Artchiv: Kněží jako úderná síla v boji za mír. Modleme se za hvězdu říjnové revoluce

V počátcích etablování komunistického režimu v Československu se jeho představitelé snažili izolovat a odstraňovat opozici. Vlna perzekuce vůči intelektuálním kruhům, politickým elitám, armádním špičkám, drobnému rolnictvu, studentskému hnutí a mnoha dalším skupinám obyvatelstva dovolila KSČ ovládnout veřejný prostor a získat mocenský monopol. Existoval zde však jeden z protivníků, vůči němuž bylo potřeba zasáhnout chytřeji. Katolická církev. K získání monopolu moci i ve věcech duchovních sloužila představitelům režimu mimo jiné takzvaná mírová ideologie.

Režimu vadil značný vliv církve na obyvatelstvo, napojení na Vatikán a nebolševicky orientovaná církevní hierarchie, v počátku zastoupená osobností kardinála Josefa Berana. A pak tu byl zájem o rozsáhlý majetek, který církev spravovala – stát se jím mohl obohatit. Plán, jakým způsobem si podvolit církev, by se dal rozdělit na dvě strategie.

Reportáž o konferenci v Banské Bystrici, kde se vlastenečtí kněží mimo jiné zavázali jít vždy s pracujícím lidem, zdroj: archiv České televize

Zaprvé silou. To obnášelo: odstavení stávající církevní hierarchie, podřízení chodu církve – včetně majetkových a ekonomických záležitostí – prostřednictvím církevních zákonů, likvidaci řeholních společenství společně s nepohodlnými kněžími pomocí soudních procesů, věznění a dalších aktivit.

Zadruhé donucením ke kolaboraci. To obnášelo: ovládnutí chodu církve za pomoci režimu věrných kněží a nově ustanovených organizací. Ty se posléze staly jakýmisi mluvčími církve a fakticky převzaly její vedení. Došlo k přetrhání vazeb na Vatikán.

Kde je naše centrum

Takzvaní vlastenečtí nebo pokrokoví kněží, kteří „to mysleli upřímně“, sami sebe vnímali tak, že navazují na historickou tradici všeslovanství, národní tradice, boje za český jazyk, národ, sociální porozumění a mír. Společným pojítkem byl též odpor ke germanizační porobě. V čele těchto kněží stál Josef Plojhar, pozdější ministr zdravotnictví.

Odpověď na otázku, kde se vzala touha spolupráce s komunistickým režimem, pramení především ze strachu a zkušenosti z koncentračních táborů. Většina kněží byla vězněna v některém z takových táborů a zde se setkala a seznámila s drsným chováním tzv. kápů, kteří se nezřídka rekrutovali mezi komunisty. Tento ambivalentní vztah se pak odráží v následné spolupráci.

Pusťte si reportáž o mezinárodní konferenci v Luhačovicích a mírové manifestaci na Velehradě, obě akce se konaly začátkem července 1950, zdroj: archiv České televize

Snaha ovládnout katolickou církev skrze nové organizace měla být co nejméně konfliktní. Tak vznikla Katolická akce (KA); název byl použit záměrně – odkazoval na stejnojmennou organizaci existující již od dvacátých let. Podpisová akce mezi kněžími, kteří byli přesvědčováni, aby se do nové organizace zapojili, nejednoho signatáře zmátla kvůli totožnému názvu.

Ustavující konference KA se konala v dubnu 1949. V prohlášení můžeme mimo jiné číst: „Jsme přesvědčeni, že nebude pravého pokoje a míru na světě, dokud výdělkářská společnost nebude nahrazena společností novou – socialistickou“. KA však neměla dlouhého trvání. Jednak proto, že tehdy ještě funkční episkopát důrazně odsoudil její aktivity, jednak proto, že papež vydal exkomunikační dekret týkající se členů Katolické akce.

Kam doputujeme?

Jedním z typických projevů mírové politiky byly rovněž snahy změnit charakter tradičních náboženských poutí. Hlavními řečníky a celebranty se stali vlastenečtí kněží, sakrální charakter poutí se změnil v politický. Příkladem může být pouť na Vavřinečku v roce 1950. Před kostelem byla instalována „bojová“ tribuna s obrazy Stalina, Gottwalda a Lenina, nad nimiž čnělo heslo: „Mír uhájíme, socialismus vybudujeme“. Boj za mír byl zde těsně spjat s husitskou tradicí. Bylo to prezentováno tak, že husitský boj v 15. století se podobá boji za mír nynějšímu. Avšak oproti husitům mají dnešní lidé velkého spojence – Sovětský Svaz. Husité versus křižáci, tábor míru versus imperialistický západ.

Podívejte se, jak o Slovanském dni na Děvíně informoval Československý filmový týdeník, zdroj: archiv České televize

Vyvrcholením katolických mírových snah se stala mírová manifestace na Velehradě konaná v červenci 1950. Masivní agitační kampaň, předcházející pouti, měla zmobilizovat veškeré duchovenstvo v Československu. Očekávala se účast přesahující sto tisíc lidí včetně zahraničních hostů. Kněžím, kteří by se odmítli zúčastnit, bylo vyhrožováno odebráním státního souhlasu a stíháním. Výsledkem masové pouti na Velehradě byla především změna chování papežského stolce vůči církevní politice v Československu. Při předchozích snahách o ovlivnění církevních věcí vydal papež dva exkomunikační dekrety, naproti tomu v případě Velehradu vyjádřil jen politování nad účastí tolika kněží. Od této chvíle se změnila konfrontační politika Vatikánu v politiku dialogu.

Vlastenečtí kněží se stali oficiálními tvářemi katolické církve a dosavadní episkopát byl internován. Vznikla nová organizace – Mírové hnutí katolického duchovenstva, jež se na dlouho stala hlavním reprezentantem katolické církve v Československu. Předsedou se stal Josef Plojhar, proslulý plamennými projevy.

V roce 1951 byl Plojharovi udělen čestný doktorát teologie. Při té příležitosti ve staroslavném Karolinu pronesl: „Dvakrát přišlo z východu jasné světlo, které zazářilo do srdcí lidstva. Po prvé, když se naplnil čas, kdy byly zaplašeny temnoty rozumu i srdce a políbily se nebe se zemí, po prvé – ex oriente lux – z východu zazářilo světlo, když hvězda betlémská zvěstovala narození Nejvyšší lásky. A po druhé – když na troskách hrůz první světové války vzešlo lidské bídě nádherné světlo Velké říjnové revoluce – po druhé: ex oriente lux.“