FAMUFEST zdravě připomněl, že na téhle škole se točí filmy

O Filmové fakultě Akademie múzických umění se v médiích v posledních měsících psalo zejména v souvislosti s prohlášeními některých bývalých i současných studentů a pedagogů, nespokojených se směřováním školy pod vedením nové děkanky Andrey Slovákové. Na povrch znovu vyvřely dávné osobní křivdy a dlouholetý spor mezi různými přístupy k výuce, akcentujícími buď řemeslo, anebo teorii. Sedmatřicátý ročník FAMUFESTu, probíhající od 28. dubna do 2. května převážně online, se stal vítanou připomínkou, že na FAMU vznikají kromě zbytečně vyhrocených otevřených dopisů také kvalitní filmy.

Ze škol ač jsme různých

Vloni přehlídka studentské tvorby proběhla kvůli pozdně jarnímu rozvolňování alespoň v hybridní podobě – filmy byly promítány v pražských Kasárnách Karlín i online. Letos však musely organizátorky z Katedry produkce kvůli opětovnému zhoršení pandemické situace zvolit téměř výlučně virtuální podobu. Všech 64 filmů studentek a studentů FAMU bylo postupně vždy na 72 hodin zpřístupněno na stránkách festivalu. Doplnila je pětice titulů realizovaných pod záštitou spřátelené mnichovské filmové a televizní školy. (Pozn. red.: ctart.cz přinesl v uplynulých dnech čtyři sestavy anotací na vybrané tituly z celého festivalu, ostatně některé tituly se daly na stránkách festivalu zhlédnout ještě počátkem tohoto týdne.)

Jedna z podob festivalového plakátu letošního FAMUFESTu, foto: FAMUFEST

Formou online streamu bylo možné absolvovat také zahajovací a zakončovací ceremoniál, doprovodný koncert kapel spjatých s FAMU nebo industry program s panelovými diskusemi o ženách ve filmovém prostředí a o celovečerních debutech absolventů, a kromě toho také masterclass britského kameramana Chrise Seagera, jenž v Praze nyní natáčí druhou řadu seriálu Carnival Row.

Mnichovská škola nebyla jedinou, jež přispěla k výsledné podobě akce. Dialog mezi řemeslným a teoretickým přístupem k filmu, který na FAMU navenek trochu drhne, simulovala spolupráce s posluchači Filmové vědy z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kromě toho, že napsali výstižné anotace k jednotlivým titulům i doprovodný magazín s recenzemi vybraných titulů, vymysleli názvy programových bloků. Jejich názvy diváky vybízely k zamyšlení nad otázkami jako Před čím utíkáš?, Bojíš se změny?, Patří ti vlastní tělo? nebo Má to smysl?

U Filozofické fakulty UK letošní spolupráce napříč obory nekončila. Nápaditý vizuální koncept FAMUFESTu, využívající lidských těl coby projekčních pláten, je dílem studentů UMPRUM. Zahájení odstartovalo vystoupení z dílny HAMU a originální ceny pro vítěze z recyklovaného skla vznikly na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. „Spektrum“ coby zastřešující téma letošního ročníku se tak odráželo nejen v rozmanitosti programu, ale i v organizaci festivalu, překračující zdi nejproslulejší české filmové školy.

V rámci možností vymezených vládními nařízeními se organizační tým pokusil vykročit i mimo online sféru. Ve výlohách pasáže pražského paláce U Stýblů, který sloužil jako festivalová ústředna, bylo vystaveno šestnáct audiovizuálních děl. Procházející si mohli prohlédnout instalace těžící ze skotské mytologie nebo tematizující vztah moderní architektury a přírody. Zvuky k výstavě byly ke slyšení v jednom z podcastů, které festival doprovodily. V jiné podcastové sérii, Scenáristé čtou Česku, nabídli ochutnávku své tvorby studenti a studentky scenáristiky. FAMU se tak prezentovala jako škola zasvěcená nejen pohyblivým obrazům, ale též psaní, fotografii a různým audio formátům.

Tělo je věc společenská

Ve fyzickém světě proběhlo i završení festivalu. V Autokině Strahov byly v neděli 2. května promítnuty všechny oceněné filmy. Porota, ve které režisér zasedl filmař Olmo Omerzu, režisérka Tereza Nvotová nebo hudebník Kato, přiřkla hlavní cenu Anatomii českého odpoledne. Adam Martinec si mohl rozšířit svou sbírku, zahrnující již dva České lvy a Cenu české filmové kritiky.

Záběr z filmu Anatomie českého odpoledne, který porota vyhlásila za nejlepší snímek 37. ročníku FAMUFESTu, foto: archiv FAMUFESTu

Příběh inspirovaný tragickým utonutím dvou chlapců, k němuž došlo v roce 2018 v pískovně u Lhoty, nabízí tragikomický portrét koupalištního mikrokosmu. Společným rysem postav je nedostatek empatie, neschopnost vystoupit ze svého světa a přijmout zodpovědnost za druhé. Martinec se mezi aktéry letního dramatu nesnaží najít viníka. Ani neusiluje o pečlivou rekonstrukci tehdejšího dění. Zachycuje především náladu místa, která je vždy odvislá od hlediska konkrétní postavy. Vyznění událostí se proměňuje podle úhlu pohledu a stupně spoluúčasti. Zůstat v pozici nezúčastněného svědka je pochopitelně nejpohodlnější. Martincův druhý film stejně jako dřívější konverzační miniaturu Cukr a sůl charakterizuje jemná práce s náznaky, nedořečenost a nepodbízivost. Odpovědi si stejně jako v případě názvů jednotlivých programových bloků FAMUFESTu musíme najít sami.

