Artchiv: Pullmanngate aneb Spor o komunistickou minulost

Nynější diskuzní vlnu odstartovalo odmítnutí Filozofické fakulty Karlovy Univerzity vyvěsit u příležitosti výročí popravy Milady Horákové přes fasádu banner s nápisem „Zavražděna komunisty“. Toto rozhodnutí v rozhovoru pro web irozhlas.cz kritizoval mimo jiné organizátor iniciativy Michal Gregorini.

Stanovisko fakulty hájil její děkan Michal Pullmann v rozhovoru pro Echo24 z poloviny července. Tento rozhovor se stal další rozbuškou ve sporu o naše nejnovější dějiny. Děkan zde kromě jiného rekapituluje výsledky svého bádání, které jsou těm, jež se skutečně zajímají o českou historiografickou produkci, již roky známé. Pullmann vychází z předpokladu, že režim, který vykazoval tak silné známky stability jako československý socialismus, se nemohl opírat pouze o represe, ale musel být podporován (nebo minimálně přijímán) i širokými vrstvami obyvatelstva. V rozhovoru se opírá jak o svůj vlastní výzkum, tak i o výzkum zahraničních historiků a historiček.

Za normálních okolností by nejspíš podobné interview prošumělo veřejným prostorem bez větší pozornosti. Vždyť práce (nyní již docenta) Pullmanna a dalších představitelů tzv. revizionistické školy, se staly předmětem diskuzí již v minulosti (stačí vzpomenout na debatu, která následovala po vydání jeho knihy Konec experimentu v roce 2011).

Michal Pullmann obhajuje svůj výzkum v pořadu Historie.cs, 2015, zdroj: archiv ČT

Ostatně polemiky nad výkladem minulosti jsou nedílnou součástí historické vědy a ve většině případů ji mohou produktivně posouvat vpřed – ať už jde o náš „spor o smysl českých dějin“ z období první republiky nebo německý „Historikerstreit“.

Každý jen tu svou, jednu jedinou

„Pullmannovská debata“ se z této řady vymyká. Z prostředí poslucháren a kabinetů se totiž přesunula do o poznání „divočejšího světa“ médií, a především internetových diskuzí a sociálních sítí. Z akademické rozpravy se rázem stal souboj o „správný“ výklad naší nedávné minulosti.

Syn spisovatele a disidenta Ivana Klímy, Michal Klíma, adresoval Pullmannovi otevřený dopis. V něm dává do ostrého kontrapunktu svoji a Pullmannovu životní zkušenost. Zatímco on byl díky svému původu a činnosti otce od mládí perzekuován, Pullmann podle něj těžil z výhod prominentů režimu — jeho otec byl totiž funkcionářem RVHP. Odhlédneme-li od ne úplně férové argumentace ad hominem, lze v Klímově dopisu sledovat jeden fenomén, který provází celou debatu: střet mezi historikem a pamětníkem. Zatímco historik pracuje s řadou nejrůznějších pramenů, pamětník má pocit, že historikem předkládaný pohled se liší od jeho vlastních vzpomínek, a tudíž je nepřesný, či dokonce manipulující. (Více o tomto rozměru sporu viz článek Jana Randáka a Ondřeje Táborského pro Deník Referendum).

Smršť reakcí, která po dopisu následovala, lze jen stěží usledovat. Zahrnuje duely obou oponentů v DVTV a v Českém rozhlase, dalších pět otevřených dopisů Michala Klímy, článek Marka Švehly v Respektu, sérii odsuzujících článků na webu Forum24 (zejména z pera Pavla Šafra) či vyhrocené komentáře na sociálních sítích od více i méně očekávaných diskutérů – počínaje Janem Hřebejkem, přes Ivana Pilipa, Pavla Novotného až po bývalého hokejistu Jiřího Hrdinu.

Argumentace Pullmannových oponentů nesla (až na výjimky) jeden společný rys. Téměř nikdo se nesnažil nad jeho slovy hlouběji zamyslet nebo je analyzovat. Jako by stačilo, aby někdo zpochybnil (či jen rozmělnil) zavedený narativ, že komunistický režim byl zločinný a všechnu svou moc si „vynucoval bodáky“ bez spoluodpovědnosti obyvatel, a rázem se demaskuje jako „bolševik“, relativizátor minulosti nebo obhájce totality. Diskutující, kteří si jindy zakládají na své kultivovanosti, tak veřejně a za všeobecného potlesku mohli na sociálních sítích Pullmannovi vzkazovat, že by si měl zkusit práci v uranových dolech nebo pobyt v gulagu, „když se mu ten komunismus tak líbí“.

Vzpomínáte si?

Jsou Pullmannovy teze ovšem tak novátorské, skandální a dosud nevyřčené?

Úryvek z novoročního projevu Václava Havla v roce 1990, zdroj: archiv ČT

„Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědní. Nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“ To není výňatek z díla Michala Pullmanna či jiného kritizovaného revizionistického historika, nýbrž z novoročního projevu Václava Havla z 1. ledna 1990. V podobném duchu na něj navázal i Petr Pithart v televizním vystoupení o dva týdny později, během něhož zdůraznil, že ne každý komunista musí být zákonitě špatným člověkem a vyzýval k určité smířlivosti. Oba si uvědomovali (pravda, v tu chvíli již coby novopečení — už přece jen taktizující — politici, nikoliv jako disidenti či akademici), že nesmiřitelnost ke všem, kteří se nějakým způsobem zapletli s komunistickou stranou, nemohla být produktivním cestou k vyrovnání se s minulostí. Stabilitu režimu totiž nezajišťovali jen vysocí pohlaváři a příslušníci StB, nýbrž i „běžní“ občané.

