Nový film Spika Leeho Bratrstvo pěti zmateně kreslí mapu válečného traumatu Afroameričanů

Je třeba rovnou říci, že Leeho filmy vždy chtěly ventilovat rozhořčení afroamerických komunit a budit v nich odhodlání k aktivitě. Ten nový tedy pokračuje v dávno nastavených kolejích a navíc po nich nejede právě jistým stylem.

Bratrstvo pěti vypráví o pětici afroamerických veteránů z války ve Vietnamu, kteří se vracejí do džungle, aby odsud přinesli poklad. Jde o zlaté cihly z havarovaného amerického vrtulníku, které vojáci, nepříliš loajální vůči americké armádě, zakopali pod zem. Není to vlastně válečný film, spíše se blíží příběhům o „prokletých“ pokladech, které korumpují povahy svých hledačů a přinášejí neštěstí – ostatně ikonické dílo tohoto žánru, Poklad na Sierra Madre, připomíná v souvislosti s Leeho novinkou řada recenzí. V pozadí vyprávění o tom, jak staré přátelství pětice vojáků postupně hořkne, se ovšem vynořují traumata spojená nejen s válkou, nýbrž i s nespravedlivým přístupem USA k Afroameričanům, kteří byli ve Vietnamu zastoupeni nepoměrně více než jiná etnika.

Pusťte si trailer filmu Bratrstvo pěti. Zleva Delroy Lindo, Norm Lewis, Clarke Peters, Isiah Whitlock Jr. a Jonathan Majors, foto: Netflix

S takovou zápletkou mohlo být Bratrstvo pěti mistrovským dílem. Jenže: zároveň je to typický „a Spike Lee joint“ (jak Lee uvádí své filmy v titulcích) – ve své podstatě schizofrenní mix hollywoodských žánrů a rozhořčeného společenského komentáře. Spike Lee je tvůrce usilující spojit dva typy filmů, které jdou svým vyzněním ostře proti sobě.

Na jednu stranu je v jeho dílech patrný vliv avantgardních, aktivistických, politických filmů, které jsou rétorické, argumentačně vystavěné a bourají iluzi fikce v zájmu vybízení publika k jednání ve skutečném světě. Na stranu druhou Lee náleží k tvůrcům, jimž se po začátcích v nezávislé kinematografii podařilo prorazit v Hollywoodu a jeho žánry jej evidentně fascinují. Ovšem hollywoodské filmy obvykle stojí na opačném principu – vtahují diváka do vyprávění a chtějí, aby spolu s postavami prožíval jejich dramata. Lee se snaží oba přístupy mixovat, a zdaleka ne vždy se mu to daří.

Nelze ovšem popřít, že Leeho snímky jsou současné. Jeho předchozí, předloňský oslavovaný BlacKkKlansman byl spíše katalogem referencí a rychlých komentů k trumpovské Americe než koherentním komediálním thrillerem. Dobře se však hodil do éry sociálních sítí, které si žádají pohotová, výstižná a zkratkovitá hesla spíš než trpělivě a strukturovaně vystavěné příběhy. Rovněž v Bratrstvu pěti nechává Lee zaznívat jízlivé poznámky na adresu současného prezidenta nebo majoritní společnosti. Ale kupodivu se v tomhle ohledu drží docela zkrátka. Spíš se, bohužel poněkud klopotně, snaží zároveň vyprávět příběh o prokletém pokladu a post-vietnamských syndromech, a spolu s tím tohle vyprávění neustále komentovat a rozbíjet zvnějšku.

A nadto je Bratrstvo pěti i filmem o filmech. Lee, jehož nejoblíbenějším snímkem je slavné vietnamské drama Lovec jelenů, reflektuje fakt, že válka ve Vietnamu se stala mimořádně oblíbeným námětem hraných filmů. A také to, že se tyto filmy zabývají skoro výhradně bělošskými hrdiny. V jedné scéně se dokonce mluví o vietnamských akčních titulech se Sylvesterem Stallonem a Chuckem Norrisem s tím, že by nebylo od věci natočit podobný příběh s černošskými hrdiny. Nebo je zde scéna, která vyhlíží jako pasáž z nějaké vietnamské válečné akční podívané z osmdesátých let. Až na to, že v retrospektivní pasáži ztělesňují titíž herci, kteří zosobňují i jejich stárnoucí verze a dokonce nejsou digitálně ani jinak omlazení. O spoustu minut později nejdůležitější postava Bratrstvo pěti, veterán Paul, vede dlouhý monolog na kameru o tom, co cítí a proč jedná tak, jak jedná. Obě scény jsou si podobné v tom, že nám vysvětlují něco, co by film chtěl dělat, ale vlastně to nedělá.

Záběr z filmu Bratrstvo pěti, foto: Netflix

Bratrstvo pěti rozhodně není ten velký vietnamský válečný film o afroamerických vojácích, po němž hrdinové volají. I když by jím chtěl být. Zároveň to není psychologická sonda do rozpoložení Afroameričana, který strávil tři turnusy ve Vietnamu a cítí se zodpovědný za smrt svého nejlepšího přítele. I když by snímek takhle moc rád také působil. Důvodem, proč se mu to nedaří, je právě to, že má potřebu o tom pořád jen mluvit.

Bratrstvo pěti je dílo velkých deklarací a gest, která jsou sama o sobě důležitá, ale zároveň ničí vyprávění jako takové. Není to ani chytrá dekonstrukce hollywoodských příběhů, na to je Leeho snímek příliš roztěkaný a nekoncepčně střídá vážně míněné dramatické situace se zcizujícími momenty. Ve výsledku vypadá spíš jako ledabyle poskládaná myšlenková mapa na téma „jak by měl vypadat film o afroamerické zkušenosti ve Vietnamu“. Je to jako plán, který má hodně asociačních větví a prvků, jenže dobře poskládané.

Když Spike Lee ve svém starším (a v České televizi uvedeném) díle Zázrak ve Svaté Anně zkoušel zfilmovat příběh afroamerické bojové jednotky za druhé světové války, vyšlo mu z toho vyděračsky sentimentální melodrama. To Bratrstvu pěti rozhodně nehrozí; jako kdyby chtělo být střídavě emocionální i analytické, žánrové i autorské. To nejlepší, co se o něm dá říci, je, že je terapeutický. Jeho přístup k vietnamskému traumatu Afroameričanů se v něčem skutečně terapii podobá. Vynořují se v něm rezidua dávných křivd a příšerných zážitků, které se film snaží za běhu zpracovat, ať už pomocí racionality, nebo patosu. Někteří kritici tenhle snímek hodnotili jako dravý, bezprostřední a odzbrojující. Odkazovali přitom možná právě na tuhle touhu vypořádat se s něčím, v čem si stále ještě neumíme udělat pořádek.

Bratrstvo pěti (USA, 2020, stopáž 154 minut)
Režie: Spike Lee, scénář: Spike Lee, Kevin Willmott, kamera: Newton Thomas Sigel, hudba: Terence Blanchard, střih: Adam Gough. Hrají: Delroy Lindo, Jonathan Majors, Clarke Peters, Isiah Whitlock Jr., Chadwick Boseman, Jean Reno, Veronica Ngo, Jasper Pääkkönen, Norm Lewis, Paul Walter Hauser, Mélanie Thierry, Johnny Trí Nguyễn a další.
Dostupné od 12. června 2020 na Netflixu.