Artchiv: Jindřich Fairaizl – část třetí. Šachová partie, kterou nelze vyhrát

V červnu 1970 zanikla v Československé televizi Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky a s ní i možnost Fairaizlova uplatnění v instituci, jíž věnoval předchozích sedmnáct let svého života. Po angažmá během pražského jara, po podpisu manifestu 2000 slov a vystoupení ve štafetě publicistů po smrti Jana Palacha bylo Fairaizlovo profesní pokračování v největším československém médiu vyloučené. Na rozdíl od řady svých kolegů se nechtěl smířit s přesunem do manuálního zaměstnání a snažil se za každou cenu udržet ve filmařském oboru.

Snad mi pomůže StB

V prvních letech normalizace vyhlížela Fairaizlova filmařská snaha nadějně. Krátce po vyhazovu z televize se stal externím spolupracovníkem Krátkého filmu, kde se podílel zejména na tvorbě výukových a odborných filmů pro potřeby různých institucí. Z dalších snímků stojí za zmínku Čas domova z roku 1971 pojednávající o všedním životě v SOS vesničce. Občas také pracoval externě pro televizi, vždy však pod cizími jmény. Jeho předpoklad, že postupně mu budou jeho „hříchy“ odpuštěny a on se bude moci plnohodnotně zapojit do tvůrčí práce, se však nenaplňoval. V roce 1975 mu byla zakázána činnost v kulturních institucích a situace se zdála být bezvýchodná. Přitom on sám netoužil po ničem jiném než znovu najít uplatnění v oboru dokumentaristiky.

V podobném duchu se svěřil i příslušníkům StB, kteří ho v roce 1976 začali zvát na pohovory. Po neúspěšných pokusech získat zpět svou pozici skrze dopisy řediteli ČST Janu Zelenkovi i generálnímu tajemníkovi KSČ Gustávu Husákovi, upnul Fairaizl své naděje právě ke Státní bezpečnosti. Horšího pomocníka si mohl těžko vybrat. Ještě v roce 1976 byl z kategorie prověřovaná osoba přeřazen do kategorie kandidát tajné spolupráce a krátce na to již byl veden jako tajný spolupracovník s krycím jménem „Frézař“. Pro StB byl díky své pověsti osobnosti pražského jara a kontaktům s prostředím zakázaných umělců mimořádně cenným zdrojem informací – zejména o pozdější signatářce a mluvčí Charty 77 Janě Sternové, s níž se stýkal.

V disidentském prostředí kolovaly během normalizace podrobné manuály, jak se chovat při styku se Státní bezpečností. Jedno ze základních pravidel znělo: nesnažit se s StB hrát „šachovou partii“. „Ještě nikdo takovou šachovou partii nevyhrál, protivník má k dispozici velké množství kvalitnějších figur, a navíc šachovnici o neznámém počtu polí,“ stálo v jednom takovém manuálu. Těžko říct, zda Fairaizl opoziční texty znal, do partie se každopádně pustil se vší vervou. Jeho strategie byla jasná – pokud on bude Státní bezpečnosti loajálním spojencem a bude plnit její pokyny, musí za to být dřív nebo později odměněn. Tou vysněnou odměnou měl být návrat do Československé televize.

Frézař ostrouhal, sanitka frčí

Státní bezpečnost byla s prací Fairaizla od první chvíle spokojena. Jeho zprávy byly hodnoceny jako věrohodné a informace obsažené v nich jako velmi přínosné pro poznání opozičního prostředí. Několik Fairaizlových hlášení se dokonce dostalo až na stůl ministra vnitra Jaromíra Obziny. „Zpětné plnění“ ze strany Státní bezpečnosti ovšem Fairaizlovi zdaleka tolik radosti nedělalo. Postupem času se zdálo být čím dál jasnější, že ani „smlouva s ďáblem“ příliš nezlepší možnosti jeho pracovního uplatnění.

