Artchiv: Šmírování disidentů aneb hory banalit sbírané Státní bezpečností

StB do života disidentů během normalizace vstupovala mnoha způsoby – výslechy, domovními prohlídkami, každodenní drobnou šikanou, někdy i násilím, a nezřídka – sledováním. Obraz nepřítele režimu doprovázeného všudypřítomnou tatrovkou pošmournými ulicemi socialistického Československa už tak nějak patří k filmům vracejícím se do naší nedávné minulosti. Skutečnost byla mnohem barevnější.

Nejprve několik základních faktů. Sledování představovalo podstatnou agendu Státní bezpečnosti a netýkalo se zdaleka jen představitelů opozice. Právě naopak – mnohem více úkolů měla IV. správa SNB, neboli „sledovačka“, v boji s „vnějším nepřítelem“ (zahrnujícím především monitorování cizinců), ale také třeba při vyšetřování ekonomické kriminality.

Dramatická honička při rozvážení Charty. Jeden z ikonických příběhů československého disentu v neopakovatelném podání Pavla Landovského, zdroj: Archiv ČT, z pořadu Ztroskotanci a samozvanci

Sledování lze rozdělit do dvou základních kategorií – tajné a otevřené. Účelem toho tajného bylo monitorování aktivit „objekta“ (jak StB sledovaného nazývala), aniž by o tom věděl. Spíše demonstrativní charakter pak mělo takzvané otevřené sledování, jehož účelem bylo dotčenému znepříjemnit život, případně zastrašit osoby, s nimiž se chtěl setkat. Nejvyhrocenější formu otevřeného sledování představovala tzv. operativa. Ta mnohdy měla podobu trvalé ostrahy: příslušníci Státní bezpečnosti doprovázeli „objekta“ na každém kroku. Před vstupem do jeho obydlí si vytvořili stanoviště a kontrolovali všechny příchozí návštěvy. Zároveň legitimovali kohokoliv, s kým „objekt“ promluvil. Václav Havel nejvyhrocenější fáze své ostrahy charakterizuje jako domácí vězení. Příslušníci k němu nepouštěli žádné návštěvníky a později ani jemu samotnému neumožňovali odejít z bytu. Kromě Havla byli po určitou dobu operativě vystaveni například Jiří Hájek, František Kriegel nebo Petr Uhl.

Při rekonstrukci práce sledovačky se můžeme opřít o jeden unikátní pramen: o interní časopis ministerstva vnitra s příznačným názvem Sledování. Byly v něm rozebírány nejzajímavější případy, popisovány inovativní metody i problémy a úskalí, které s sebou tato práce nese. Při listování časopisem se zřetelně ukazuje, jakou technickou, materiální a byrokratickou převahou Státní bezpečnost oproti disentu disponovala. Její sledovací vybavení s trochou nadsázky připomínalo technický arzenál Jamese Bonda. Využívala nejrůznějších převleků od falešných vousů, berlí, až po lyže nebo hokejky. Velký důraz byl kladen na pečlivé ukrývání nahrávacích zařízení kupříkladu do speciálně upravených tašek, kočárků nebo i zapalovačů a psacích souprav.

V praxi se z dokonale vybavených Jamesů Bondů ovšem často stávali spíše neohrabaní inspektorové Clouseauové. Kromě úspěchů je na stránkách časopisu popsána řada chyb a omylů. Ty u dnešního čtenáře vyvolají úsměv a také pochybnosti nejen o kompetentnosti sledovačky, nýbrž i Státní bezpečnosti jako celku. Častým nešvarem bylo usnutí příslušníků během služby. Jindy sledovač zapomněl jízdenku na tramvaj a mezitím, co jej kontroloval revizor, stačil se mu „objekt“ ztratit z dohledu. („I když tento pracovník se po vystoupení z dopravního prostředku prokázal revizoru služebním průkazem a byl propuštěn, byl tak vyveden z míry, že popletl číslo elektrické dráhy a poslal pracovní skupinu na jinou linku.“) Překážku do cesty hladkému průběhu sledování mohla položit i obyčejná návštěva čistírny. V časopise je popsán případ, kdy sledovaná osoba zašla do čistírny, nechala tam kabát, který měla na sobě a převlékla se do vyčištěného. To příslušníka natolik zmátlo, že svého „objekta“ ztratil.

