Co točí mladí. FAMUFEST 2021. Třetí várka tipů
Sedmatřicátý ročník festivalu FAMUFEST, který představuje tvorbu vzešlou z pražské FAMU, se odehrává online. Nemožnost kolektivního sdílení je ovšem zajímavě kompenzována: na zařazené filmy se může podívat každý z nás.
Jaká je struktura a nabídka filmů na letošním FAMUFESTu, to si můžete přečíst v úvodním odstavci první várky tipů. Zde proto rovnou přejděme ke konkrétním snímkům, které jsem vybral po zhlédnutí všech titulů zařazených do programu v pátek 30. dubna. A protože filmy jsou dostupné na webu volně 72 hodin, máte nyní možnost je vidět. U názvu je vždy rovnou proklik na daný snímek.
K tipům připojuji úryvky z textů, které jsou na stránkách FAMUFESTu rovněž dostupné (v rubrice MAGAZÍN). Texty nabízejí reflexi daných snímků a vznikly na Katedře filmových studií FF UK, jejíž studenti a studentky prvního ročníku během semináře filmové analýzy pod vedením Kateřiny Svatoňové rozebírali letos uváděné filmy.
Anatomie českého odpoledne, režie: Adam Martinec, 22 minut
Johana Karbanová: „Krátký film jednatřicetiletého studenta pražské FAMU Adama Martince je již druhým výrazným počinem tohoto režiséra. Jeho první studentský film Cukr a sůl se těšil úspěchu a dočkal se i nominace na Cenu Magnesia za nejlepší studentský film. Snímku Anatomie českého odpoledne se letos dokonce povedlo tuto kategorii vyhrát a přidat k tomu Cenu za nejlepší krátký film. Ocenění si odnesl i z Cen české filmové kritiky. Vyprávění nás zavede na koupaliště, kde se místo klidného odpoledne odehraje stresující pátrání po dvou ztracených dětech. Film poukazuje na problematické rysy české povahy (což by se mohlo leckoho dotknout), snímek ovšem nestaví pouze na stereotypních karikaturách, naopak je dalece přesahuje. (…)
Film Anatomie českého odpoledne je trpkým poukázáním na nedostatky naší společnosti, přičemž se ji nesnaží primárně pouze zesměšnit, ale varuje před možnými důsledky omezeného myšlení. Oblíbené prvky zdejší kultury jsou zde patrné v podstatě na každém rohu, ať už se jedná o užití písně kapely Kabát nebo prostředí laciného koupaliště, jakožto oblíbeného místa pro relaxaci. Každý se zřejmě alespoň v části vyprávění našel nebo v ní poznal někoho ze svých blízkých. Nikoho snímek primárně neuráží, ale dokáže nás varovat před námi samotnými.“
Ďalšia, režie: Dominik György, 15 minut
Adéla Jenovéfa Čtrnáctá: „Snímek odehrávající se na konci osmdesátých let v Československu se zaměřuje na téma interrupce. Film velmi dobře zachycuje atmosféru doby, ve které nebylo vůbec snadné zákrok tohoto typu podstoupit. Děj sleduje hlavní aktérku, která se snaží vyřešit zdánlivě neřešitelný problém. Jsme svědky jejího vnitřního boje a rozhodnutí, které musí učinit, tedy zda ohrozí zdraví cizí dívky, nebo si zkazí život nechtěným potomkem.