Fairaizlovo zoufalství dobře dokumentuje jeho dopis z prosince 1978. Na několika stranách v něm postupně jmenuje všechny projekty, na jejichž přípravě se od počátku normalizace podílel, a které nakonec nemohly být realizovány. Je mezi nimi dramatizace novely Olgy Scheinpflugové Balada z Karlína, scénář k experimentálnímu hranému filmu Dva revmatici, dokumentární cyklus o motorismu Dlouhé vteřiny našeho života a mnoho dalších odmítnutých projektů. Jako velkou křivdu Fairaizl cítil i nemožnost uvedení svého jména pod scénářem k úspěšnému seriálu Sanitka, na němž se zásadním způsobem podílel. Státní bezpečnost nejenomže Fairaizlovi ve snaze o uplatnění nepomáhala, ale dokonce mu v ní aktivně bránila. Státem neperzekvovaný režisér by totiž ztratil kontakt s opozičním prostředím – a tím i cenu pro Státní bezpečnost. Její příslušníci sami konstatují, že „jakkoliv to zní paradoxně i jeho spolupráce s StB mu nedovoluje, aby mohl plně využít a uplatnit svých kvalifikovaných schopností tvůrčího pracovníka a otevřeně se postavit na stranu reálného socialismu“. Státní bezpečnost měla stát i za zastavením jednání o návratu do ČST, kde měl být zaměstnán na úseku angažované politické publicistiky. Fairaizlova partie se dostala do patové situace.

Celou situaci snášel čím dál hůř a svoje zoufalství před příslušníky neskrýval. Nemožnost nalézt odpovídající uplatnění zanechávala stopy na jeho kondici finanční (opakovaně si během pohovorů stěžoval, že jeho rodina se zadlužuje), fyzické (prodělal infarkt a trpěl cukrovkou) i psychické. Až cynicky působí poznámka zapsaná jedním z příslušníků – „je obdivuhodné, co v jeho případě lidský organismus vydrží“.

Soudruzi, já už musím k disidentům

Fairaizl však měl své limity – a nejen fyzické. V únoru 1981 se rozhodl k razantnímu kroku – požádal Státní bezpečnost o ukončení spolupráce. Vyjádřil zklamání nad jednáním instituce, která za pět let nebyla schopna (a ochotna) nijak pomoci jeho násilně přerušené kariéře. Otevřeně si stěžoval, že mu ani přes zjevnou snahu není umožněno pokračovat v práci „na rozdíl od zjevných nepřátel (režimu, pozn. aut.), jako je Chytilová, a od zjevných kariéristů, jako je Dietl a další“. Státní bezpečnost pochopitelně nechtěla o cenného spolupracovníka přijít a v rámci svých interních materiálů začala opatrně připouštět, že by nakonec přeci jen mohla Fairaizlovi dopomoci k místu v Československé televizi. Nikdy k tomu reálně nedošlo.

Získat zpět Fairaizlovu náklonnost se také příslušníci snažili skrze finance. Již dříve ho čas od času za jeho činnost odměňovali, v roce 1984 mu pak poskytli – coby gesto důvěry – větší finanční obnos ve formě „osobní půjčky“, která měla vyřešit jeho neutěšenou finanční situaci. Bezpečnosti se prozatím podařilo Fairazla odradit od ukončení spolupráce, nicméně ta už nikdy nedosáhla předchozí intenzity. Jeho „řídící orgány“ tak spíš jen zpovzdálí sledovaly, jak se v průběhu osmdesátých let alespoň částečně etabloval na poli dramatické tvorby. Jeho hra Hlavně zdraví, přátelé, zaměřující se na fenomén maloměšťáctví, byla roku 1982 uvedena v pražském Realistickém divadle, několik dalších kusů odvysílal Československý rozhlas – kupříkladu Baladu o čekání v podzimní trávě (1988) nebo Jak to slunce povylejzá (1987). Všechny uvedené texty mohl Fairaizl publikovat – na rozdíl od předchozích let – pod vlastním jménem.

Definitivní konec Fairaizlovy spolupráce s StB měl poněkud tragikomický nádech a nesl v sobě prvky absurdního dramatu. Režisér se v osmdesátých začal stále více sbližovat s prostředím nezávislé opozice. Disidenti včetně Václava Havla a Jiřího Rumla totiž nejenže oceňovali úroveň Fairaizlových nepublikovaných prací, ale dokonce stáli o využití jeho životního příběhu zakázaného autora jako jednoho z příkladů ideologicky motivovaného útlaku. A přislíbili mu poskytnout finanční podporu.

Fairaizl se s inklinací k disentu svěřil StB a ti do záznamu o pohovoru vepsali, že „požádal o ukončení spolupráce s Čs. kontrarozvědkou, protože příští jeho kroky vylučují spolupráci s námi“. Jako gesto dobré vůle odevzdal Fairaizl příslušníkům kopii dopisu bývalému řediteli ČST Jiřímu Pelikánovi, toho času vydavateli exilového časopisu Listy, který měl být oficiálním potvrzením jeho semknutí s opozicí. Státní bezpečnost ještě vyvinula poslední pokus, jak udržet Fairaizla na své straně, ale tentokrát už byla jejich snaha marná. V říjnu 1988 byl jeho svazek uložen do archivu s poznámkou, že „TS (tajný spolupracovník, pozn. aut.) v současné době spolupráci odmítá“. Tou dobou zbývalo jen něco málo přes rok do Fairaizlova velkého návratu na scénu.

