Fotografové v hledáčku. David Gaberle: Fotka pro mě byla terapie
Fotografovat začal, aby se vyrovnal s přelidněností velkých měst. Vystudovaný antropolog David Gaberle k fotoaparátu přistupuje jako k výzkumnému nástroji. Pomáhá mu odkrýt vrstvy vlastní duše.
„Cítil jsem se hodně zranitelně a na ulici jsem se moc nedokázal soustředit,“ vzpomíná jednatřicetiletý fotograf. Když se na pulzující město díval skrz hledáček fotoaparátu, zjistil, že ho to uklidňuje. V malém obdélníčku se zobrazovalo podstatně méně vjemů a všechny byly shromážděné přehledně na jednom místě. Tomu, co ho rozrušovalo, se tedy postavil s fotoaparátem v ruce.
Začal se věnovat street fotografii (tedy fotografování ulice a lidí, kteří se na ní pohybují). Projel Hong Kong, Tokio, Sydney, New York, Londýn, Berlín i Šanghaj, aby se s ruchem velkoměst vyrovnal. Z fotografií z těchto cest sestavil knihu Metropolight, kterou mu v roce 2017 vydalo nakladatelství KANT. Města Davida Gaberleho jsou kontrastní, plná lidí, kteří jsou sice blízko sebe, přesto žijí v odcizení.
Fotografii jako takovou Gaberle nestudoval. Chtěl udělat akademickou kariéru, takže odjel do Londýna, kde se věnoval studiu antropologie, protože chtěl vnímat svět v širší perspektivě. S několika přestávkami školu nakonec absolvoval. Ve své bakalářské práci se zabýval tím, zda fotografie může fungovat coby autoetnografie – tedy jestli je možné se o svém životě dozvědět něco z toho, jakým způsobem člověk fotí. „Zjistil jsem, že mi foťák pomáhá odkrývat vlastní vrstvy. Tu poslední, která mi škodila, dokázal odloupnout, jenže jsem pochopil, že pod ní se nachází ještě nespočet dalších vrstev.“
Tento proces ilustruje následovně: „Chtěl jsem tvořit fotky plné křivek, ale vůbec mi to nešlo. Dlouho jsem s tím bojoval, až mi došlo, že to takhle dělat nemůžu a musím prostě fotit tak, jak umím. Donutilo mě to pracovat sám se sebou, už jsem se nechtěl přibližovat nějakému vzoru. Došlo mi, že budu muset přijmout i ty části sebe, jimž se vyhýbám,“ přibližuje svoje vnitřní pochody Gaberle.
Nezobrazovat krásu
Gaberlemu nešlo o to zachytit, jak věci vypadají, ale spíše to, jak je on sám vnímá, co v něm vyvolávají. Stejně přistupoval i k fotografování lidí. „Často jsme fotili s kamarádkou Terezou Patočkovou. Byla pro mě výzva nesoustředit se na to, jak je hezká, ale snažit se zobrazit spíš to, jaká doopravdy je, jak ji cítím,“ vzpomíná fotograf. Nejedná se o klasické portréty, modelka má na nich často zakrytý obličej – Gaberle nechtěl, aby přitahoval pozornost, také hodně pracuje se světlem a stíny. „Chodili jsme fotit téměř dva roky skoro každý víkend. Ze začátku jsem byla trochu nejistá, nikdy jsem se neviděla tak, jak mě viděl on. Ale mám pocit, že ta stránka, kterou mi díky focení ukázal, se pak stala mojí součástí a mohla jsem s ní dál pracovat. Ukázal mi, jak svět vidět jinak, jak hledat krásu v přehlíženém,“ tvrdí Tereza Patočková.
V roce 2019 v redakci Aktuálně vznikl projekt Nejsi sám. Zabýval se tím, že se muži zabíjejí čtyřikrát častěji než ženy a co by se s tím dalo dělat. To bylo téma, které zajímalo i Davida Gaberleho. Vznikla tak série fotografií mužů, kteří se o sebevraždu pokusili. Fotografoval je přes strukturované plexisklo, díky čemuž zachoval jejich anonymitu. „Tenkrát jsem měl pocit, že se musím vyjadřovat o světě. Tahle potřeba se mi vytratila, už svět měnit nechci. Fotka se pro mě stala spíš terapeutickým a výzkumným nástrojem.“
Zpočátku byly jeho fotografie hodně barevné, kontrastní a pohybovali se na nich lidé. Postupem času se barvy zjemnily a lidé se ze snímků téměř vytratili. Gaberle se začal zaměřovat spíše na tvary a stíny, z města se vydal do krajiny. „Přestal jsem si být jistý tím, co foťákem dělám tomu člověku, kterého fotím a také, co tím dělám sám sobě… Teď jsem v podstatě rok foťák do ruky nevzal.“
Nadchnul se totiž do tvoření hudby. O tu se zajímal vždycky, v pubertě rapoval, bavil ho hip hop. Tvrdí, že fotografie a hudba k sobě nemají zas až tak daleko, i hudbu vnímá terapeuticky. „Když si pustíte něco, co má hodně basů, má to výraz, jako když koukáte na tmavou fotku. Je to těžké, někdy až ohrožující, člověk se té tmy může bát. Pokud hrajete na činely, je to jasné, zřetelné, to jsou ty vyšší tóny, evokují ve mně bílou barvu,“ řekl Gaberle na přednášce vloni v listopadu v rámci pražského FotoŠkoda WEEK.
V budoucnu tak možná v jeho režii vznikne projekt propojující fotografii a hudbu. I když si David Gaberle momentálně od fotografie dává pauzu, nadále pořádá fotografické workshopy, na nichž učí, jak nepodléhat vzorům, nýbrž vyjadřovat prostřednictvím fotografie sebe sama. „Fotka je geniální nástroj pro pochopení vlastního vnímání. Je to jako si psát deníček… Jen to musíte interpretovat trochu jinak.“
Z tvorby Davida Gaberleho, foto: David Gaberle
BSc. David Gaberle (*1989) vystudoval antropologii na University College London. Zaměřuje se na street fotografii. Největší cestu podnikl v roce 2015, kdy osm měsíců cestoval napříč světovými velkoměsty (New York, Londýn, Tokio, Šanghaj, Sydney, Berlín). Z fotografií, které na cestě vznikly, vytvořil knihu Metropolight, kterou v roce 2017 vydalo nakladatelství KANT. Spolupracoval také s redakcí Aktuálně, pro její projekt Nejsi sám nafotil sérii portrétů. V současné době se více než fotografii věnuje hudbě. Stále ovšem pořádá fotografické workshopy.
