Daddy Cool. Ilja Najšuller ve filmu Nikdo nešetří špičkovou akcí ani slastným násilím

Najšullerův druhý film je mnohem tradičnější než jeho excentrická prvotina Hardcore Henry (2015). Tu kompletně natočil na primárně sportovní digitální kamery GoPro, které se dají snadno připevnit k tělu nebo k různým nástrojům. Ostatně Najšuller je hudebník, který touhle technikou natočil pár klipů pro svou kapelu, a na jejich základě ho oslovil producent Timur Bekmambetov, aby stejným stylem vytvořil celovečerní film. Najšuller do Hardcore Henryho zapojil úchvatné kaskadérské výkony, ale i nadsazenou brutalitu a povedlo se mu vytvořit dílo, jež u diváků budí permanentní údiv a infantilní radost z destrukce.

Ve svém letošním titulu Nikdo si tak režisér vlastně poprvé vyzkoušel klasickou práci s kamerou a střihem. Výsledek vyhlíží, jako kdyby Ilja Najšuller (* 1983) měl tohle řemeslo dávno a naprosto v malíku. Z materiálu je cítit totéž nadšení pro brakové násilí jako z jeho prvotiny. Vypráví o vzorném otci rodiny, který se zaplete s ruskou mafií. Až na to, že to není tak docela obyčejný otec a že gangstery proti sobě poštval vlastním přičiněním. Jde o ten typ akčního filmu, který nejlépe vystihuje hláška z geniální devadesátkové komedie s Arnoldem Schwarzeneggerem Poslední akční hrdina. Arnie tam v roli Hamleta bravurně shrnuje zápletku celé Shakespearovy tragédie: „Hej, Claudie. Zabils mi tátu. Tos neměl.“

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Podobně ve filmu Nikdo nesledujeme slabého hrdinu stojícího proti nepřemožitelnému nepříteli. Drsní zločinci tu postupně zjišťují, že se pustili do křížku se silou, jež je mnohem mocnější, než se zprvu zdálo. Divácká radost tady nespočívá v tom, že fandíme hrdinovi, aby vyvázl z obtížné situace. Spíše s neustálým překvapením objevujeme, co všechno náš hrdina vlastně umí a jak moc překonává naše počáteční očekávání. Připomíná to kouzelnické vystoupení, u něhož se těšíme, jaký další trik hrdina vytáhne z klobouku – až na to, že svá drsná čísla předvádí na zdánlivě nepřemožitelných tělech svých nepřátel. Vedle Komanda mezi takové filmy patří třeba první John Wick, za nímž stojí stejné produkční studio jako za Nikým, tedy společnost 87North Productions založená Davidem Leitchem a Chadem Stahelskim.

Najšullerův film má ovšem možná nejblíž k francouzské produkci 96 hodin. Nepotrpí si na okázalost, nýbrž počítá s divákem, který si libuje v přehnaném drsňáctví, ale zároveň je nebere příliš vážně. Tenhle princip skvěle ztělesňuje představitel hlavní role Bob Odenkirk. Původně scenárista komediálních skečů a televizní komik získal věhlas jako představitel neobyčejně propracované ústřední role ve skvělém televizním seriálu Volejte Saulovi, která od něj vyžadovala jak precizní komediální talent, tak minuciózní dramatické herectví. V Nikom samozřejmě nepředvádí ani zdaleka tak vrstevnatý výkon. Podstatná (a herecky rozhodně nikterak jednoduchá) tu však je Odenkirkova schopnost instantně, úsporně a maximálně efektně naznačit divákovi, v jakém rozpoložení se hrdina právě nachází. Jeho role v podstatě nevyžaduje nic menšího než proměnu z vyhořelého muže středního věku, uvězněného v šedivých denních rutinách, v supervýkonný vraždící stroj, který si navíc své krvavé řádění patřičně užívá.

Kolem téhle proměny se ostatně točí snímek Nikdo. Komentují ji třeba texty písní, které Najšuller často používá i k rytmizaci scén. Především je však ona proměna klíčem k dynamice filmu. Úvodní pasáže hrdinovy denní rutiny režisér zhušťuje do série krátkých, lakonických výjevů, akci si naopak užívá v delších přehledných záběrech, kde si nenechá ujít žádnou příležitost ukázat divákům bolestivé zranění, krvavý chlístanec nebo zohavenou mrtvolu. A kolem stejné proměny je vystavěna i dramaturgie. Od počáteční komprimované zprávy o letargickém přežívání otců ve středním věku se příběh posouvá ke zjištění, že ani pomsta na dvou chudých podomních lupičích nepřináší žádnou radost. Teprve naturalisticky krvavá bitka v tramvaji (nejsilnější scéna filmu!) odstartuje čím dál silnější dávkování nadsázky. Ta vrcholí vyloženě euforickou závěrečnou přestřelkou, do níž se zapojí i stařičký hrdinův otec v podání Christophera Lloyda s brokovnicí a kde kupříkladu spatříme zpomalenou pasáž doprovázenou ploužákem You’ll Never Walk Alone od Gerry & The Pacemakers (a která je milovanou diváků fotbalového Liverpoolu).

Nikdo je vlastně denním sněním otce v čase krize středního věku o tom, že je ve skutečnosti špičkově vycvičeným agentem, který se v případě potřeby dokáže proměnit v maximálně efektivního zabijáka. Je to sice denní snění, nicméně i tak připomíná, že nemá příliš mnoho společného s realitou. Proto se dá jen těžko napsat, že by Nikdo oslavoval „toxickou maskulinitu“. Najšuller spíš ironicky komentuje akční žánr včetně jeho hypermachismu, který vždy byl hodně infantilní. Až na to, že spíše než s náctiletými obdivovateli a obdivovatelkami akčních hrdinů počítá s dospělejším publikem, s diváky, kteří si dokážou zábavné orgie bezuzdného násilí užít s ještě větším odstupem.

Bob Odenkirk v hlavní roli filmu Nikdo, foto: Archiv Artcam

Nikdo / Nobody (USA, 2021, stopáž 92 minut)
Režie: Ilja Najšuller, scénář: Derek Kolstad, kamera: Pawel Pogorzelski, hudba: David Buckley, střih: William Yeh, Evan Schiff. Hrají: Bob Odenkirk, Alexej Serebrjakov, Connie Nielsen, Christopher Lloyd, Michael Ironside, Colin Salmon, RZA, Billy MacLellan, Araya Mengesha a další.