Artchiv: Zpívám zpěv míru, kapitola 1: Sovětský svaz – mírová hráz

„Laboratoř z kovu, ze skla,
jako ostré zbraně lesklá,
a v ní muž u mikroskopu
v Americe zlatokopů
vyrábí tam prudkou smrt
na tyfus a na záškrt. (…)

Co mu dítě, co mu matka?
Z bombarďáku agresor
na malinká Korejčátka
hází tyf a hází mor.“

To je několik veršů z básně Dvě povídky, kterou Marie Pujmanová stvořila roku 1952. Proč jsme kopali brambory za děti postižené korejskou válkou, skládali kantáty k posílení míru, či přijímali mírové závazky k uspoření paliva v traktorech při obdělávání polí? Pro pochopení tohoto fenoménu je nutné podívat se do historie. Kořeny mírových snah bychom mohli dohledat již v antickém Řecku či ve středověku, o větší institucionalizaci bychom mohli hovořit až od 19 století. Důvodem byla především změna charakteru válek. Konflikty se stávaly masovějšími a krvavějšími.

Buduj vlast, posílíš mír, zdroj: archiv České televize

Na přelomu 19. a 20. století začala být z podnětu pražské rodačky Berthy von Suttner udělována Nobelova cena míru. Výrazná osobnost pacifistického hnutí na sebe především upozornila románem Odzbrojte!, v němž kritizovala absurdnost války. Kritickým spouštěčem mírových snah byl do té doby největší válečný konflikt, který kdy lidstvo zažilo – první světová válka. K zajištění trvalého míru a kolektivní bezpečnosti proto vznikla Společnost národů. Po nástupu Hitlera k moci se představa o celosvětovém mírovém hnutí bez ohledu na ideologická stanoviska stala utopií. Mírový proud se začal štěpit a do jeho čela se začali dostávat levicově zaměření intelektuálové a komunisté. Jedním z prvních hnutí, vzniknuvším z apelu francouzských spisovatelů Henriho Barbusse a Romaina Rollanda, bylo Amsterdamsko-pleyelské hnutí. Největší ohlas zaznamenalo ve Francii, kde byly zakládány i obecní komuny vedené komunistickými předáky. Výraznější stopu po sobě rovněž zanechalo takzvané Světové sdružení za mír ustanovené v Bruselu roku 1936. Obě hnutí usilovala zabránit možnému budoucímu konfliktu a sílícímu fašismu v Evropě. Komunistický proud v mírovém hnutí se tím pádem dostával do popředí již před válkou a nebyl nově vzniklým poválečným jevem.

Ceny míru se udělují zejména po válce

Tak jako první světová válka vedla k ustavení a rozvoji mírových hnutí, tak druhá světová válka podnítila vznik Světového hnutí obránců míru. Tato organizace vznikla roku 1949 jako reakce vůči ustanovení Severoatlantické aliance a ideologicky podléhala Sovětskému svazu. Ustavující kongres se konal v Paříži a souběžně v Praze. V manifestu vyzývajícímu k účasti na něm byla podepsána řada osobností jako například výtvarník Pablo Picasso (právě Picassova holubice se stala symbolem míru), spisovatelé Heinrich Mann, Pablo Neruda. V čele československého přípravného výboru stanuli spisovatel Jan Drda a poslankyně Anežka Hodinová-Spurná. Mezi dalšími jmény se objevili například Emil Zátopek či Gusta Fučíková.

O rok později se konal světový kongres obránců míru ve Varšavě. Zde byl odhlasován a přijat jako hlavní zastřešující orgán takzvaná Světová rada míru. Jejím předsedou se stal Fréderic Joliot-Curie. Zároveň od stejného roku začala být v opozici k Nobelově ceně míru udělována Mezinárodní cena míru, mezi jejímiž nositeli byli českoslovenští umělci básník Vítězslav Nezval a hudební skladatel Václav Dobiáš. Nadto byly v rámci národních hnutí udělovány vlastní mírové ceny. Taktéž Nejvyšší sovět SSSR od roku 1949 začal udělovat Stalinovu cenu míru. Samotný Stalin byl v dobové literatuře často titulován jako Generalissimus mír; paradoxně působí to, že po odhalení kultu osobnosti v roce 1956 byla cena přejmenována na Leninovu.