Zápletka filmu se odehrává v prostředí interrupční kliniky. Sledujeme dívku, která čeká až na ni přijde řada. Během tohoto čekání zjišťuje, že si zapomněla vzít s sebou punčochy, které je nutné mít k podstoupení zákroku. Aby mohla operaci podstoupit ještě dnes, což se kvůli jejímu pokročilému stádiu těhotenství ukazuje jako poslední možnost, snaží se nastalou situaci vyřešit. (…)
Důležitým prvkem filmu, který přispívá k bezvýchodnosti situace je pohyb hlavní aktérky. Chodí sem a tam po čekárně těkavým a neklidným způsobem. Zdá se, že z čekárny není úniku – jako by byla uvězněna v neřešitelné situaci. Ačkoli se na konci filmu dívka ze situace vysvobozuje a odchází, snímek neposkytuje žádné rozhřešení a nepříjemný pocit z příběhu zůstává.“
Zvěř, režie: David Payne, 22 minut
Iva Dvořáková: „David Payne v roce 2019 debutoval krátkometrážním snímek Zvěř. Jedná se o adaptaci povídky Athenai od českého spisovatele Petra Pazdera Payna. Příběh sleduje mladou dívku Janu, která se chystá se svým přítelem strávit víkend na chatě v přírodě. Idylické plány jsou však narušeny příchodem tří nezvaných myslivců.
Režisér do svého filmu obsadil profesionální herce. Jenovéfa Boková se objevila v roli hlavní hrdinky Jany. Boková přesvědčivě zosobňuje bezbrannou, vyplašenou oběť. V kontrastu s ní jsou tři myslivci, Karel (Petr Vršek), Prokop (Tomáš Dastlík), Lubor (Pavel Šimčík). Myslivci ve snímku ztělesňují chlapskou sílu a neotesanost. Ve většině scén se muži objevují během siláckých zápasů, s puškou či nožem. Zároveň představují ochranu a přívětivost. Tento dvojí charakter nejvýrazněji zobrazil Petr Vršek. Zdánlivý ochránce se tak mění v nebezpečnou zvěř.
Atmosféra příběhu je od začátku mysteriózní. Napětí je budováno plynule a poutavě. Příběh graduje do nepředvídatelného zvratu, který je v nejdramatičtějším momentu ukončen. Otevřený konec vyvolává otázky a podporuje tajuplnost. (…) Režisér David Payne skvěle využil možností krátkometrážního filmu. Plynule a přesvědčivě vybudoval hlavní dějovou linku. Bez zbytečných odboček v ději se soustředil na hlavní hrdinku a rozhodnutí, před kterým stojí.“
Ajznboňák F30.2, režie: Patrik Balonek, Jakub Vrbík, Matěj Sláma, 13 minut
Otto Goldflam: „Film Ajznboňák F 30.2 staví především na kontrastu mezi obyčejností a podivností, k čemuž využívá téměř všech prostředků, které filmové médium nabízí. Právě tato rozdílnost probouzí při sledování zvědavost a posiluje touhu diváka zjistit, co se vlastně děje.
Hned na začátku sledujeme velmi rutinní činnost titulní postavy. Jeho pracovní úkony jsou mechanické a působí civilním dojmem. Tomu napomáhá i málo pohyblivá kamera a absence hudby, díky čemuž lépe vyniknou zvuky a hluky železniční stanice (ty přispívají k dokreslení prostředí). Obyčejnost úvodní scény je narušena v okamžiku, kdy se na scéně objeví dieselpunkové auto hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy do něj F. nasedne, se totiž mění i vizuál a hudba, nyní elektronická a repetitivní. Obraz je nasvícen do červena, přičemž červená se ve filmu neobjevuje poprvé – tuto barvu mají nejen detaily železniční stanice, ale hlavně čepice hlavního hrdiny. Později červenou zastupuje krev a další prvky bohaté a propracované mizanscény rozbořeného postapokalyptického světa, kam míří ajznboňákovo auto.