Podobně lze popsat film Terézie Halamové Zazpívej. Lyrický snímek se rovněž odehrává během letních prázdnin, v atmosféře naplněné obavami i přísliby. Namísto kolektivního portrétu nabízí intimní portrét čtrnáctileté Evy, která už není dítětem, ale ještě se nestala ženou. Taktilní, převážně v blízkých záběrech natočený film se od úvodního pohledu do zrcátka v rozkroku drží hlediska protagonistky. Její objevování vlastního těla a pocitů spjatých s první láskou není explicitně pojmenováno v dialozích, ale nenuceně vyvstává ze situací, které jednoho slunného dne společně s hrdinkou zažíváme.

Vizuální identita si hrála s projekcí festivalových snímků na části lidského těla, foto: FAMUFEST

„Tělesný“ vizuál festivalu jako kdyby naznačoval, že téma tělesnosti a (zejména ženské) sexuality bude letošní programové nabídce dominovat. Kromě křehkého a suverénně zrežírovaného filmu od Halamové jej prozkoumával například Krátký film o tělesnosti od Veroniky Kašparové nebo autoterapeutická koláž o tzv. „kultuře znásilnění“ a paměti traumatizovaného těla Zůstane to mezi náma, řekl, za niž Ester Grohová zaslouženě obdržela Aramisovu cenu pro nejlepší film prvního ročníku.

Několik filmů řešilo otázku těhotenství a práva ženy rozhodovat o vlastním těle. Situace, kterou v jednom nepřerušovaném záběru zažívá protagonistka filmu Další od Dominika Györgyho, připomíná vyhroceným stylem snímání i chováním nemocničního personálu groteskní horor. Píše se rok 1989 a mladá žena ve třetím měsíci těhotenství přišla do nemocnice na potrat. Zlověstná zdravotní sestra ji ale kvůli zapomenutým kompresním punčochám odmítá přijmout. Györgyho až fyzicky nepříjemný film budí zdání, že se odehrává ve vzdálené realitě. V případě námětově příbuzných dystopií Life as a Game a Girls Don’t Cry, rovněž uzavřených do světů, v nichž o tělech žen rozhodují cizí pravidla, pak nejde pouze o zdání.

Větší ochotu studentů (a jejich vedoucích) k experimentování se žánry, které v Česku nejsou příliš „zabydlené“, dokládá také brutální variace na filmy se Šíleným Maxem Ajznboňák F30.2, divoká pseudodokumentární rekonstrukce INLAND EMPIRE 3000: Jeder für sich und Gott gegen alle (ZOUFALSTVÍ NA DÁLNICI) nebo atmosférický thriller Damiána Vondráška Hranice, oceněný porotou za nejlepší režii.

Ze závěrečného ceremoniálu FAMUFESTu, foto: FAMUFEST

Vychýlení z tradičních cest

Jako každý rok nicméně převažovalo žánrově nevyhraněné komorní vyprávění o mezilidských vztazích a samotě. K nejvydařenějším z těchto méně nápadných snímků patřil Decisions, který na třech přesvědčivě rozehraných situacích demonstruje, jak je někdy těžké najít shodu. Film znamenitě pracující s diváckým očekáváním vyhrál cenu za nejlepší scénář.

Bez ceny překvapivě odešel David Semler, jehož hořká čtvrthodinová komedie Musí to být bolestivý patřila k režijně a herecky nejkoncentrovanějším filmům festivalu. Český student a jeho španělský přítel se vpodvečer vracejí z výletu po českém venkově. V zapadlé nádražní čekárně narazí na český heterosexuální pár. Milenci ve středních letech reagují na přítomnost dvou gayů homofobními poznámkami. Netuší, že jeden z mužů rozumí každému jejich výsměšnému a zraňujícímu slovu. Snímek Musí to být bolestivý využívá k budování napětí mezi čtyřmi postavami obratné distribuce informací. Vždy jsme kousek před postavami a napjatě čekáme, jak na nové zjištění zareagují. Vyprávění přitom nestraní ani jednomu páru. Zraňujícího jednání se kvůli obavám, předsudkům nebo přílišné ohleduplnosti dopouští většina zúčastněných. Tonální ambivalenci výborně vybalancovaného příběhu o homofobii a hledání společného jazyka završuje krásně tragikomická tečka.

V Autokině Strahov byly v neděli 2. května promítnuty všechny oceněné filmy, foto: FAMUFEST – Jonathan Machander

Organizátorům a organizátorkám FAMUFESTu se nastolení vlídného komunikačního prostředí, ponoukajícího k výměně názorů a zkušeností, podařilo lépe než postavám Semlerova filmu. Navzdory ztíženým podmínkám vytvořili platformu výborně sloužící nejen k prezentaci tvorby talentovaných tvůrců, kterou podle tiskové zprávy zhlédlo úctyhodných pětadvacet tisíc diváků, ale také smysluplně propojující studenty různých uměleckých škol.

Autor je filmový publicista a kritik