Artchiv: Jindřich Fairaizl, část první. Mimořádně schopný tvůrce stoupá nahoru

Stejně jako mělo tři části Fairaizlovo nejvýznamnější dílo Inzerát, tak i on sám a jeho osud jsou jakýmsi zosobněným triptychem, uměleckou anomálií, která se nejprve formovala, aby mohla v období pražského jara 1968 naplno zazářit a pak v průběhu normalizace pod taktovkou StB pomalu pohasínat až k tragickému konci počátkem 90.let. Vydejme se po stopách osudu tohoto výjimečného tvůrce, jehož díla akcentující sociální tématiku jsou nadčasová, respektive i v dnešní době aktuální.

Všední i sváteční dny „obyčejných lidí“

Jindřich Fairaizl se narodil v roce 1934 v Praze do rodiny živnostníka. Jeho otec zemřel, když mu bylo šestnáct let a on tak převzal úlohu hlavy rodiny. V roce 1945 se školák Jindřich stal členem Dismanova rozhlasového souboru a poprvé tak přičichl k uměleckému prostředí. Předtím než nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, pracoval jako horník. Od roku 1951 byl zaměstnán v rozhlase v dětském vysílání jako elév a podílel se na výrobě Pionýrské jitřenky. Již zde začal prokazovat talent. Roku 1953 nastoupil do zakládané Československé televize. V průběhu profesní kariéry dálkově dostudoval režii na pražské FAMU. Právě zkušenost s formátem dětských pořadů jej inspirovala v roce 1955 k založení redakce Vlaštovky. Pravidelný čtrnáctideník měl být obdobou Televizních novin pro děti. Součástí Vlaštovky se později stala i samostatná rubrika Z očí do očí, ve které diskutoval s dětmi na různá témata.

Záběry ze zákulisí natáčení dětského pořadu Vlaštovka a práce Jindřicha Fairaizla (1959), zdroj: archiv ČT

Souběžně s dětskou tvorbou se Jindřich Fairaizl začal angažovat v dokumentární a dramatické tvorbě. Jeho prvotinou byla série 3 dokumentů z roku 1957 Bílá místa mizí, věnující se třem malým obcím a životním osudům jejich obyvatel. V roce 1959 natočil film Matky vyprávějící příběh ženy ze Žamberka starající se o hrob dvou padlých lidí za druhé světové války. Následovaly Lidé na hranici dokument mapující osidlování pohraničí a Chléb se rodí v ohni o osudech partyzánského lékaře z Bardějova.

Na začátku 60. let se Fairaizl pustil s větší vervou do autorské tvorby. Coby ředitel Vysílání pro děti a mládež natočil několik dokumentů, z nichž především Báječná neděle z roku 1963 sklidila velký ohlas. Nejen co se týče filmového zpracování, ale především díky volbě tématu, které rezonovalo napříč společností a médii. Fairaizl se snažil ve snímku postihnout atmosféru fenoménu doby – trampingu. Tento způsob trávení volného času nebyl oficiální politikou státu hodnocen zrovna pozitivně a tomu odpovídalo i přijetí Fairaizlova filmu. Komentář v Rudém právu označil film za značně idealizovaný a neodpovídající skutečnosti a zároveň zdůraznil funkci Československého svazu mládeže, jemuž film nevěnoval pozornost. Následovalo „francouzské období“, série tří dokumentů-cestopisů o Francii; obyčejný cestopis dokázal povýšit díky bravurnímu jazyku v komentáři.

Ukázka z dokumentu Pařížské etudy (1964), zdroj: archiv ČT

Fairaizlova snaha točit příběhy běžných lidí, v nichž zrcadlil celospolečenské problémy, naplno rozkvetla ve filmu Viděl jsem zelenou z roku 1964, který vyprávěl příběh obyčejného člověka z Chebu. A právě touha stát se plnohodnotným tvůrcem ho vedla k tomu, že opustil dětské vysílání a přešel do Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. A hned v následujícím roce, natočil šest nových dokumentů!

Kdo stál mimo hru?

V dokumentu Praha – devadesát šest věnující se událostem pražského povstání v roce 1945 možná jako vůbec první v ČST uvedl a nastínil úlohu generála Vlasova. Na dalším dokumentu spolupracoval s ostravskou redakcí, když natočil jeden z dílů tehdy velmi populárního seriálu Ostravské vteřiny. Jeho filmový talent sklízel u diváků kladná hodnocení až do chvíle, než si Fairaizl dovolil podrobit kritické analýze národem milovaný hokej. V únoru roku 1966 měl premiéru dokument s názvem Šest třetin mimo hru. Fairaizl rozdělil pořad na šest částí, v nichž se jednotlivě věnoval různým aspektům hokejového zápasu. Od diváků na tribunách, přes rozhodčí až po chování hráčů. Snahou bylo poukázat například na změny v chování vlivem davové psychózy, či nervozity hráčů. Televizními diváky byl pořad přijat s nechutí. A kritici Fairaizlovi vytkli zjednodušené zobrazení tak rozsáhlého tématu – celý dokument byl totiž natočen během jednoho utkání.

Ukázka z dokumentu Báječná neděle (1963), zdroj: archiv ČT

Kritika „hokejového“ filmu Fairaizla neodradila, naopak ho vybídla k ještě horečnější aktivitě, z níž vzešla jeho nejslavnější díla. O vrcholné fázi jeho tvorby se více dozvíte v následujícím díle Artchivu. Dodejme ještě, že osudovou ženou v osobním i pracovním životě pro něj byla jeho manželka Jiřina Fairaizlová. Jako střihačka se podílela na většině jeho filmů. Jeho dvorními kameramany se stali především Miroslav Fojtík a Pavel Mošna.