Takzvaný boj za mír se především na konci čtyřicátých let a v průběhu padesátých let, tedy v nejžhavější éře studené války, nesl na pozadí ideologického boje mezi „imperialistickým Západem“ a „táborem míru“ což bylo synonymum pro všechny státy ideologicky sblížené se Sovětským svazem. „Tábor míru“ brojil zejména proti remilitarizaci Německa a Japonska. Zároveň počátkem padesátých let vypukl konflikt na Korejském poloostrově, z pohledu „východních“ bojovníků za mír jednoznačná agrese ze strany západního imperialismu.

Aldermastonský pochod ve Velké Británii, zdroj: archiv České televize

Postupem času se pro mírové hnutí dostala do popředí hrozba jaderného konfliktu. To vedlo k částečnému zklidnění ideologických rozporů a ke sblížení různých mírových iniciativ z východu a západu. Příkladem může být britské hnutí Campaign for Nuclear Disarmament (CND), jenž se proslavilo velikonočními Aldermastonskými pochody jichž se účastnily tisíce lidí. Zástupci Československého výboru obránců míru přijaly představitele britského hnutí v březnu 1963.

Cesta k ráji

V čem tkvěla záludnost boje za mír? Odpověď souvisí s fundamentální otázkou: Jak je možné, že se komunistický režim u nás dokázal udržet téměř čtyřicet jedna let? Dlouho přijímaný narativ trvalé represe a útlaku ze strany představitelů komunistického režimu a jejich složek, jenž držel celý systém pospolu, se zdá být dnes vyčpělý. Německý historik Martin Sabrow přišel s konceptem takzvaných legitimizačních strategií, tedy čtyř pilířů moci, které zajišťovaly fungování systému – antifašismus, socialismus, mír a blahobyt. Československo jako participativní diktatura fungovala díky masovému zapojení obyvatelstva, a právě snaha vyvolat v lidech pozitivní emoce vedla k potvrzení a legitimizaci komunistické vlády. V českém prostředí se dá mluvit kromě jiného právě o ideologii míru. Jejími typickými projevy a snahy, jak ovládat myšlení a konání lidí, byly podpisové akce, agitační hesla, manifestace a mnoho dalších.

Nedělní chvilka poezie: Zpěv míru Vítězslava Nezvala, zdroj: archiv České televize

Důležitou roli v tom sehrávala tvorba spisovatelů, skladatelů, básníků a jiných umělců. Samostatnou kapitolu tvoří zapojení náboženských hnutí v rámci mírové ideologie. Pomyslným vyvrcholením teoretického snažení v boji za světově udržitelný mír byl zákon na ochranu míru přijatý roku 1950. V tu chvíli se morální výzva změnila v zákon ukládající povinnost všem obyvatelům národa.

Umně využitý potenciál boje za mír byl nerozlučitelně spojený s budovatelským úsilím v počátcích etablování komunistického režimu. Snaha vybudovat novou společnost měla vést k toužebnému klidnému životu pro sebe i pro další generace. Vše mělo směřovat k pomyslnému, jak to literární vědec a spisovatel Vladimír Macura formuloval ve své studii Šťastný věk, ráji. Zakončeme to několika verši z poémy Vítězslava Nezvala Zpěv míru; slova z roku 1950 výstižně naznačují charakter tehdejšího boje za mír, a především ukazují až sakrální roli garanta světového míru – Sovětského svazu.

„Zpívám zpěv míru! Volám vás,
volám vás, lidé, k boji za mír,
v němž ční jak nebetyčný Pamír
Sovětský svaz, Sovětský Svaz,
zpívám zpěv míru.“