Fotografové v hledáčku. Miro Švolík: Tělo je symbol člověka
I když chtěl být bačou, stal se z něj fotograf. Miro Švolík ze svých fotografií vytváří koláže – hravé, často s lechtivým nádechem. Je to právě hravost, která je znakem takzvané slovenské nové vlny, významné skupiny fotografů, kteří se potkali na pražské FAMU začátkem osmdesátých let.
Ženské tělo, které v půli rozevírá maličkatý muž. Muž tlačící ženská ňadra z těla ven. Zkrátka: Velká žena malý muž. To je koneckonců i název série Mira Švolíka z roku 2010. Tvorba jednoho z představitelů slovenské nové vlny by se dala charakterizovat jako věčná honba za pochopením vztahu ženy a muže. Představitele obou genderů na fotografiích svléká, aby je zbavil vizuality doby, neboť oblečení ovlivňuje výsledný dojem a názor. Nahé tělo je pro fotografa symbolem člověka.
„Fotografie není jen cvak. Dá se jí vyjádřit spousta věcí. I ty masy fotografií, které každý den vznikají, vyjadřují všechno. Jenomže nevědomky. Ale když jste tvůrce, chcete vyjádřit a reflektovat něco sám ze sebe,“ říká Miro Švolík se zaujetím, které je zřetelné i přes videokameru, skrze niž vedeme rozhovor. Ukazuje mi do kamery knížku básní Charlese Baudelaira Pařížský spleen. Na dvaceti fotokolážích, které jednotlivé básně ilustrovaly, pracoval vloni osm měsíců. Letos 9. dubna 2021 – tedy přesně v den dvoustého výročí narození tohoto francouzského tvůrce – vyšla kniha v Antverpách. „Spoustu věcí už mám nafotografovaných a pouze je skládám k sobě. Někdy mám v hlavě nápad na téma a pak den, anebo klidně i půl roku přemýšlím, jak to zpracovat… Vytvářím si různé skici a konstrukce. Když mě něco napadne, hned si to musím nakreslit a zapsat.“
Miro Švolík snímky aranžuje, skládá dohromady, vytváří fotokoláže, hraje si. Tento postup je ostatně typický pro celou slovenskou novou vlnu: hravostí a představivostí v osmdesátých letech nabourávala tradicionalistické, na tuzemské scéně pevně usazené přístupy k fotografii. Místo toho akcentovala erotiku, hrála si s ironií. „Na Slovensku tehdy zdánlivě neexistovala žádná samostatná fotografická tradice, přesněji řečeno: nevědělo se o ní. Takže my jsme byli neposkvrnění dějinami, neposkvrnění tradicí, jeden ze vzorů, který jsme znali, byla Milota Havránková, která obdivovala mimo jiné klasika avantgardy Mana Raye. A v Praze byli Sudek, Funke či Rössler. Někteří studenti fotografie na FAMU je brali jako svaté, všechno se dělalo podle nějakých norem, které si sami nastavili, a výsledek býval častokrát dost nepřesvědčivý. My začali vytvářet inscenované fotografie a přišlo nám to normální,“ vzpomínal v roce 2017 Miro Švolík v rozhovoru pro Novinky. O slovenské nové vlně natočil v roce 2014 Martin Štrba film Vlna vs. Břeh a uskutečnilo se několik víceméně retrospektivních výstav. Nicméně dnes je autorsky každý jinde. A momentálně, vinou pandemie, se ani nepotkávají. „Ale všechno to jsou moji kamarádi, to je jasné.“
Když ještě nebyl Photoshop
K fotografii se Švolík dostal v podstatě náhodou. Vyrůstal v malé vesnici na Slovensku, docházel však do vedlejšího městečka do lidové školy umění na výtvarný kroužek. „Paní učitelka, která studovala na Střední umělecké škole v Bratislavě, zjistila, že mám výtvarný talent. Tak mě začala připravovat na přijímačky na stejnou školu. Dostal jsem se, a tak jsem se ocitl v Bratislavě.“ Tehdy chtěl dělat grafiku, fotografie nebyla brána příliš vážně. Jenomže na grafiku chtěli všichni, muselo přijít rozdělení do skupin. Mira Švolíka i jeho spolužáka Tona Stana se ujala fotografka a tamní profesorka Milota Havránková. „S tou mě výuka fotografie natolik bavila, že jsem se pak po skončení školy přihlásil na fotografii do Prahy na FAMU. A v Praze jsem už zůstal.“
Aranžovaná inscenovaná fotografie byla tenkrát na vzestupu. Miro Švolík často fotografoval z výšky postavy poskládané do různých obrazců, někdy na zvětšených fotografiích různé části domalovával anilinovými barvami nebo vytvářel asambláže (tedy v podstatě třírozměrné obdoby koláže). „Ty fotografie z výšky, živé obrazy, měly ohromný úspěch. Pořád jsem někde své fotografie vystavoval. A tehdy jsem začal pociťovat, že je už všechno poměrně dost lehké. Jenomže já nechtěl být ve třiceti umělec-důchodce a držet se jednoho stylu.“ Začal experimentovat s fotokolážemi. Tenkrát, v dobách před Photoshopem, to nebylo tak rychlé jako dnes. Vše se vytvářelo ručně, ve fotokomoře. „Těch věcí nevzniklo moc, ale fakt jsem si za nimi stál. Prožil jsem si je až do úplného konce. Bylo to řemeslně velmi náročné.“
Ačkoliv se tomu dlouho bránil, fotografii začal Miro Švolík i vyučovat – nejprve vedl Ateliér kreativní fotografie na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v současnosti působí na soukromé vysoké škole ART & DESIGN INSTITUT na pražských Vinohradech. „Nechtěl jsem do určitého věku svého života učit, protože pak vám na vlastní tvorbu zbude jenom polovina času. Ale i nedávno zesnulý fotograf Pavel Dias říkal, že ideální je kombinovat tvůrčí činnost s prací pedagoga. A musím mu dát za pravdu,“ říká slovensko-český fotograf. A tak, když zrovna sám nefotografuje, píše posudky na bakalářské práce. Kruh se vlastně uzavřel – Milota Havránková, člověk, díky němuž jej fotografie zaujala, působí momentálně na stejné škole, jsou kolegové.
doc. MgA. Miro Švolík (*1960) se narodil ve Zlatých Moravcích, od roku 1981 žije a tvoří v Praze. Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Bratislavě – obor užitá fotografie a následně absolvoval FAMU, Katedru umělecké fotografie. Vyučoval v Ateliéru kreativní fotografie na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v současnosti učí na ART & DESIGN INSTITUTU v Praze. Ilustroval několik knih. Věnuje se inscenované fotografii a fotokolážím.
