Nejisté sezóny aneb okolnosti působení Divadla Járy Cimrmana během normalizace

Rámcové obrysy dějin Divadla Járy Cimrmana jsou dobře známé: od základů položených v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, přes postupné hledání stálého působiště, úspěšné hry autorské dvojice Svěrák – Smoljak, pronikání Cimrmana do hraného filmu, až po vznik svébytného fenoménu neexistujícího génia, kterého zná každý Čech a jenž se stal součástí popkultury. A i když se ansámbl divadla v průběhu let mnohokrát obměnil a z původní sestavy už téměř nikdo nezůstal, už teď je jasné, že Cimrman bude žít dál vlastním životem.

Vratký pohyb na hraně legality

Cimrmanovské divadlo nikdy nebylo přímo zakázané, ale vždy bylo režimu tak trochu trnem v oku a jeho představitelé museli pečlivě balancovat mezi snahou neprovokovat vládnoucí moc, a zároveň nikdy nepřekročit tenkou hranici, za níž by se stávali hlásnou troubou režimu. Jednou z nepříjemností, s níž se divadlo muselo vyrovnávat, byla opakující se nutnost měnit působiště.

Analýza vaječné skořepiny podle metody Járy Cimrmana. Z pořadu Dostaveníčko u Orloje (1974), zdroj: archiv ČT

Svá první oficiální představení odehrál soubor v říjnu 1967 v budově pražské Malostranské besedy, první stěhování nastalo v roce 1972, kdy se účinkování přesunulo do Reduty. O dva roky později přešel soubor nuceně pod agenturu Pragokoncert, která se snažila cíleně omezit jeho chod. Divadelníkům byly zabaveny kostýmy, kulisy i rekvizity a museli hrát v omezených podmínkách a na alternativních scénách. Avšak sezónu 1975/1976 soubor zahájil v divadle v Branické ulici pod správou přece jen přívětivější agentury Pražské kulturní středisko. V prosinci 1982 však soubor obdržel oznámení, že divadelní sál v Braníku se bude přestavovat na kanceláře a „Cimrmany“ čekalo další stěhování (až po roce 1989 zjistili členové souboru, že za nuceným stěhováním stála iniciativa Státní bezpečnosti). Ani tentokrát se soubor nenechal odradit obstrukcemi a v červnu 1983 našel útočiště v sále Solidarita ve Strašnicích.

Intenzita, s níž režim tlačil na „Cimrmany“, se v průběhu normalizace měnila. Velkou diskusi mezi členy souboru vyvolalo připojení podpisu k Provolání československých výborů uměleckých svazů, známému spíše jako „anticharta“. Po zralé úvaze se nakonec herci rozhodli, že svůj podpis pod prohlášení připojí, aby předešli možnému ohrožení chodu divadla. Určité preventivní kroky se projevily i na personálním složení souboru. Po vzájemné domluvě z divadla v druhé polovině sedmdesátých let odešli kupříkladu Andrej Krob nebo Jan Klusák, kteří mohli vyvolávat pozornost režimu kvůli svému napojení na opoziční hnutí (Krob), respektive příslušnosti k nežádoucím tvůrcům spjatým se šedesátými lety (Klusák).

Dalším preventivním opatřením byla vědomá snaha vyhýbat se v dramatické tvorbě politickým tématům a narážkám. Na jedné straně tím Svěrák se Smoljakem předcházeli cenzurním zásahům, na straně druhé se chtěli vyhnout laciným zkratkám, které podle jejich vlastních slov snadno sklouzávají k prvoplánovému humoru. Ani tak soubor neuniknul důkladné kontrole a schvalovacímu procesu u každé ze svých her. Tento proces byl nejzevrubnější u hry Lijavec.

Problémy se Sprchou

Prvním problémem byl už samotný název hry. Původně zněl Herberk. Toto slovo, označující útulek pro vandrovní tovaryše, se postupně vžilo i coby označení nepořádku. Podle schvalovací komise takový název mohl vyvolávat nežádoucí dojem neutěšených všeobecných poměrů. Tvůrci tudíž změnili titul na Lijavec. To byl ovšem jen první z řady problémů.

Zdeněk Svěrák, Petr Brukner a „poctivý“ český člověk v pořadu Televizní klub mladých (1982), zdroj: archiv ČT

Během schvalovacího procesu museli autoři změnit i z dnešního pohledu naprosto nepodstatné detaily. Slovo tovaryš mělo být nahrazeno slovem vandrovník, protože původní varianta připomínala ruské továrišč (soudruh). Jako nepřípustný termín bylo vyhodnoceno i ministerstvo výživy, které ve hře schvalovalo prověřené anekdoty. Iniciály MV se totiž shodovalo s iniciálami ministerstva vnitra. Přes všechny peripetie byla hra v lednu 1982 schválena.

