Volker Schlöndorff, režisér, který díkybohu permanentně dělal potíže
Na ČT artu v úterý 20. dubna vysílaný snímek Volker Schlöndorff, věčný rebel přibližuje tvorbu i osobnost tohoto režiséra rozkročeného mezi německou a francouzskou kulturou.
Ač je Volker Schlöndorff (*1939) původem Němec, vzdělání – středoškolské i filmařské – získal ve Francii. Tato dvojklonnost mu pomohla dosáhnout v jeho nejlepších filmech jistého nadhledu, schopnosti nazírat události ve vší jejich složitosti a nejednoznačnosti. Nikoli náhodou se Schlöndorff postupně vyvázal z výlučně německého rámce. Od osmdesátých let natáčí zpravidla ve složitých mezinárodních koprodukcích. „Jen tehdy,“ řekl v jednom dávném rozhovoru, „natočíme-li filmy v amerických produkčních dimenzích, avšak v evropském duchu, můžeme získat diváky celého starého kontinentu.“
Záběr z filmu Mladý Törless (1966), Schlöndorffovy adaptace románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse, zdroj: Deutsche Kinemathek/Seitz Filmproduktion Kdybychom měli stanovit jednotící motiv v jeho tvorbě, byla by to zřejmě vzpoura osamělého, bezbranného a zdánlivě bezmocného člověka proti nepřátelsky se chovající společnosti. Ale nejednalo by se o vzdor cílevědomě připravovaný, nýbrž propuknuvší spíše pod dojmem nepřijatelné tíhy křivd či nespravedlnosti. Dalším rysem tohoto režiséra je orientace na kvalitní literární předlohy (mimo jiné Roberta Musila, Heinricha Bölla, Maxe Frische, Güntera Grasse, Marcela Prousta, Arthura Millera), které dokáže adaptovat s citem a umem pro působivost filmového obrazu.
Já budu točit jinak!
Předloňský francouzský dokument Volker Schlöndorff, věčný rebel téměř jistě vznikl k režisérovým osmdesátinám. Pojetím nevybočuje z obvyklého portrétního přístupu: ocenit lze zařazování hojných ukázek z filmů, o nichž se právě diskutuje. Nejprve spatříme vhodně zvolený výňatek a následuje režisérovo objasnění záměrů, případně hodnocení přičiněné jeho spolupracovníky či kolegy nebo historiky a jinými znalci. Občasný vysvětlující komentář přibližuje dobový kontext.
Schlöndorff začínal v druhé půli šedesátých let kriticky naladěnými snímky. Týkaly se militarizace školství, jeho otupující strohosti a kultu poslušnosti v nedávné minulosti. Jindy ta díla postihovala lhostejnost ke zločinu v současné moderní společnosti, případně hledání obětního beránka.
Největšího úspěchu Schlöndorff dosáhl přepisem Grassova podobenství Plechový bubínek, který byl do zdejších kin uveden až po pádu bývalého režimu, avšak dosud jej žádná tuzemská televize nevysílala. Roku 1979 s ním režisér vyhrál jak filmový festival v Cannes, tak získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Příběh naplněný ohromujícími obrazy plné tragiky i humorné nadsázky, líčí vzedmutí nacismu očima malého, jakoby autistického, předčasně dospělého chlapce.
Svědek Oskar Matzerath v Plechovém bubínku (1979). Hrál jej David Bennent, ve švýcarském Lausanne narozený roku 1966. Bennent celou Oskarovu roli odehrál včetně erotických scén, což vyvolalo jisté kontroverze. Dospělý Bennent, jenž měří jen 155 cm, je herecky činný dodnes, zdroj: United Artists Právě připomínkou tohoto Schlöndorffova životního triumfu dokument začíná. Režisér v průběžně vkládaných výpovědích přiznává, že do vyprávění vložil i hodně osobních zážitků z války. Vybavuje si, jak byl v mládí zklamán poválečným vývojem v Německu, tehdejší filmy mu připadaly strašlivé svou banálností a staromilstvím. Už během dospívání v něm klíčilo rozhodnutí, že bude natáčet díla naprosto odlišná. Otřásl jím francouzský dokument o koncentračních táborech Noc a mlha (1956), který spatřil během studií v Paříži. Začalo mu vadit, jak Němci vnímali nacistickou minulost: věřili, že kdyby Hitler nerozpoutal válku, bylo by všechno báječné.
Z podstaty věci podezřelý
První filmařské zkušenosti získával asistováním francouzským režisérům ze vznikající tamní nové vlny, oproti němu mnohdy starším jen o několik let. Všichni jej nabádali, aby se vrátil do vlasti, a tam realizoval podněty, které ve Francii načerpal. Tak vznikl Mladý Törless (1966) a následovala další protestní díla.
Důležitý je obraz první půle sedmdesátých let, kdy nejen Spolková republika Německo (SRN) zápolila s levicovým terorismem, jak dokument připomíná. Důsledkem násilí byla přísná opatření ze strany státu, navyšování počtů policistů, inklinace podezírat a zatýkat každého, kdo dal nahlas najevo „podezřelý“ názor. Třeba spisovatel Heinrich Böll, byť nositel Nobelovy ceny, byl obviňován z toho, svými díly inspiroval teroristy. A stejné podezření dopadlo i na Schlöndorffa – poté, co roku 1976 natočil podle Böllovy předlohy Ztracenou čest Kateřiny Blumové, v níž titulní hrdinka doplatí na náhodnou známost s mužem obviněným z terorismu, policie Schlöndorffovi prohledala vilu, zda nějaké teroristy neskrývá… Ostatně pověst rozvratníka mu v SRN posílil i Plechový bubínek, tady však ataky pomáhal mírnit mezinárodní ohlas díla.
Portrét pochopitelně připomíná i další režisérovy ceněné snímky: Smrt obchodního cestujícího (1985), Homo Faber (1991), Ticho po výstřelu (2000). A také mezi nimi nalezneme třídílnou zpověď slavného amerického režiséra Billyho Wildera (1906–2002). Schlöndorffa, jenž přitom s veseloherním žánrem žádnou osobní zkušenost neměl, zajímalo, jak slavný filmař natáčel své proslulé, i u nás dobře známé komedie jako Slaměný vdovec (1955), Někdo to rád horké (1959), Raz, dva, tři (1961), Nebožtíci přejí lásce (1974). ČT tuto výtečně zvládnutou minisérii, naplněnou mnoha unikátními postřehy šarmantního Wildera, vysílala před čtvrtstoletím pod názvem Billy, jak tys to dělal?
Svůj (zatím?) poslední film dokončil před čtyřmi roky. A na okraj: byl hostem Ebenovy talk-show Na plovárně a v cyklu Slavní němečtí režiséři, které před časem uváděla ČT, byl Volkeru Schlöndorffovi věnován jeden díl.
Volker Schlöndorff, věčný rebel / Volker Schlöndorff: Tambour battant (Francie, 2019, stopáž 52 minut)
Režie: Pierre-Henri Gibert.
Uvádí ČT art 20. dubna 2021 ve 21:05 hod. V iVysílání bude snímek dostupný do 4. května 2021.
