Artchiv: Fake news z dílny komunistické propagandy aneb televize proti disentu

Očerňování představitelů opozice prostřednictvím tištěných, rozhlasových i televizních médií bylo součástí balíku opatření skrývajících se pod názvem „prevence“. Tato opatření, do poloviny sedmdesátých let poměrně vágně definovaná pouze na základě policejních směrnic, umožňovala Státní bezpečnosti poměrně zásadně ovlivňovat život disidentů, ale i celé společnosti.

Prevenci lze rozdělit na individuální a obecnou. Ta individuální, řečeno toporným policejním jazykem, měla být využívána k působení „na jednotlivé konkrétní osoby nebo nevelké skupiny osob, které jsou pod vlivem ideologické diverze a provádějí politicky škodlivou činnost“. Základním cílem prevence bylo odradit občany od protizákonné činnosti, k čemuž Státní bezpečnost využívala pestré škály šikanózních prostředků od administrativních opatření jako odebírání řidičáků, odpojování telefonů či propouštění ze zaměstnání, přes takzvané vynucené kontakty (měly podobu výchovného pohovoru s příslušníkem StB) nebo rozličné způsoby zastrašování, až po rozšiřování dezinformací.

Herci a ředitel Divadla Na Zábradlí Vladimír Vodička se distancují od bývalého kolegy Václava Havla, zdroj: archiv České televize

Dezinformace zároveň byly nedílnou součástí obecné prevence. Ta měla působit na společnost jako celek a zabránit rozšiřování myšlenek neshodujících se se státně-socialistickým pohledem na svět. StB v rámci obecné prevence poskytovala „poradenství“ a uplatňovala vliv při tvorbě zákonů, při pořádání besed ve školách či továrnách nebo skrze uměleckou tvorbu. A samozřejmě ve sdělovacích prostředcích.

Vaculík donaha, Ornest zlomen

Asi nejvýraznější normalizační kampaní proti nepřátelům režimu byla ta zaměřená na Chartu 77. Vše odstartovalo 12. ledna 1977 článkem Ztroskotanci a samozvanci otištěným v Rudém právu, vzápětí se zapojila i další média – včetně Československé televize. Na obrazovce se objevily hanlivé komentáře od tehdejších redaktorů, ale i osobností, jejichž odsudek Charty musel být pro společnost překvapivý – například Emila Zátopka. Obzvláště záludný výpad během kampaně schytal spisovatel Ludvík Vaculík. Tomu v roce 1975 příslušníci StB zcizili intimní fotky zachycující ho spolu s jeho milenkou nahé na hřbitově. Podle samotného Vaculíka šlo o fotografie „obsahu vhodného k vydírání, jaké končívá spoluprací s tajnou službou nebo sebevraždou. Fotografie, jež si člověk může udělat pro sebe a musí si to pak před Bohem či ďáblem nést“. Spisovatel dostal od Bezpečnosti na výběr: buď ukončí opoziční činnost, anebo přestěhuje se do zahraničí, anebo budou fotografie publikovány. Vaculík zvolil třetí možnost a 21. ledna 1977 se fotografie doprovázené znechuceným komentářem objevily v časopise Ahoj na sobotu a následně i na obrazovce ČST. Pomyslným vrcholem kampaně proti chartistům bylo shromáždění a provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, známé spíš jako Anticharta. O tom ale v jednom z příštích dílů Artchivu. Účast Československé televize na kampani proti chartistům tím totiž zdaleka nekončí.

Kromě jednotlivých výstupů známých osobností odsuzujících aktivity spojené s uveřejněním Charty, se na obrazovky dostaly i propagandistické pořady připravované většinou v redakci propagandy a dokumentaristiky. Valná část snímků vznikla z podnětu ministerstva vnitra a StB. Již 20. ledna se na obrazovkách objevil krátký pořad Kdo je Václav Havel (poznámka: některé zdroje uvádí, že pořad byl odvysílán až na jaře 1977). Snahou autorů bylo přiblížit divákům původ Havlovy rodiny s důrazem na její kapitalistický a buržoazní charakter. Součástí pořadu byl i rozhovor s herci divadla Na Zábradlí Janem Přeučilem a Václavem Sloupem, kteří se ne příliš lichotivě vyjadřovali o Havlově tvorbě a charakteru. O tři dny později se do vysílání dostal snímek s názvem Vysoká hra. Leitmotivem pořadu bylo patřičné vykreslení záškodnického jednání britské tajné služby. Námět k samostatnému pořadu vznikl již na začátku sedmdesátých let. Natáčení začalo v roce 1973 a za konečným scénářem stál pravděpodobně Zdeněk Lavička. Po finálním střihu bylo ovšem rozhodnuto o uložení filmu do archivu. Negativní role špionážní sítě britské rozvědky tou dobou pravděpodobně už nebyla tématem, které by ve společnosti výrazněji rezonovalo. Zároveň nebyl zájem o vyvolání diplomatické roztržky mezi Británií a Československem.

