Služebníci Boha a režimu. Film Ivana Ostrochovského je působivá evokace totality
Na otázku „Co byly zač československé osmdesátky?“ odpovídá film Ivana Ostrochovského Služebníci už svojí formou: pomalými, černobílými, většinou statickými záběry zamlklých nebo jen zpola srozumitelně drmolících mužů s ustrašenými tvářemi, kteří se pohybují v dezolátních interiérech a bezútěšné průmyslové krajině.
Ženy vystupují ve Služebnících maximálně ve zmínkách zástupců moci, když vyhrožují, komu všemu mohou ublížit, pokud vyslýchaní nebudou spolupracovat. Téměř celý časoprostor snímku je symbolicky uzavřen do klaustrofobního prostředí bohoslovecké fakulty, kde není radno nikomu věřit a kde je každý projev odporu ututlán a pacifikován v zárodku. Kromě toho navštívíme byt estébáka Ivana, jehož osamělý obyvatel si fascinovaně prohlíží vlastní odumírající tkáně, a několik disidentských domácností či kanceláří, v nichž se spiklenci domlouvají prostřednictvím zvukotěsné roury.
Nekompatibilní světy
Ivanu Ostrochovskému (*1972) se povedlo dát konečně filmový tvar tomu, co nové české snímky z prostředí totality pojmenovávají většinou pouze prostřednictvím zlomyslných pohledů šestákově záporáckých postav vykonavatelů komunistické moci. Tísnivá atmosféra všeprostupujícího strachu a rozkladu je prakticky v každém záběru natolik hmatatelná, že o ní postavy nemusí mluvit. Namísto lamentování a výhružek se tu důsledně zamlčuje, ostatně krize komunikace mezi postavami je také jedním z témat snímku. Příslušníci represivních složek zde mnohem častěji naznačují, čeho jsou schopni, než že by něco reálně podnikali. Společenství semináře se rozkládá spíš zevnitř než podléháním soustředěnému aktivnímu útlaku zvnějšku.
Služebníci mluví o československé normalizaci (film se odehrává v roce 1980) spíše prostřednictvím impresí, než konkrétních odkazů a souvislostí. Na fakta a kontexty je film záměrně skoupý. Nápad zasadit děj do církevního prostředí je šťastný proto, že umožnil rozvinout hru ostrých kontrastů, z nichž vyprávění těží jako celek. Samotné křesťanství má odlišný hodnotový systém i odlišnou kulturní tradici oproti komunismu, respektive reálného socialismu, avšak i ono je zde rozštěpeno do dvou frakcí. Na jedné straně stojí podzemní organizace věřících, kteří poslouchají Svobodnou Evropu a sdílejí mezi sebou zakázané náboženské texty, zatímco na straně druhé trčí prorežimní instituce Pacem in terris, kterou vidíme schůzovat stylem, jenž se neliší od tehdejších funkcionářských rokování. Nějaké stanovisko ke vztahu víry a etiky vůči totalitní moci tady zaujímá prakticky každá výraznější postava. Na třecích plochách těchto postojů vznikají subtilní dramatické situace, které snímek zachycuje.
Jednoduché, ale funkční
Služebníci jsou kromě toho studií studie izolace a osamělosti, což je pro zobrazovanou dobu rovněž příznačné. Ostrochovský a jeho tým to podtrhují už pojetím jednotlivých záběrů: působí jako mírně rozhýbané umělecké fotografie; většinou jsou statické a rámují objekty pečlivě sladěné do působivých kompozicí, jež navíc samy nesou napětí či význam. Pohyb postav uvnitř záběrů je někdy až nadbytečný – máme pocit, že kdybychom scénu zastavili, dostaneme působivou momentku a z celé scény nám nic podstatného neuteče. Kvůli tomu dílo působí strnule, jako pohled do času, který plyne buď extrémně líně, anebo v drastických zlomech, jež jsou naopak tak rychlé, že je nelze zachytit. Tím se Služebníci liší od určitých děl československé nové vlny, která by mohl svým černobílým obrazem a prostředím připomínat (kupříkladu scenérie rozpadlé budovy fakulty upomínají na film Hynka Bočana Pasťák).
Je otázka, nakolik bychom Ostrochovskému mohli vyčítat, že při svém portrétu československé normalizace opomíjí řadu fenoménů, které by mohly dodat jeho obrazu doby větší plastičnost a vrstevnatost. Služebníci se o žádný historický realismus nesnaží. Spíše usiluje o vyvolání určité nálady, v níž jsou přítomny úzkost, letargie, krutost, zmařené naděje i démonická spiritualita. Z novějších tuzemských filmů je mu nejblíže Já, Olga Hepnarová, ale ta utrpěla rozháranou dramaturgií a zmatečností. Ivanu Ostrochovskému se povedl pravý opak: snímek asketicky koncentrovaný kolem několika jednoduchých, ale funkčních principů. Není to dokonalé dílo. Ale kolik takhle sebejistých filmových evokací totality u nás zatím vzniklo?
Plakát filmu, repro: Aerofilms
Služebníci / Služobníci (Slovensko / Česko / Rumunsko / Irsko, 2020, stopáž 88 minut)
Režie: Ivan Ostrochovský, scénář: Rebecca Lenkiewicz, Marek Leščák, Ivan Ostrochovský, kamera: Juraj Chlpí, hudba: Miroslav Tóth, Cristian Lolea, střih: Jan Daňhel, Martin Malo, Maroš Šlapeta. Hrají: Samuel Skyva, Samuel Polakovič, Vlad Ivanov, Vladimír Strnisko, Milan Mikulčík, Tomáš Turek, Vlado Zboroň, Martin Šulík, Vladimír Obšil, Zvonko Lakčevič a další.
Poznámka redakce: V případě, že dojde k otevření kin v očekávaném termínu 24. května, Aerofilms uvede Služebníky hned v ten den.