Pro disidenty se sledování stalo součástí každodenní reality. Jeho podoba do jisté míry závisela i na nich. Někteří ke svým sledovačům, s vědomím, že oni úkol nevymysleli a plní příkaz svého nadřízeného, volili smířlivější postup. Třeba tak, že na začátku dne jim nastínili svůj denní program, aby je zbytečně „nemuseli hledat“. Mnohdy hrála v chování disidentů k příslušníkům StB roli i určitá vrozená slušnost. Typickým představitelem těchto „slušňáků“ byl Václav Havel, o kterém se tradovalo, že během chladných nocí nosil „estébákům“ do auta čaj. Pro jiné disidenty byl podobný přístup nepřípustný. Jakákoliv lidskost ve vztahu s příslušníky StB v jejich světě neměla místo.

Václav Havel ukazuje pozorovatelnu StB u své chalupy na Hrádečku, zdroj: Archiv ČT, Originální videojournal

To, jak se měli příslušníci opozice správně chovat ve styku se Státní bezpečností, bylo ostatně detailně popsáno v manuálech, které mezi disidenty kolovaly z ruky do ruky. Jejich hlavním autorem byl Petr Uhl a jasně se v nich praví: „Orgán SNB ve službě není partner pro diskuzi – ani o počasí, ani o politických názorech, ani o rodině a přátelích.“ Jiní disidenti si dokázali otravné sledování zpestřit a trochu se při něm pobavit. Třeba Zdeněk Vokatý, který s oblibou před svým doprovodem utíkal a potom z úkrytu pozoroval, jak ho bezradně hledají.

Nabízí se otázka: co po sobě sledovačka zanechala pro dnešní generaci historiků a badatelů? Na stovkách a tisících stránek je detailně popsána každodenní rutina nejen československých disidentů. Víme, co měli který den na sobě, kam šli, s kým mluvili, víme, že Ivan Martin Jirous 7. 5. 1984 v 11:10 v bufetu U Rozvařilů „… zakoupil uzené koleno a jedl“.

Ale vlastně více nám toho sledování sděluje o samotné StB. Úsilí, které této činnosti věnovala, muselo státní správu vzhledem k výsledkům neúměrně zatěžovat. Václav Havel spočítal, že při jeho dovolené v roce 1985 na něj postupně dohlížely asi tři stovky příslušníků. „A jen díky tomu stála cesta československý stát nejméně stokrát víc než mě.“

František Kriegel a Jiří Hájek popisují své zkušenosti se sledovačkou StB, zdroj: Archiv ČT, Originální videojournal

Kriminalistická efektivita této činnosti byla pochybná. Jejich analýza demýtizuje představu o Státní bezpečnosti jako „Velkém bratrovi“, který ví o všem, co se „šustne“. Výsledkem této snahy se více než cokoliv jiného zdá být soupis banalit. Názorně to ilustruje úryvek z eseje slovenského disidenta Milana Šimečky v knize Obnovení pořádku. Podle něj sledování bylo groteskní aktivitou „většího množství mužů od Státní bezpečnosti, kteří sledují svého člověka, když jde ráno pro mléko, potom když jde do práce, když jde na návštěvu, k holiči k lékaři, na poštu atd. Sám jsem takové sledování zažil a jeho smysl mi dodnes uniká. Byl jsem například sledován, když jsem jel na ryby. Tři vozy, obsazené vždy dvěma muži, mě doprovodily k řece. Pak sledovali tři hodiny, že jsem neměl ani jeden záběr, a zase mě doprovodili domů.“

Z pohledu Státní bezpečnosti tak byl možná největším úspěchem zásah, který sledování vneslo do života disidentů. Přítomnost cizího elementu a ztrátu soukromí demonstruje příběh, který popisuje Ludvík Vaculík v románu Český snář. Autor se tehdy pokusil skrz koupelnové okénko vyfotografovat operativu usazenou před dveřmi svého bytu. „Nasadil jsem do aparátu film, sedmadvacítku, bosky jsem vystoupl na vanu, tichounce otevřel okénko, vystrčil jsem hlavu – a zíral přímo do tváře jednoho ze strážníků, který s platností od dnešního rána měl zřejmě rozkaz postavit svou židli naproti mé sotva zašeptané myšlence.“