Artchiv: Ostalgie a Westalgie. Příjemné vzpomínání i nebezpečná relativizace minulosti

Ostalgie – pro někoho neškodné vzpomínání, pro jiného nebezpečná relativizace zločinného režimu. Tento pojem se etabloval v německé historiografii po pádu komunistického režimu v NDR. Původně byl chápán jako jakási vnitřní identita východních Němců, hmotné i nehmotné dědictví v konfrontaci se životem jejich západoněmeckých sousedů. Po pádu berlínské zdi stálo Německo před obrovskou výzvou – sjednotit dva naprosto rozdílné systémy a vlastně i dva národy v jeden. Přehnaná očekávání východních Němců, takzvaných Ossis, se setkala s realitou „násilného podrobení se“ západnímu systému. Ekonomická transformace, deindustrializace, odliv inteligence a obrovská míra nezaměstnanosti vyplývající z rozsáhlého rušení a krachu podniků vedly k deziluzi a vystřízlivění z nového režimu.

Nápadná podobnost přicházejících problémů a výzev se zanedlouho projevila i v ostatních státech někdejšího východního bloku. Slovo ostalgie se stalo jakýmsi synonymem vzpomínání na komunistickou minulost a zároveň může být chápána jako snaha o vypořádání se s nově nastalou a dosud neznámou situací.

V nostalgickém magazínu Retro se hovoří třeba o příživnictví, zdroj: archiv České televize

Ostalgie se projevuje napříč veřejným prostorem – ať už v kultuře (například ve filmu či v literatuře), tak třeba v komerčních produktech. V čem však tkví jeden z možných nežádoucích výkladů tohoto konceptu? Příkladem může být český seriál Vyprávěj a jeho narativní hodnota. Úskalím nejen tohoto seriálu, ale i celého ostalgického „byznysu“ je možnost relativizace minulosti. Období vlády komunistické strany je oficiální státní doktrínou i částí historické obce nahlíženo téměř výhradně negativně – jako doba útlaku, represe a totality. Jenže to se těžko slučuje s nostalgickým vzpomínáním na „ztracené mládí“ nynějších padesátníků a šedesátníků a také s rozšířeným názorem, že dříve „bylo líp“. V kontextu dnešní doby se tedy ostalgie jeví jako způsob opětovného vypořádávání se se současnou situací a zklamání z dnešních poměrů.

Jenže nostalgičtí v současnosti jsou i pozdní dvacátníci a třicátníci. V čem? A jak je to možné? Pro definici tohoto jevu si opět můžeme vypůjčit termín z německého prostředí. „Westalgie“ je jakousi obrácenou ostalgií. Pojem vychází z unikátní historie našeho západního souseda. Nejviditelnějším místem rozdělení Německa a Němců se stala metropole Berlín, kde v roce 1961 téměř ze dne na den vyrostla zeď – zhmotněný symbol železné opony. Nejen v rámci jednoho státu, ale dokonce v rámci jednoho města tak docházelo k rozdílnému vývoji – ať už politickému, hospodářskému či sociálnímu, a zkušenosti obyvatel z jednotlivých částí se zásadně lišily. Westalgie tak, z německého pohledu, představuje vnímání různých aspektů života obyvatel západního Německa jak z éry železné opony, tak z éry po ní, kdy nastala unifikace německého státu a berlínské metropole.

Ale jak westalgie souvisí s českým prostředím? Naše historická zkušenost je odlišná od německé, ale v jedné věci se neliší – v rychlém kulturním a hospodářském porevolučním šoku. Extrémní obrat směrem k Západu po roce 1989 k nám ve velkém přinesl výdobytky kapitalismu a západní produkce. Westalgii v dnešním kontextu tak můžeme chápat jako jakési „tesknění“ po „divokých devadesátkách“ spojených s expanzí západní kultury a zvyklostí do českého prostředí, ale i s hledáním nové identity českého národa. Snahu o rychlý přechod z plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku a také o adaptování principů liberální demokracie provázela řada excesů a fatálních selhání. Zároveň se díky nově otevřeným hranicím objevily u nás dosud nevídané možnosti. Lidé prahli po všem, co přicházelo ze Západu. Ať se jednalo o výrobky, kulturu nebo gastronomii.

Podívejte se na část reportáže o prvním českém fastfoodovém řetězci McDonald’s, zdroj: archiv České televize

Poznámka: Celý díl pořadu Šoky, úlety, srandy si můžete pustit zde.

Tím, čím je pro starší generaci, která prožila velkou část života v komunistickém Československu, ostalgie, tím je pro generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků westalgie. Knižním hitem posledních tuzemských Vánoc se stala kniha Johany Fundové Devadesátky! Roky nespoutané svobody, v níž autorka využila to, co zpracovává mimo jiné na svých internetových stránkách Pure devadesátky. Stále ještě mladí lidé se slzou oku vzpomínají na „devadesátky“ s Family Frost a šmoulovou zmrzlinou, na seriály Beverly Hills či MacGyver, jako kdyby to byla dávná minulost.

Ovšem ani vzpomínání na devadesátá léta není tak bezproblémové, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dalším bestsellerem poslední doby jsou paměti nechvalně proslulého podnikatele Ivana Jonáka Sex, Disco, Revoluce. Jonákovo mafiánské podnikání a spanilé jízdy Prahou v kabrioletu plném nahých dívek jsou nyní, ve zpětném zrcátku, nahlíženy coby kolorit doby, který zkrátka k těm „našim devadesátkám“ patřil stejně jako ona šmoulová zmrzlina. Korupční aféry, rozmach organizovaného zločinu, kauzy jako Koženého Harvardské fondy, či Olovo – i tohle ale byla devadesátá léta. Téměř nikdo už se nepozastaví nad zločiny, které tuto dobu provázely. Spíše si z nich tak nějak „počesku“ děláme srandu a karikujeme je. Není v tom špetka pokrytectví?

Ivan Jonák, padouch nebo devadesátkový hrdina? Podívejte se na jeho Vizitku, zdroj: archiv České televize

Je-li konceptu ostalgie vyčítáno, že zlehčuje a zjednodušuje minulost, neměli bychom stejným metrem měřit i westalgikům? Zároveň: pokud je koncept ostalgie zčásti spojen s nespokojeností a voláním po návratu k dobám dávno minulým, znamená westalgický fenomén podobné volání? Rozřešení a definitivního soudu se v brzké době nejspíš nedočkáme. Stejně jako neexistuje všeobecně přijímaný pohled na naši komunistickou minulost, liší se i interpretace období raného budování kapitalismu. Historická obec se této době zatím příliš nevěnuje – ať už z důvodu nepřístupnosti pramenů nebo kvůli tomu, že je tato minulost příliš mladá a „čerstvá“. Pluralita výkladů je ale vždy pozitivním jevem – ať už je pomocí ní zpochybněn koncept „zločinného zotročení“ českého národa komunisty, anebo třeba koncept bezstarostných devadesátek.

Autoři jsou historici a pracují v archivu České televize