa anebo domácího Mathieua Amalrica.

Festival tak s Cannes Premiere nabízel celkem pět nesoutěžních sekcí v oficiálním programu, což se jeví jako dlouhodobě neudržitelné. Otázka mimo jiné je, jak budou organizátoři v čele s Thierry Frémauxem nakládat se sekcí Cinema For Climate, v níž se letos shromáždila sedmička snímků na téma klimatické změny. Z nich komedie Louise Garrela Křížová výprava, natočená podle posledního scénáře Jean-Clauda Carrièra, zamíří mimo jiné do českých kin. Vypráví o lidech, kteří jednoho dne zjistí, že jejich náctiletý syn rozprodává rodinný majetek, aby spolu s dalšími dětmi financoval ekologický projekt na záchranu planety.

Glamour pokrytectví

Na canneském festivalu jsme zaznamenali určitou starost o environmentální problematiku vůbec poprvé. Festival si naúčtoval ke každému akreditačnímu poplatku odpustek ve výši 24 eur, které předá organizacím zkoumajícím klimatickou změnu a možnosti boje proti ní. Zároveň dál distribuuje tisíce jednorázových kelímků na nápoje každý den. Divákům, kteří přicházeli do sálů s jakoukoli jinou než plastovou lahví s pitím, ochranka nádoby u vstupu zabavovala a vyhazovala do koše. Takže zatímco programová sekce a poplatek chtějí vytvářet obraz uvědomělého přístupu, v zaběhaných drobnostech festival není na svém průběhu ochoten sám něco změnit.

První krok novým směrem jsem připravený ocenit, ale nesmí zavánět čistě marketingovou motivací anebo pokrytectvím. Glamour festival se zcela proti smyslu protiepidemických opatření nerozpakoval nechat zaplnit jednu část hlediště a zcela uzavřel jinou. Aby vše lépe vypadalo na záběrech kamer. Cannes více pečuje o svůj hvězdný obraz, než aby se akce zodpovědně starala o samozřejmosti, které by mohla neokázale udělat „pro dobrou věc“. Ostatně současný francouzský přístup k protikoronavirovým opatřením se řadě zahraničních návštěvníků festivalu jevil poněkud ležérní. Oznámených sedmdesát zjištěných případů onemocnění během trvání festivalu lze brát vlastně jako úspěch.

Veškeré online a digitální aktivity byly však pod úroveň takto se tvářícího podniku. Mobilní aplikace byla prakticky nepoužitelná, rezervační portál na vstupenky často nefungoval.

Hlavní úspěch 74. ročníku Cannes se tedy odehrál na rovině programu. Několik slabých nebo průměrných snímků, jako byly nové filmy Seana Penna Flag Day nebo panevropský Příběh mojí ženy od Ildikó Enyedi, kritika i porota svorně odsunuly na druhou kolej. Snímků, které si ocenění zasloužily, bylo dost. Porota jich vyzdvihla devět, čímž docela jasně vyznačila, že téměř polovina účastníků v hlavní soutěži stojí za zaznamenání.

Autor je (především) filmový publicista a kritik