Fikční svět uzavřeného společenství, do kterého se F. přemístil, je špinavý a drsný. Svou estetiku přebírá z postapokalyptických filmů 80. let, přidává ovšem nadsázku a sebeuvědomění typické například pro novější Grindhouse. Znatelná je i inspirace Mad Maxem (1979), především v návrhu kostýmů a designu auta hlavní postavy. Moderátor a kostým bojovníka zase připomínají film Running man.“
Jsme epicentry zemětřesení, režie: Tomáš Hlaváček, 40 minut
Iva Dvořáková: „Dokument Jsme epicentry zemětřesení pojednává o suchu v krajině a o enviromentálním žalu. Radek s Terezou jsou mladý pár žijící ve městě. Oba vyrostli na vesnici a jsou úzce spjati s přírodou. Snaží se žít ekologicky a zajímají se o dopady klimatické krize. Jsou si však vědomi své nutné adaptace na městský život a rychle se vyvíjející společnost. Dokument svou formální stránkou odráží rozpolcenost, kterou hrdinové prožívají. Jejich představy o ekologickém životě jsou v neustálém kontrastu a rozporu s nezastavitelnou industrializací okolí. (…)
Oba se snaží žít šetrně k životnímu prostředí, jsou si však vědomi, že své životy přizpůsobují nezastavitelné industrializaci. Druhý typ scén je natáčený z auta hrdinů. V dokumentu se jím dopravují na svá oblíbená místa či za svými rodinami. Projíždějí autem po dálnici a po cestě míjí kolony aut, benzinové pumpy a obrovské nákladní haly. Výrazný kontrast tak reflektuje pro hrdiny příznačnou rozpolcenost.“
Záběr z filmu Maya, foto: archiv FAMUFESTu
Maya, režie: Martina Pavlíková, 17 minut
Stanislava Babišová: „Krátkometrážní snímek Maya Martiny Pavlíkové vypráví zábavnou formou příběh prostitutky, jež efektivně využívá vlak jako své pojízdné pracoviště. Svižné tempo, hravá vizualita, střih, hudba a v neposlední řadě také herecké výkony dohromady vytvářejí neodekadentní komickou podívanou.
Film se nezaobírá psychologizací postav, ani vysvětlováním detailů, jež by byly nad rámec „tady a ted“, a na místo toho přechází vždy „rovnou k věci“, což ostatně koresponduje i s povahou profese hlavní hrdinky. Erotické a železniční motivy se mísí s ironií a dohromady vytvářejí divácky atraktivní souhru. Krátké prostřihy projíždějících vlaků, jež prokládají úvodní milostnou sekvenci, nenarušují plynulost, nýbrž přispívají k estetické ucelenosti snímku a zároveň dodávají vyprávění dynamický ráz. Rychlý dějový spád je navíc podpořen rytmickým hudebním podkresem. Příběh kvapí kupředu jako vlak, jenž se následně stává hlavním dějištěm humorných situací.“
Záběr z filmu Maso, foto: archiv FAMUFESTu
Maso, režie: Veronika Hlinková, 40 minut
Stanislava Babišová: „Středometrážní snímek Veroniky Hlinkové Maso pojednává o střetnutí dvou osamělých lidí potýkajících se s pocity vnitřní prázdnoty pramenící z nedostatku láskyplného lidského kontaktu. Již samotný název má více významů, čímž vypovídá o vícevrstevnatosti příběhu a nese s sebou konotaci brutality, jež je ve filmu skutečně přítomna, ač neexplicitně. Děj je vsazen do bezútěšného prostředí industriálního města, jehož chladná atmosféra je postavena do kontrastu s motivy přírody. Za pomoci symboliky, promyšlené mizanscény a přesvědčivé kamery film přenáší na diváka zoufalé rozpoložení dvou osamělých bytostí, jejichž problémy lze v současné době vztáhnout také na dnešní společnost jako celek. (…)
Snímek vedle sebe klade povahově diametrálně odlišné postavy. Žena upřednostňuje potřeby druhých nad své vlastní, veškerý svůj čas věnuje péči o nemocnou matku a pokojové rostliny. Naproti tomu muž žije naprosto bezohledně, pohybuje se v pochybné společnosti, krade a jeho existence se točí primárně okolo večírků, hospod a pití alkoholu. Na pomyslném spektru dávání-braní se tito dva nacházejí na opačných stranách škály. Přesto však mají něco společného – u obou se jedná o extrémní způsob života, jež má za následek vznik vnitřní nerovnováhy bránící navázání zdravých vztahů s okolím. Strádají jednak emocionálně, jednak z fyziologického hlediska – chybí jim dotek.“
