Artchiv: Socialistická idyla aneb Proč v normalizačních seriálech chybí disidenti

V minulých dílech Artchivu jsme si připomínali roli Československé televize (ČST) v kampani proti disentu v druhé polovině sedmdesátých let – ať už prostřednictvím dokumentaristiky, publicistiky nebo zpravodajství. Zdá se tedy logické hledat další stopy takové útočnosti ve výkladní skříni normalizační ČST – v seriálech. Ale tak přímočaré to není: abychom tuto „zdrženlivost“ pochopili, musíme nejprve nahlédnout úlohu seriálů při upevňování a legitimizování normalizačního režimu.

Dále od velké politiky, dále

Již od počátku „konsolidačního“ procesu, započatého po pražském jaru roku 1968, si představitelé státu i vedení ČST (v čele s angažovaným ředitelem Janem Zelenkou) uvědomovali, že největší propagandistický potenciál televizní obrazovky se skrývá v dramatické tvorbě. Seriálům tak byla věnována značná pozornost a tato snaha se neminula účinkem – díla jako Žena za pultem nebo Nemocnice na kraji města jsou dodnes vnímána jako jedny ze symbolů normalizace. Tvůrci vycházeli z předpokladu, že pokud chtějí oslovit co největší publikum, nemohou být seriály prvoplánově politické. O tento druh pořadů totiž mezi diváky nebyl valný zájem.

Seriáloví hrdinové se proto od velké politiky obraceli k problémům v rodinném či v pracovním kolektivu, které byly každému divákovi dobře známé, a mohl se s nimi ztotožnit. Velká část tehdejších seriálů byla většinou veřejnosti vnímána jako „neškodná“ (a nikoliv náhodou jsou dodnes s oblibou reprízovány). Jejich hrdiny – až na výjimky – nejsou straničtí funkcionáři, nýbrž „obyčejní lidé“ a jejich osudy se zdají být více či méně přenosné do dnešní doby. Propagandistická síla normalizačních seriálů tudíž tkvěla v něčem jiném. Badatelky Irena Reifová a Pauline Bren ve svých studiích přesvědčivě dokládají podíl těchto děl na upevňování minulého režimu. „Regime friendly“ jednání seriálových postav totiž jako by nabízelo divákům svého druhu návod: budou-li se chovat jako ony televizní hrdinové, dosáhnou v životě obdobného úspěchu. Zjednodušeně řečeno: budete-li ke své práci přistupovat stejně odpovědně jako moudrý doktor Sova či budete-li šířit v pracovním kolektivu dobrou náladu jako prodavačka Anna Holubová, máte zajištěné nekonfliktní fungování ve společensko-politické realitě.

Různorodost seriálových prostředí umožňovala téměř každému najít si v jednání postav vlastní návod pro úspěšné „přežití“ v normalizační každodennosti. Dalším důležitým faktorem bylo seriálové vyobrazení reality Československa sedmdesátých a osmdesátých let. Seriály jako Nemocnice na kraji města, Sanitka, Chlapci a chlapi či Rozpaky kuchaře Svatopluka byly kromě jiného oslavou československého zdravotnictví, respektive armády či gastronomie. V pečlivě budovaném světě, v němž nebylo zamračeno, nanejvýš nějaký ten mráček na okamžik umenšil sluneční záři, nemohlo být místo pro disidenty a jiné nepřátele režimu.

Honza Zeman se politiky nebojí

Jeden seriál se v tomto ohledu však vymykal – 30 případů majora Zemana. Již jeho geneze naznačovala, že mezi normalizačními díly bude mít výjimečné postavení. Od počátku se totiž na jeho přípravě kromě scenáristů a dramaturgů podílelo ministerstvo vnitra. Po kritice StB v roce 1968 a po účasti policie na krutém potlačení demonstrací v následujícím roce byla důvěra veřejnosti ve Sbor národní bezpečnosti pošramocena. Vylepšit ji měl velký televizní projekt oslavující práci Bezpečnosti. Po mnoha diskuzích byl zvolen formát televizního seriálu, který bude mapovat největší kriminalistické úspěchy československé policie od konce druhé světové války. Hlavním hrdinou byl Jan Zeman, jakýsi James Bond východního bloku, oddaný komunista, který nad svými nepřáteli čněl důvtipem, inteligencí i smyslem pro humor.