Jsem zpátky – a se mnou i morálka!

Překotné změny sametové revoluce se Československé televizi samozřejmě nevyhnuly. Do budovy na Kavčích horách se triumfálně vrátil i Jindřich Fairaizl, který začátkem prosince pronesl na improvizované schůzi odborů v hlavní jídelně silně morálně zabarvený projev, v němž se vyrovnával s poměry v normalizační televizi. Jeho řeč zapůsobila natolik, že byl okamžitě zvolen do odborového výboru.

Morálka jako hlavní prvek při přestavbě televize. Ukázka z Fairaizlova projevu v roli ředitele ČST, 14.1. 1990, zdroj: archiv ČT

O měsíc později už se stěhoval do kanceláře Ústředního ředitele. Jeho tehdy ještě nikým nezpochybňovaná morální autorita měla být zárukou úspěšného zvládnutí nelehkých transformačních časů. 14. ledna 1990 dostal Fairaizl po více než dvaceti letech možnost promluvit ke svým divákům. Ti, kteří si ho pamatovali z obrazovky, ho na první pohled mohli jen sotva poznat. Vinou letitých zdravotních problémů viditelně pohubl, propadlé tváře zamaskoval hustým plnovousem a vlasy sčesanými dopředu se snažil alespoň částečně zakrýt postupující pleš.

Dar slova ovšem neztratil. Vzletně mluvil o roli televize, která by měla být nositelem mravnosti, vzpomenul na svá léta v ČST a dlouze se rozhovořil o morálce. Ta v jeho očích představovala hlavní parametr při personální obměně televize. Varoval před převlékači kabátů a přetvařujícími „chameleony“. Neopomněl zdůraznit, že on sám si „prožil své“. Z dnešního pohledu zní tato slova z Fairaizlových úst poněkud nepatřičně. Můžeme jen hádat, zda si už tehdy tento rozpor uvědomoval a věřil, že jeho minulost zůstane skrytá. Možná měl pocit, že má na podobné morální soudy nárok, když on – i přes všechnu snahu – musel na rozdíl od mnoha kolegů z televize odejít.

Fairaizlova ředitelská mise trvala jen necelé dva měsíce a musel se během ní vypořádat s řadou složitých úkolů. Tím nejzásadnějším byla personální redukce. Z nařízení vlády měly být do konce dubna 1990 propuštěno na dva tisíce zaměstnanců. Fairaizlovo ředitelování se také neslo v duchu velké přestavby programové skladby. Na obrazovku se vrátila řada diskusních, publicistických i reportážních formátů, které dlouho nebyly k vidění. Tlak spojený s tak významnou pozicí Fairaizl však přestával zvládat. Dostával se do sporů se zaměstnanci, v televizi se mu začalo posměšně přezdívat „šílený Jindřich“.

Nejvýraznější a také nejvíce medializovaný konflikt probíhal na trase Fairaizl – redakce Televizních novin. Jeden z redaktorů totiž navzdory Fairaizlově zákazu odvysílal zprávu o vládním nařízení zkracujícím výpovědní lhůtu zaměstnanců ČST ze tří měsíců na dva. Psychicky i fyzicky vyčerpaný Fairaizl musel vyhledat pomoc lékařů. Přímo z nemocničního lůžka 25. února 1990 na funkci Ústředního ředitele rezignoval. Fairaizlovi blízcí se zpětně shodují na tom, že se na manažerskou funkci, jejíž přijetí vnímal i jako jistou satisfakci za léta, kdy nemohl tvořit, nehodil a neměl do ní nastupovat.

Už se nepsala šedesátá léta…

Konec na ředitelském postu otevřel cestu jeho druhé dokumentaristické etapě. Pokusil se navázat tam, kde v šedesátých letech skončil. Jeho snímky se opět snažily být sondou do života a problémů obyčejného člověka a byl na nich znát silný autorský rukopis umocněný obsáhlým Fairaizlovým komentářem. Styl tolik úspěšný v šedesátých letech se o více než dvě desítky let později setkal u diváků i kritiky se smíšenými ohlasy. Prvním jeho polistopadovým počinem byl dokument Probuzení z června 1990, v němž se snažil poukázat na zklamání mnoha lidí, kteří vkládali naděje do změn spojených se sametovou revolucí. Na tuto linku navázal i v cyklu Hovory u mistra Jana vysílaném v září a říjnu téhož roku. V něm Fairaizl zpovídal respondenty, které pravidelně zval k soše Jana Husa na Staroměstském náměstí. Většina dotázaných před Fairaizlovou kamerou ventilovala zklamání z politického i společenského směřování polistopadového státu. Často dostávali prostor zejména ti nejhlasitější „křiklouni“ a vyznění Fairaizlova pořadu se míjelo se společenskou realitou. Autor, který dříve dokázal tak přesně pojmenovat společenské problémy, se stále více vzdaloval od skutečného světa.