V repertoáru divadla ani tak nevydržela dlouho. V textu hry totiž bylo ještě jedno problematické místo, které svým významem převyšovalo všechny výše zmíněné. Děj hry se odehrává na přelomu 19. a 20. století, ale mnoho jevů v ní popsaných se dalo vztáhnout i k socialistické realitě osmdesátých let. Jednou z hlavních postav je policista Pihrt, který se ostatní postavy snaží přimět k vyprávění „protistátních anekdot“. Diváci v postavě policisty bezpečně poznávali příslušníka komunistické Státní bezpečnosti. A nejen oni.

V četníkovi Pihrtovi se nejspíše poznala i Státní bezpečnost, protože v souvislosti s hrou zavedla na Zdeňka Svěráka v prosinci 1982 signální svazek s krycím jménem „Sprcha“. V odůvodnění k zavedení svazku můžeme číst, že „v dialozích dochází k narážkám a invektivám proti soc. zřízení v ČSSR. Nejaktivnější v tomto směru jsou herci Z. Svěrák a Pavel Vondruška. Vondruška např. chodí mezi lidmi v chudobinci a provokuje je s cílem dosáhnout toho, aby projevili své skutečné názory. Současně si zapisuje negativní názory do bloku. Tato pasáž je napsána tak, aby diváci nepochybovali o tom, že se zde útočí proti nesvobodě názoru a projevu v současném Československu. Vrcholem je pak scéna, kdy se Vondruška převleče do četnické uniformy a osoby, které projevily negativní politické názory, zatkne.“

Zavedená opatření měla směřovat ke stažení Lijavce i k omezení „závadové činnosti“ Zdeňka Svěráka. Tomu byl zaveden odposlech telefonu, prověřena byla i jeho rodina, spolupracovníci, kontakty s přáteli nebo majetkové poměry. Pravidelnými návštěvníky hry Lijavec se stali spolupracovníci StB. Ti z představení odcházeli s podobnými dojmy – hra je sice zasazena do daleké minulosti, avšak objevují se v ní narážky zesměšňující nynější státní zřízení. Nepomohla ani další snaha autorů upravit „problematické“ pasáže. Hra byla v říjnu 1983 stažena z repertoáru.

To jsou paradoxy…

V druhé polovině osmdesátých let se začala situace kolem tohoto divadla postupně zklidňovat a „Cimrmani“ měli o něco volnější ruce. Důkazem budiž i fakt, že složité potýkání se statním aparátem se stalo ústředním motivem „cimrmanovského“ filmu Nejistá sezóna natočeného v roce 1987. Ve filmu jsou popsány absurdnosti zahrnující například předváděčky pod dohledem úředníků, kteří měli zakázáno se smát nebo konflikty uvnitř souboru vyvolané situací divadla. Definitivně se od „šedé zóny“ odpoutali Svěrák se Smoljakem v průběhu roku 1989, kdy nejprve podepsali petici za propuštění Václava Havla a posléze Několik vět.

Jaké je to hrát pro publikum, které má zakázáno se smát? Ze snímku Nejistá sezóna (1987), zdroj: archiv ČT

Přestože byla popularita cimrmanovského fenoménu vlastně nežádoucí, režim zároveň nemohl zavírat oči před jeho oblíbeností mezi občany; nadto Svěrák se Smoljakem natáčeli velmi navštěvované filmy (viz třeba Na samotě u lesa). Divadlo Járy Cimrmana se tak dostalo paradoxní situace: na jedné straně se potýkalo s úřady a tajnou policií, na straně druhé mu byl poskytován mediální prostor, a to i v nejvlivnějším státním médiu – Československé televizi. Členové souboru se například objevovali v pořadu Televizní klub mladých. V roce 1982, tedy v době, kdy bylo divadlo v hledáčku Státní bezpečnosti, zde Zdeněk Svěrák s Petrem Bruknerem sehráli humornou scénku o poctivosti českého člověka. Kontroverzní text narážel především na jeden z nešvarů socialistického hospodářství – rozkrádání majetku. S podobným formátem krátkých scének či přednášek o Cimrmanově díle se členové souboru, ponejvíce zastupovaní Svěrákem a Smoljakem, vystoupili v průběhu normalizace v řadě dalších pořadů.

Samotnou kapitolu tvoří filmová stopa Járy Cimrmana. Již v roce 1969 vznikl mystifikační dokument Stopa vede do Liptákova. „Dokazoval, že kinematograf nebyl vynalezen bratry Lumierovými, jak se dosud předpokládalo, nýbrž Járou Cimrmanem. Cimrmanovské téma proniklo i do tří komedií autorské dvojice Svěrák & Smoljak natočených v osmdesátých letech: Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna.

Na pozadí příběhu Divadla Járy Cimrmana vyvstává jeden z paradoxů normalizačního režimu. Více než cokoliv jiného to ukazuje na nejednoznačnost systému: jeho jednotlivé složky často sledovaly odlišné či dokonce protichůdné cíle, a ne vždy je sladily. Pro aktéry se takový systém stával nepředvídatelným a nutil je udržovat se nestále ve střehu.