Během třiceti epizod se postupně Zemanovi postavilo několik protivníků a několik z nich mělo předobraz v osobnostech československého disentu. Velkým Zemanovým soupeřem byl básník Pavel Daneš. Kromě nedostatku talentu, inteligence i charakteru se vyznačoval narcistním a ješitným chováním. Danešovo působení v seriálu je rámováno událostmi pražského jara. Právě vymezení se vůči „deformacím“ reformního období bylo jednou z hlavních ambicí seriálu. Daneš zastupoval zkaženou kulturní frontu, která v očích tvůrců seriálu představovala hybný motor událostí roku 1968. Postava byla jakousi kombinací Václava Havla a Pavla Kohouta, některé reálie včetně podoby ve jméně si pak autoři vypůjčili od spisovatele Jana Beneše. Zatímco v epizodě Klauni je to Zeman, kdo má nad Danešem navrch, v následujícím díle Štvanice mu básník s celou kulturní frontou v zádech vrací úder. Daneš se snaží podvrhem dokázat, že Zeman a další příslušníci Bezpečnosti se podíleli na vraždách v obci Plánice (odkaz na skutečný – a proslulý – případ babických vražd z padesátých let). Danešovi v nekalosti pomáhá profesor Braun, další postava, která našla předobraz v československém disentu, konkrétně v literárním historikovi Václavu Černém. Seriálový profesor se původně dokonce měl jmenovat Bílý, aby byla spojitost jednoznačná, nakonec tvůrci příjmení změnili na německé Braun. Snaha spojit představitele opozice s elementem ciziny, se Západem, se v seriálu objevuje hned několikrát a byla nedílnou součástí propagandistického arzenálu využívaného proti disentu v průběhu normalizace. Pravda nicméně opět vyjde najevo: Zeman je očištěn a profesor Braun za pískotu prchá ze soudní síně.

V jednom z dalších dílů se Zeman utkal s československým undergroundem, zastupovaném kapelou Mimikry. Tato karikatura „Plastiků“ naplňuje všechna klišé, která o undergroundu šířila komunistická propaganda – oplzlé a nevkusné texty, pochybná morálka, záliba v alkoholu i v jiných drogách. Všechny tyto neřesti se zhmotňují během koncertu kapely, na němž zazní píseň Bič boží složená pro potřeby seriálu skladatelem Zdeňkem Liškou. Tvůrci Zemana zašli ve snaze pošpinit Plastic People of The Universe ještě dál, když je v seriálu označili jako pachatele pokusu o únos letadla z roku 1972.

Takové nemoci léčit samozřejmě umíme

Ovšem 30 případů majora Zemana zdaleka nebylo jediným normalizačním seriálem silně zatíženým ideologií a propagandou. Na rozdíl od děl jako Gottwald nebo Velitel se však Zeman těšil velké divácké oblibě. Částečně byla dána popularitou detektivního žánru, a částečně tím, že diváci silněji vnímali thrillerovou linku než linku politickou. Právě pro tuhle svoji „zrádnou“, řekněme akční a explicitní političnost zůstává tento seriál terčem polistopadové kritiky – na rozdíl od většiny ostatních normalizačních seriálů. Jejich propagandistický obsah (mnohem méně nápadný než u Zemana) téměř úplně zastiňuje a kompenzuje vesměs kvalitně odvedená filmařina, která nese nemalý podíl na oblibě těchto děl i v dnešní době. Společnost, jež je v oněch primárně nepolitických seriálech vykreslována, jako kdyby postrádala zásadně negativní postavy a jevy. Škůdci socialistické každodennosti a jednoty (a mezi takové náleželi samozřejmě i disidenti) jsou v tomto světle nepočetnou anomálií vyskytující se pouze v kriminálních žánrech.

Ztvárnění „zla“ v normalizačních seriálech se zásadně liší od propagandistické tvorby stalinistických let. Historik Kamil Činátl hovoří v souvislosti s padesátými roky o „diskurzu války“ a v souvislosti s normalizací o „diskurzu nemoci“. Zatímco v době budování komunismu bylo třeba bojovat proti „rozvracečům“, v sedmdesátých a osmdesátých letech již byly tyto boje vyhrány. Výsledkem byla rozvinutá socialistická společnost, která sama dokáže vyléčit všechny neduhy – od nepoctivosti doktora Cvacha, po zálibu v alkoholu doktora Sovy mladšího. Příkladem v léčení těchto „nemocí“ jdou i poctiví jednotlivci jako primář Sova, prodavačka Anna Holubová či doktor Jandera. Co by v tomhle světě dělali disidenti?