Rudé boty, šedé myši a mezinárodní úspěchy. Anifilm je dvacetiletý

Do dvacetileté tradice Anifilmu pořadatelé započítávají úvodní rozvoj festivalu pod názvem Anifest v Třeboni, následné roky schizmatu s paralelní existencí festivalů Anifilm (v Třeboni) a Anifest (v Teplicích) i poslední dva ročníky. Ty se uskutečnily v Liberci, kde akce našla vstřícnější přístup magistrátu a perspektivu dalšího rozvoje. Festival sice není ve větším městě na první pohled moc viditelný, avšak dimenze krajské metropole, zámecký prostor coby festivalové centrum i dostupnost dalších kinosálů jsou zcela vyhovující. Kvůli koronavirové pandemii vlastně nebyl ani jeden ročník Anifilmu standardní, tudíž je možná ještě brzy na vynášení soudů. Avšak diváci v Liberci festival navštěvují velmi slušně; výjimkou nejsou zaplněné odpolední projekce ani ve všední dny.

V soutěži Český obzor zvítězily na Anifilmu 2021 Rudé boty, snímek animátorky Anny Podskalské, repro: archiv Anifilmu

V soutěži Český obzor, kde ceny uděluje domácí Rada animovaného filmu, nikoli festivalové poroty, letos zvítězily Rudé boty, snímek mladé animátorky Anny Podskalské. Ta se svým malým týmem, do něhož patří i autorčin manžel, spoluautor scénáře a střihač Matěj Podskalský, zpracovala stejnojmennou pohádku, objevující ve vícero evropských literaturách. V podání Podskalské jsou Rudé boty příběhem chudé venkovské ženy, která si nade vše přeje tančit. Dopřeje jí to tajemný muž a jím darované ďábelské střevíce, které ženu zcela ovládnou. Jako prokletí. Anebo jako závislost. Podskalská film vystavěla na způsob intenzivní audiovizuální podívané především pro dospělé s tématem osudného mytického překročení řádu.

Rudé boty vznikaly olejomalbou na sklo, kterou v Evropě reprezentuje oceňovaná režisérka Florence Miailhe, jejíž celovečerní počin Přes hranici bychom měli ve zdejších kinech vidět na podzim. Vznikl ostatně v české koprodukci. V ČR animaci malbou na sklo dosud pěstovala především Lucie Sunková (například v kontemplativním snímku Strom), poeticky ovšem zcela jinak orientovaná. Malba Podskalské je energická až divoká, plně využívající dynamiky tanečního pohybu i motivu rudých bot. Ve zvukové stopě obraz doprovázejí moderní adaptace folklorních písní od kapely Dálava až po polskou Kapelu ze Wsi Warszava. Za výsledný film si tvůrci plně zaslouží účast na festivalu v Cannes, kde budou Česko jako jediní reprezentovat v oficiálním programu.

Za autorsky možná skromnější, ale také skvělý výsledek považuji i další krátký film, který vyzdvihla sekce Český obzor. Snímku Radioterapie na Žlutém kopci režisérky Noemi Valentíny se podařilo výrazně překročit zadání „zakázkového díla“. Jde totiž o spot osvětlující dětským pacientům, co je čeká během léčby. Pokud se autorce bude dál dařit kloubit nelehká témata s nadsázkou a vstřícností a také vlastní výtvarný styl s návaznostmi na animovanou tvorbu nejen v Česku, budeme její jméno dál zvědavě sledovat. Podobně jako například tvorbu Matěje Smatany, jehož předloňský snímek Pouštět draka rovněž dětským divákům působivě předestírá téma odcházení ze života a ztráty blízkých.

V soutěži celovečerních filmů letos na Anifilmu zvítězil polský film Zabij to a opusť město. Festival tím podtrhl svůj důraz na středoevropskou tvorbu. Cenu pro nejlepší dětský film si odnesla třetí úspěšná kombinace irských bájí a současného environmentálního a společenského poselství Vlkochodci. Ir Tomm Moore s ní navázal na snímky Píseň moře a Brendan a tajemství Kellsu. Bez ceny naopak zůstala Calamity, dětství Marthy Jane Canary, vítězný film loňského festivalu v Annecy. Vypráví o dětství jedné z mála ženských legend Divokého západu, Calamity Jane, a dělá to oslnivým způsobem zvlášť z hlediska práce s barvami. Stepi a polopouště Oregonu i lesy kolem zlatokopeckých osad nabírají přirozeně tyrkysové, fialové a žluté barvy. České filmy z letošního katalogu Annecy – totiž Sestry a Moje slunce Mad – jsem v programu festivalu postrádal. Minimálně u druhého z nich, celovečerního snímku, je však pravděpodobná tuzemská premiéra na festivalu v Karlových Varech, předcházející podzimní kinodistribuci.

Záběr z filmu Calamity, dětství Marthy Jane Canary, repro: archiv Anifilmu

Zvláštním uznáním porota pamatovala na film Myši patří do nebe režisérů Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka. Nákladná a více než dekádu připravovaná česká koprodukční podívaná plně dosahuje standardů současných koprodukcí a zaslouží uznání. Tvůrci jistě doufají, že na podzim v českých i zahraničních kinech přitáhne široké publikum. Ve srovnání s některými výše jmenovanými filmy ovšem na festivalu vyniknou i jeho nedostatky. Film o přátelství myšky Šupito a lišáka Bělobřicha, kteří se coby odvěcí nepřátelé seznámí v nebi, kombinuje mnohé. Například křesťanské figury s buddhistickým znovuzrozením, život v nebi se zábavným lunaparkem a tajemný pralesem. Výtvarně opulentní dílo má však – mírně řečeno – eklektickou spiritualitu, která vznikla spíše snahou zaujmout diváka než konkrétní tvůrčí vizí v této oblasti. Snímek je plný atrakcí pro rodinné publikum, hudby, akce a efektů, ale chybí mu schopnost se ztišit a dát prostor sympatickému v jádru komornímu příběhu o dvou outsiderech.

Záběr z filmu Myši patří do nebe režisérů Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka, repro: archiv Anifilmu

České animaci dnes nejen prizmatem jubilejního Anifilmu jednoznačně dominují tvůrkyně a výsledné filmy nabírají na různorodosti – od komerčně orientovaných rodinných projektů po krátkou tvorbu. Talenty se nelíhnou jen na pražské FAMU. Tvůrkyně a tvůrci se při prezentaci svých filmů vyznačují skromností a jistým vědomím okrajovosti svého oboru. Ale zároveň koronavirovou pandemií prošli relativně málo pošramocení a obor tak nyní charakterizuje pokračující série cen a úspěchů i potenciál dalšího rozvoje.

Autor je (především) filmový publicista a kritik.