Mezitím se však do hledáčku Státní bezpečnosti dostal režisér Ota Ornest, bývalý ředitel Městských divadel pražských. Důvodem byly jeho kontakty s Pavlem Tigridem a s lidmi z britského velvyslanectví v Praze. Snaha usvědčit Ornesta z protistátní činnosti dlouho narážela na nedostatek materiálů. Až do ledna 1977, kdy byl spolu s Václavem Havlem, František Pavlíčkem a Jiřím Ledererem zatčen a obviněn z trestného činu podvracení republiky za vydávání samizdatové literatury. A v té samé době byl oprášen snímek Vysoká hra. Narychlo byl přestříhán a doplněn o nové záběry dokazující napojení Ornesta na západní zpravodajské služby a kontakty s nepřátelskými centry vedenými emigranty jako byli Jiří Pelikán či Pavel Tigrid. A tak vznikl pořad, který nepřímo očernil aktivity domácí opozice v čele s Chartou 77 (zbylí tři obvinění z „Ornestova“ procesu totiž podepsali Chartu 77 hned v lednu 1977), zdiskreditoval režiséra Ornesta a ukázal neutuchající snahu britské rozvědky o rozložení socialistického tábora. Záležitost měla pro Otu Ornesta, jehož zdraví bylo značně podlomené, potupnou dohru. Byl StB přinucen před kamerami televize pronést kajícné doznání svých „hříchů“ výměnou za příslib snížení trestu.

Zlomený Ota Ornest se před televizními kamerami doznává ze svých „hříchů“, zdroj: archiv České televize

Charta, fašistů parta

V průběhu normalizace vznikla řada dalších propagandistických snímků, jejichž cílem bylo očernit aktivity opozice, neoficiální kulturu nebo zahraniční exil. Mezi pořady, které se objevily na obrazovce, dominoval Atentát na kulturu (1977), jenž měl za cíl zdiskreditovat undergroundovou scénu v čele se skupinou Plastic People of the Universe. Za zmínku stojí i další snímky, kupříkladu Past v éteru (1978) o podvratné činnosti Hlasu Ameriky a Jiřího Ganse, EM4 přichází (1981) o pašování ilegálních tiskovin do Československa, Na hranici dvou světů (1986) o práci pohraniční stráže a mnoho dalších.

V roce 1989 spolu se sílícím vlivem opozice sílila i potřeba o její diskreditaci. Z toho důvodu se objevil pořad Žháři, v němž se autoři zabývali sérií požárů hospodářských budov. Za požáry údajně měla stát profašisticky smýšlející skupina mladých lidí říkající si Wehrwolfové. Demagogicky vedené vyšetřování vedlo k „překvapivému“ odhalení, že hlavou operace není nikdo jiný než Charta 77. Snaha spojit sílící opoziční hnutí s myšlenkami fašismu se s blížícím se pádem režimu objevovala stále častěji. Komunistická propaganda se tak symbolicky vrátila do poválečných let, kdy bylo vítězství KSČ interpretováno jako záruka, že se nebudou opakovat nejhorší roky v historii novodobého Československa.

„Nezpochybnitelné“ důkazy potvrzují, že Charta stojí v pozadí série požárů hospodářských budov, zdroj: archiv České televize

Nabízí se otázka, jaká byla reálná úspěšnost podobných kampaní. Věřil jim někdo? Zpětně to lze rekonstruovat velmi obtížně – náklonnost k dobové propagandě po roce 1989 přizná málokdo, velkou vypovídací hodnotu nemají ani „rozhořčené dopisy pracujících“ ze sedmdesátých a osmdesátých let. Částečnou odpověď může nabídnout dnešek a s ním spojený fenomén fake news. Stačí vyměnit kulisy, herce a společného nepřítele (někdy není třeba ani to, jak ukazuje případ Václava Havla) a podobnost s komunistickou propagandou je zjevná na první pohled. Nástroje jako snaha o vyvolávání závisti, upozorňování na nejasné financování nebo umocňování strachu z cizího jsou vlastní každé propagandě, nejen té komunistické. A jak vidíme na mnoha nynějších případech, dokáží být velice účinné.