Artchiv: Disent na periferii aneb osamělí běžci na pospas StB

Podoba střetávání disentu a Státní bezpečnosti mohla mít nejrůznější podoby. Jiného zacházení se dostávalo známým disidentům jako Václavu Havlovi nebo Ludvíku Vaculíkovi, jiného neznámým dlouhovlasým „androšům“. Roli mohlo hrát i místo bydliště. Jedním ze základních obranných mechanismů proti šikaně StB byla vzájemná podpora v rámci disidentské komunity. Jan Patočka v této souvislosti hovořil o „solidaritě otřesených“. Ta fungovala zejména v Praze, kde žila většina z prvních signatářů Charty. „My jsme se k sobě, já tomu říkal, ‚tulili‘,“ popsal to Petr Pithart. „Najednou jsme se ocitli v neznámém světě plném nástrah, nebezpečí, zrádců. Tak jsme se prostě pořád scházeli. To byla úplně přirozená reakce.“ Centry „tulení“ se stávaly některé disidentské domácnosti v centru Prahy – byt Němcových, Bendových nebo Petra Uhla a Anny Šabatové. Zde si disidenti vyměňovali zkušenosti z výslechů, podporovali se, radili se, co dál.

Ale mimo Prahu tomu vesměs bylo jinak. „Lidi z malých měst a osamělí běžci to měli vážně těžký“, uvádí Jáchym Topol. Vladimír Drápal, který žil během normalizace v Lounech, ho doplňuje: „Mezi Prahou a zbytkem republiky byl rozdíl. Zatímco v Praze bylo deset disidentů na jednoho estébáka, na okrese bylo deset estébáků na jednoho disidenta.“ Taková převaha StB dostávala disidenty pod dnes těžko představitelný tlak. Mnohem častěji byli předvoláváni k výslechům nebo byli zavíráni na takzvané osmačtyřicítky (tedy vazby v délce 48 hodin). „Za Chomutov jsem to odsíral já. Cokoliv se dělo – ať přijel Brežněv, byl První máj, umřel kamarád, přikodrcala se nějaká delegace, vždycky mě zatkli.“, přibližuje situaci Miroslav Skalický, v undergroundu přezdívaný „Skalák“.

Vzpomínka na Jaromíra Šavrdu v ostravském vydání Vysílání Občanského fóra z roku 1990, zdroj: ČT Ostrava

Právní poradna Jaromíra Šavrdy

Možná nejdrsnější poměry zažívali disidenti na Ostravsku. Dělnický region byl vnímán jako „bašta“ komunistické strany a organizovaná opoziční činnost se zde objevovala výjimečně. Vůdčí postavou severomoravského disentu byl Jaromír Šavrda. Od počátku sedmdesátých let organizoval vydávání a distribuci samizdatové literatury. Kromě toho si v bytě otevřel jakousi „právní poradnu“, v níž stíhaným spoluobčanům radil, jak co nejefektivněji čelit represím ze strany bezpečnostního aparátu. To se představitelům státní moci pochopitelně nelíbilo a Šavrdovi věnovali mimořádnou pozornost. V roce 1978 byl zatčen a obviněn mimo jiné z nedovoleného podnikání právě v souvislosti se svým „právním poradenstvím“. Toto nařčení se nepotvrdilo, přesto byl odsouzen – k dvěma a půl letům vězení za „pobuřování“. Vězení opustil v roce 1981 s podlomeným zdravím. Další podobu Šavrdova pobytu na svobodě předznamenala už cesta z věznice domů, kdy ho zastavila hlídka Veřejné bezpečnosti a kontrolovala technický stav jeho vozidla. Pod drobnohledem policejních orgánů byl i nadále, přesto ještě nějakou dobu pokračoval v ediční činnosti. V roce 1982 byl odsouzen k 25 měsícům odnětí svobody. Během dalšího věznění se jeho zdravotní stav nadále zhoršil. Zemřel v roce 1988.

Originální řešení, jak suplovat solidaritu a pospolitost disidentských bytů v Praze našla část undergroundové komunity. Byly jím takzvané baráky, komunitní centra, která v Československu vznikala po vzoru hippies již od konce šedesátých let. Příznivci undergroundu kupovali zanedbané domy, například v pohraničí, s cílem je rekonstruovat a společně v nich bydlet. Nejznámější československý „barák“ vznikl ve druhé polovině sedmdesátých let v Nové Vísce u Chomutova a stal se centrem undergroundového života. Byly zde pořádány koncerty, happeningy, pobývaly tady desítky lidí. Vedle snahy o vytvoření prostředí důvěry připomínající známé disidentské byty byly tyto komunity zakládány s představou, že únikem na samotu se vyhnou perzekuci ze strany Státní bezpečnosti.

