Jen si tady zkuste s tímhle závažím žít

Prušinovského snímek je sice zasazen do současnosti, ale není odvislý od aktuální společenské situace. Časové ukotvení Chyb je „obecnější“ a nakládá s jistými fenomény, které se nezmění za sezónu. Pětadvacetiletá prodavačka Ema, která žije v jedné středočeské vesnici a pracuje v maloměstském supermarketu, někdy kolem svých dvaceti let natáčela ušmudlané porno s firmou ranařů okresního formátu. A tato minulost Emu dožene. Její přítel Tomáš, vydělávající si jako pokrývač, na Emino angažmá narazí náhodou na internetu. Je tím zasažen, zhrzen a vykolejen. Emu fyzicky napadne, z pomsty jí je nevěrný a vztah se rozklíží. Když Tomáše zlost přejde, převažuje pocit ztráty. Podobně v Emě vzlíná potřeba blízkosti, kterou s Tomášem měla. Konec filmu je opatrně optimistický a také ovšem mírně bezradný. Ale k tomu se ještě dostaneme…

Trailer k filmu Chyby, zdroj: Youtube

Scénář spisovatele a filmaře Romana Vojkůvky vykazuje přímočarost, kterou by však bylo chybou považovat za plytkost nebo banálnost. Jako kdyby říkal: Některé věci jsou vlastně velmi jednoduché, ale mohou mít zatraceně složité důsledky. Základním dojmem z příběhu „samotného“ i z Chyb jako celku je obyčejnost – s různými klady i zápory, které takový přívlastek může znamenat.

Jan Prušinovský už dávno prokázal, že patří mezi současnými českými režiséry k nejvýraznějším z těch, kteří inscenují životy našinců prožívané mimo tuzemská centra. Konkurence v tom není zas tak zanedbatelná. Do polozapomenutých nebo anonymních obyčejných maloměstských či venkovských koutů polistopadového Česka situovali své filmy například Bohdan Sláma (Štěstí, Venkovský učitel, Čtyři slunce), Petr Václav (Nikdy nejsme sami), Olmo Omerzu (Všechno bude) či Štěpán Altrichter (Schmitke); o seriálech ani nemluvě.  Mimochodem, co české kinematografii daleko více schází, to je originální, ostré, nemilosrdné zobrazení soudobé Prahy coby nafoukaného a zároveň přízemního organismu vysávajícího z lidí energii neznámo kam. Respektive: existuje řada takzvaných chcípáckých filmů o hrdinech, kteří nevědí, kudy kam. Ovšem neexistuje žádný průrazný společensko-kritický, obnažující snímek o antimagické, tvrdě kapitalistické, hustě pragmatické Praze s velkými ekonomicko-politickými hráči, přestože v hlavním městě vzniká až zduřelé množství snímků. Ale zpět k mikrokosmu Chyb: jejich scénografické (architekt Jan Pjena Novotný) a obrazové (kamera Petra Koblovského) uchopení citlivě podporuje byčejnost příběhu z prostředí neprivilegované „pracující třídy“, aniž by se tu tlačilo na pilu estetikou hnusu a sešlosti.

Emu ztělesňuje Pavla Gajdošíková, která divadelně působí v Ostravě; Tomáše zosobňuje v ústeckém Činoherním studiu angažovaný Jan Jankovský. Oba ty výkony jsou výborné, autenticky působící, tedy v rámci toho, co jim předepsal scénář. Seznámení Emy a Tomáše v hospodě, kam on neplánovaně večer zavítá, protože mu ujel spoj, a ona zrovna s kamarádkami oslavuje své narozeniny, je přece jen zjednodušeně hladké jako z romance, za niž sami tvůrci Chyby označují, aniž se však jejich film dá romancí jednoznačně nazvat, neboť příběh o lásce automaticky neznamená romanci. Skoro stejně dobře lze u Chyb psát či mluvit o sociálně vztahovém dramatu.

Kromě seznámení obou hlavních figur je chtěný i konec příběhu, kdy Ema s Tomášem vyřknou odhodlání být spolu a zůstat na vesnici navzdory sousedskému posměchu i nátlaku kvůli Emině minulosti. Chlapácká či spíše samčí bodrost kombinovaná se zlomyslným a pokryteckým údivem a moralizováním, které se intenzivně projevují poté, co Emina pornografická epizoda vejde ve známost, se sotva uspokojí tím, že na Tomášův dům někdo sprejem nastříká vulgarity, jak to ukazuje poslední záběr filmu. Klid jen tak nebude. Závěrečné desítky vteřin filmu jeví se tak být pod vlivem přání, jež bylo otcem myšlenky.

Vojkůvka s Prušinovským postavili Chyby tak, že Tomáš se po zjištění, co Ema točila, zhroutí a najede na chlast, neboť se cítí být společensky vyřízen – právě kvůli místní komunitě, reprezentované kamarády a sousedy z hospody. Jankovského Tomáš tedy ve vyprávění zdánlivě opanuje scénu, řeší se jeho bolest, ale tím postupně vystupuje do popředí neadekvátnost, řekneme nevelkorysost, přemrštěnost jeho reakce. Gajdošíkové Ema má nažito více, je pevnější, zkušenější, už ví, co nechce. Její upozaděnost v příběhu je dočasná a chtělo by se říct i plně funkční, ale to by zde nesměla být určitá doslovnost, s níž je Tomášovo „trpitelství“ tvůrci předloženo – téměř stominutová stopáž je na samé hraně nosnosti tohoto „obyčejného“ příběhu. Každopádně je to Ema, kdo se z těch dvou v následcích různých pochybení pohybuje dospěleji, i když není úplně zřejmé, co přesně ji k někdejšímu pornografickému natáčení vedlo.

Jan Kolařík v roli hostinského, který žije sám, a Pavla Gajdošíková jako Ema. Záběr z filmu Chyby, foto: Falcon – Zuzana Lazarová

V kontextu aktuální české filmové produkce se Chyby jeví být jako – v nejlepším slova smyslu – normální dobrý film situovaný do současnosti a ukazující, zjednodušeně řečeno, srážku křehkosti intimity vyvěrající z internetových technologií se zakořeněnými modely patriarchálního uvažování. V kontextu soudobé kinematografie jako celku, její globální nabídky, jsou však Chyby dílem regionálním, „malým“, bez údernosti kupříkladu některých rumunských snímků. A s tím docela těsně souvisí otázka, komu jsou Chyby vlastně určeny, jaká je jejich cílová skupina? Klasický festivalový artový film to není. Pro běžné české městské publikum to bude titul bez známých herců, nějaký „šedý“ kousek ze současnosti, na který fakt nejsou zvědaví. A pro diváky z malých měst a z vesnic to bude nejspíš něco, na co se nemusí koukat, protože to žijí. Ale kde je tedy chyba?

Chyby (Česko / Slovensko, 2021, stopáž 99 minut)
Režie: Jan Prušinovský, scénář: Roman Vojkůvka, kamera: Petr Koblovský, hudba: Ondřej Anděra, střih: Michal Böhm. Hrají: Pavla Gajdošíková, Jan Jankovský, Ondřej Kokorský, Jan Kolařík, Ivo Gogál, Eva Hacurová, Marta Dancingerová, Kryštof Rímský, Monika Načeva, Karolína Frýdecká a další.
Premiéra: 15. července 2021