Tyto diskuze měly v prostředí disentu, na jehož odkaz se Michal Klíma a další kritici revizionistického přístupu odvolávají, dlouhou tradici. Ve známé eseji Obnovení pořádku z roku 1978 jmenuje filozof Milan Šimečka adaptaci občanů na systém jako „jeden z nejdůležitějších faktorů vnitřní stability reálného socialismu“. To koresponduje s tezí, kterou Michal Pullmann vyslovil v rozhovoru na Českém rozhlase – že občané hráli s režimem „hru“ a jednali (či vyjednávali) v rámci jím vytyčených mantinelů. Jak je možné, že náhled na komunistický režim, který mohli hned po sametové revoluci veřejně prezentovat čelní představitelé disentu (na jehož tradici Klíma i další kritici revizionismu chtějí navazovat), je dnes, o třicet let později, vnímaný jako nepřípustná relativizace?

Částí odborné i laické veřejnosti je činnost „revizionistických“ historiků prezentována jako spiknutí, jež má za cíl nejprve ovládnout akademické prostředí a poté vnutit společnosti jediný správný pohled na minulost. „Apoštolem“ této teze je Pavel Šafr z webu Forum24, který dokonce Pullmannovi podsouvá, že se svým výzkumem snaží přispět k „revizi demokracie“ a ospravedlnění spoluúčasti komunistů na vládě Andreje Babiše.

Podobné hlasy zaznívají i mezi „konzervativními“ historiky. Podle Ladislava Kudrny v akademickém prostředí „panuje atmosféra strachu“ a „těm, co odmítají takzvanou revizionistickou ideologii, je bráněno v akademické kariéře“. Přidává se k němu i Petr Blažek, který tvrdí, že se studenti na Filozofické fakultě UK bojí psát o tématech spojených s nejnovějšími dějinami. To ve svém článku pro web Alarm přesvědčivě vyvrací historik Vítězslav Sommer, když poukazuje na paranoidní rozměr celé kauzy.

Kdo je jak a kde slyšet

Je patrné, že ani v roce 2020 zde neexistuje schopnost vést odbornou diskuzi, která by vedla k lepšímu porozumění a vyrovnání se s komunistickou minulostí. Jak uvádí filozof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa, proces vyrovnávání se s minulostí nelze nikdy ukončit a nikdy nebude panovat všeobecná spokojenost nad jeho výsledkem. Přesto zaráží, že jsme se v této snaze za uplynulých třicet let téměř neposunuli. Proč?

„Možná slyším trávu růst.“ Projev Petra Pitharta z 16. ledna 1990, zdroj: archiv ČT

Vinu na marginalizaci či dokonce dehonestaci „revizionistického“ přístupu k naší nedávné minulosti nesou z podstatné části sami „revizionisté“. Závěry svých výzkumů jsou totiž jen v omezené míře schopni srozumitelně prezentovat široké veřejnosti. Jejich jazyk je často přetížen akademickým „argotem“ a oproti tradičnímu totalitárnímu narativu dávají velký důraz na teoretická východiska.

S tím je spojený i další faktor, který ovlivňuje sílu „revizionistického“ hlasu v debatách o nedávné minulosti – prostor, který je oběma stranám (ne)poskytován k prezentování svých názorů. Srovnáme-li například počet vystoupení Petra Blažka, asi nejznámějšího zástupce „konzervativního“ křídla v historické obci, a Michala Pullmanna v pořadech České televize, zjistíme, že první jmenovaný se na obrazovkách objevuje téměř desetkrát častěji. Významnou roli dále hraje síla sociálních médií, kam se postupně přesouvá jak laická, tak částečně i odborná diskuze. Takový způsob debaty (byť v mnoha směrech prospěšný) ale samozřejmě postrádá základní pravidla a normy vlastní akademickému prostředí.

Lze vůbec z oné změti názorů, invektiv a neporozumění dospět k produktivní diskuzi? Budou-li obě strany dál neochvějně stát na svých pozicích, tak nejspíš ne. Je třeba nazírat minulý režim v jeho různosti a komplexitě: netvořily ho výhradně represe nepohodlných lidí a názorů, přičemž význam těchto represí nelze umenšovat a zlehčovat, nýbrž také přijetí politických pořádků podstatnou částí obyvatelstva. Bude-li ve veřejném prostoru nadále významně převažovat černobílý náhled na minulost, je možné, že tento konzervativní způsob vyprávění, který je v rozporu se vzpomínkami mnoha pamětníků, časem ztratí své posluchače a bude nahrazen nostalgickou linkou vedoucí ke skutečné relativizaci zločinnosti minulého režimu. Nejlepší prevencí proti diktatuře totiž není pouze ji odmítnout, nýbrž snažit se ji pochopit.