Fairaizl a jeho „rozzlobení občané“ hodnotí na Staroměstském náměstí porevoluční politickou situaci. Hovory u Mistra Jana, 1.10 1990, zdroj: archiv ČT

Natočil i řadu dalších dokumentů, za všechny lze jmenovat snímek Kolovratská 4 o soužití bílého a romského obyvatelstva. Jeho nejvýraznějším počinem devadesátých let byl bezesporu cyklus Náš člověk v tísni. V něm Fairaizl sbíral příběhy od diváků, z nich vybral ty nejzajímavější a rozjel se je natočit do různých koutů republiky.

Kritiku kolegů i diváků ambiciózní autor špatně snášel. Fairaizl byl zvyklý řídit přípravu svých dokumentů sám – od scénáře až po závěrečnou realizaci. Případné námitky či připomínky kolegů zohledňoval velmi neochotně, či spíše vůbec. Vedle toho dostával řadu dopisů od diváků – pochvalných i kritických včetně výhružných anonymů. To vše se neblaze projevilo na jeho psychickém stavu.

Konec jako z filmu

Dlouhodobé problémy Jindřicha Fairaizla vyvrcholily na podzim 1993. V noci z 15. na 16. října odjel na svou chalupu do Nečína nedaleko Slapské přehrady. Cestou se zastavil u čerpací stanice a koupil dva kanystry s benzínem. Jako obvykle si zajel do restaurace U Sedláčků pro cigarety. Tentokrát to bylo naposledy. Okolo půlnoci s největší pravděpodobností sám zapálil chalupu, v níž se nacházel celý jeho filmový archiv, nasedl do automobilu a vydal se po proudu Vltavy směrem na Prahu. Zhruba dvacet minut po půlnoci narazil v plné rychlosti do mostního pilíře v Měchenicích a na místě zemřel.

Jak vzpomínají Fairaizlovi kolegové na polistopadovou spolupráci se slavným režisérem? Ukázka z dokumentu Pravda Fairaizlova (2005), zdroj: archiv ČT

„Vyvrácené topení, sporák, cirkulárka, aerovka ohlodaná na kost. Předměty křičí jako malé děti, nepřivyklé dosud bolesti… Poblázněný pes v pachu spálené nafty rotuje kolem své osy jako slepý tanečník. Támhle je cosi zakryté plachtou, snad nová přístavba? Co přivede člověka, který staví srub, k sebevraždě?“. „Kauza Fairaizl“ plnila tisk nejrůznějšími teoriemi o režisérově záhadné smrti, jak dokládá úryvek z Českého deníku. Svědci dokonce tvrdili, že samotnou nehodu někdo natáčel z projíždějícího auta. Otázka, zda se jednalo o sebevraždu, vraždu či nešťastnou náhodu, se stala vděčným mediálním tahákem. Případem se dokonce zabývalo Okresní státní zastupitelství, ale věc posléze odložilo. Všechny dostupné důkazy nasvědčují, že si Fairaizl sáhl na život sám.

Jen jako celek

Jak bychom měli Fairaizlův příběh číst dnes? Bylo by příliš snadné vybrat si jednu etapu jeho života a podle ní ho hodnotit – adorovat ho jako skvělého tvůrce šedesátých let, odsoudit ho jako udavače z období normalizace nebo mávnout rukou nad jeho rozpačitým angažmá po roce 1989. Chceme-li Fairazla skutečně pochopit, musíme ho přijmout jako celek – jako nadšeného autora dětských pořadů z let padesátých, citlivého tvůrce z šedesátých, zranitelného, zoufalého a často slabého muže z období normalizace, porevolučního odhodlaného, ale tápajícího ředitele, či uvadajícího autora, který obtížně chápal novou dobu a bojoval s psychickými problémy. Tak turbulentní osud snad ani nemohl skončit v poklidu; musel být završen grandiózním a tragickým finále.

Na pozadí Fairaizlova života vyvstává obraz našich nejnovějších dějin, které aktéry zas a znovu stavěly před těžké zkoušky a obtížná rozhodnutí. Jak tváří v tvář téhle výzvě obstál Jindřich Fairaizl, necháme na každém jednotlivém čtenáři.