Ta představa se ukázala být mylná. U domu v Nové Vísce brzy „vyrostlo“ stanoviště sledovačky. Ale nejen to: policisté monitorovali například tržby v blízkých obchodech s potravinami. Když tam některá z „mániček“ nakoupila větší množství zboží, bylo to pro ně znamení, že na Nové Vísce se chystá akce. Obyvatelé domu byli často zadržováni a předváděni k výslechům. Nakonec Novou Vísku potkal stejný osud jako ostatní „baráky“. Majitelé dostali příkaz k vystěhování s tím, že dům bude vyvlastněn a využíván k jiným účelům.

Ukázka z publicistického pořadu Vyvlastnění přibližující život v „baráku“ Nové Vísce, zdroj: Česká televize

Disident z diskotéky

Dalším prostředkem proti izolaci disidentů žijících mimo velká města byla snaha o co nejvyšší informovanost a udržování kontaktů s centrem. Z Prahy po nejrůznějších kanálech proudila samizdatová literatura a periodika – třeba Informace o Chartě 77. Ne vždy však tato síť fungovala. Jako příklad „osamělého běžce“ může posloužit Petr Hanzlík. Dnes už téměř zapomenutá postava, v sedmdesátých letech legenda prostějovských diskoték. Hanzlík byl totiž nonkonformní diskžokej. Jím pořádané diskotéky byly magnetem pro mladé lidi z celého okolí. Oslovovala je jeho veselá povaha, špetka showmanství a především bohatá sbírka desek, které si nechával posílat ze zahraničí. Brzy se dostal do hledáčku policie. Jeho nebezpečnost je v dokumentech StB vysvětlena tím, že „… k socialistickému zřízení je nepřátelský. Je obdivovatelem západního způsobu života, který se snaží propagovat mezi mladými lidmi, s nimiž udržuje styky.“ Bylo mu odebráno povolení k pořádání diskoték.

Ztráta milovaného koníčku Petra Hanzlíka vlastně vehnala do řad odpůrců režimu. Nátlak vůči jeho osobě zesílil, když roku 1980 signoval – v Prostějově jako jediný – Chartu 77. Mnoho měsíců podle svých slov nemohl sehnat práci, jeho děti byly vyhozeny ze školy, opakovaně chodil k výslechům, kontrolovala ho sledovačka, prováděli u něj domovní prohlídky a byl mu odebrán řidičský průkaz. Samizdatová literatura se k němu nedostávala a neměl si ani s kým vyměňovat zkušenosti z výslechů a perzekuce. (Mezi disidenty ve velkých městech totiž kolovaly podrobné manuály správných postupů při výsleších nebo domovních prohlídkách, navíc si své zkušenosti mohli předávat ústně.) Protože Hanzlík neznal osvědčené disidentské postupy, vytvořil si vlastní strategii. Proti tlaku a šikaně StB se obrnil jakýmsi krunýřem cynismu a smyslu pro humor. Když mu policisté vyhrožovali, opáčil jim, že on se osobně zná s Husákem a Štrougalem a že ti už si to s nimi vyřídí. „Prostě jsem si z nich dělal úplnou prdel“, glosuje to. Možná právě tím si Hanzlík vysloužil ještě tvrdší přístup ze strany příslušníků Bezpečnosti, v jednom případě na něj dokonce ve snaze zdůraznit výhružky související s vystěhováním měli vytáhnout zbraň. Nakonec Hanzlík neviděl jinou možnost než opustit republiku. „V centru toho bylo hodně, měli nějakou soudržnost, na té periferii člověk musí celému tomu aparátu čelit sám,“ poznamenal později. Tuto soudržnost a solidaritu s disidentským kolektivem zažil Hanzlík paradoxně až ve Vídni po své emigraci.

Opozičně ladění občané v menších městech byli zkrátka ve svém boji často sami. Taková situace StB nejvíce vyhovovala, tím spíše se snažila podporovat izolaci disidentů. „Osamělí běžci“ jako Petr Hanzlík často zůstávali odkázáni jen sami na sebe. Možná, že tito „disidenti z periferie“ nejsou tak známí, jejich odvaha si však zaslouží náš respekt.