Artchiv: Jindřich Fairaizl, část druhá. Střed života

V minulém díle jsme vyprávění o Fairaizlovi zakončili větami o jeho problematickém, nedobře přijatém snímku z roku 1966 Šest třetin mimo hru. Hyperaktivní dokumentarista se ovšem „mimo hru“ (zatím) nedostal a svoji filmografii utěšeně rozšiřoval.

Skrytá kamera v roce šestašedesát

Snímek A taková to byla láska (1966) byl natočen u příležitosti Mezinárodního dne žen. Ústředním motivem bylo společenské postavení ženy a její vnímání ze strany mužů, čímž Fairaizl tak trochu předběhl dobu, když okrajově naťukl téma genderových stereotypů ve vnímání rolí mužů a žen.

Celoživotní Fairazlovo téma, tedy lidské chování a člověk jako takový, dalo vzniknout šestidílnému seriálu Mudrosloví zlého muže (1966). Nápad na tento seriál údajně dostal v okamžiku, když cestoval autobusem, jemuž došlo palivo a osazenstvo bylo pokračovat pěšky. Překvapilo ho, že se nikdo nevztekal a všichni se přizpůsobili situaci. V Mudrosloví Fairaizl využil dnes velmi oblíbený formát takzvané skryté kamery; tehdy to však u nás byl přístup novátorský. Zlý muž, jehož ztvárnil herec Zdeněk Bittl, úmyslně na ulicích vyvolával konfliktní situace a kamera sledovala reakce občanů. Celkem takto byly nafingovány přes tři desítky situací, jenže s velmi různou kvalitou provedení. Navzdory zajímavému námětu se seriál nesetkal s úspěchem. Fairaizl bojoval především se záludností samotného natáčení. Skrytá kamera a náhodní kolemjdoucí vyžadovali v tu dobu značné technické dovednosti a dávku štěstí.

Ukázka ze seriálu Mudrosloví zlého muže, zlý muž při volbě královny krásy (1966), zdroj: archiv ČT

Ještě v témže roce přišel tehdejší vedoucí redakce publicistiky a dokumentaristiky v Praze Viktor Růžička s nápadem na publicistický seriál s podtitulem Československá expedice. Mělo se jednat o výpravný padesátidílný seriál mapující jednotlivé kraje Československa. Hlavním zadáním bylo natočit na základě výpovědí a příběhů obyčejných lidí portrét daného kraje. Byli osloveni různí tvůrci a mezi nimi i Fairaizl, který se ujal natáčení pěti dílů ze Západočeského kraje. Většina epizod Československé expedice se v Archivu ČT dodnes dochovala, bohužel to však neplatí o dílech režírovaných Jindřichem Fairaizlem.

Co já asi tak zmůžu

V dubnu roku 1967 měly premiéru Malované děti, sonda do duší a myšlení dětí ze základních škol a pionýrské organizace. Fairaizl se snažil odhalit pokrytectví ve výchově a vzdělávání dětí. Namísto vlastního komentáře tentokrát nechal hovořit aktéry, z jejichž odpovědí byl patrný strach mluvit otevřeně. Právě s tímto snímkem začal výrazný obrat ve Fairaizlově tvorbě, který sám popisoval takto: „Nemám přehnané iluze o možnostech televizní publicistiky. Uvědomuji si, že nemám reálnou šanci podstatně ovlivnit například rychlejší výstavbu pražského metra. Ale stejně bezpečně vím, že naopak mám šanci konkrétně pojmenovat podlost, zbabělost a morální záškodnictví, ale i poctivost, cílevědomost, odvahu. Chci této možnosti vyžít. A spatřuji v tom dokonce nejpodstatnější cíl televizní publicistiky, protože domnívám se, podaří-li se v myslích občanů opět upevnit základní pojmy mravní, leccos bude snazší i v jiných oblastech. Jsem o tom přesvědčen.“

Důkazem budiž jeho další film Štěstí za šest křížů, v němž ukázal lidskou radost i neštěstí. Snímek sledoval osudy a výpovědi výherců loterijní soutěže a jejich okolí a hledal odpověď na otázku, co je to vlastně štěstí.

Dám vám fiata, dejte mi dítě

Rok 1968 byl klíčovým rokem Fairaizlova života. Začínající proces pražského jara a s ním spojená tvůrčí volnost stály mu umožnily natočit i odvysílat na tu dobu až šokující snímky, díky nimž je jako tvůrce dodnes vzpomínán. V únoru měla premiéru Naděje z levého břehu. Hlavním poselstvím byla snaha upozornit na kritický stav znečištění pitné vody a na fakt, že budeme-li takto pokračovat dál, v devadesátých letech nám z kohoutků už žádná poživatelná voda nepoteče.

Podívejte se na ukázku z triptychu Inzerát (1968), zdroj: archiv ČT

To „nejhorší“ mělo teprve přijít. „Adoptuji dítě do tří let, nabízím nový vůz značky Fiat. Zn.: Dohoda jistá.“ Kontroverzní inzerát, který odstartoval zápletku Fairaizlova nejslavnějšího filmu. Triptych Inzerát vzbudil ve společnosti nebývalý ohlas. Společným jmenovatelem všech tří dílů (Vítání neviňátek, Inzerát, Milion ve zvláštní péči) se stala bezmoc. Právě v období raného dětství, a později stáří, jsou jedinci bezmocní a odkázaní na pomoc okolí. Okolí zde představoval takzvaný střední či produktivní věk, a tak se filmy staly pomyslným zrcadlem právě této generace. Fairaizl se snažil apelovat na společnost a upozornit na neutěšený stav nejen dětské populace, ale též jejich rodičů. Inzerát se stal jakousi celospolečenskou freskou, na níž se odhalily desítky problémů, s nimiž se tehdejší společnost musela ve skrytu potýkat.

Pro představu: na výše citovaný inzerát dostal Fairaizl na tři stovky odpovědí. Za respondenty se vydal s kamerou, aby natočil jejich výpovědi. Ne však proto, aby je dehonestoval, nýbrž se snahou o pochopení. Jak zoufalí rodiče musí být, aby byli ochotni vyměnit vlastní dítě? Co je do takové situace dostalo? Překvapivá otevřenost oslovených rodičů umožňuje nahlédnout stránky každodenního života za minulého režimu, které dobová propaganda neodhalí. Jindřich Fairaizl získal za Inzerát několik filmových cen včetně prestižní Prix d´Italia.

V roce 1969 Fairaizl natočil své další stěžejní dílo – triptych Starci (Císařští poddaní, Starci, Čas pro tři miliony). Stejně jako v Inzerátu, i zde se věnoval generaci odkázané na ostatní, tentokrát seniorům. Vyhmátl naprostý chaos v sociální oblasti, kde socialistický stát výrazně zaostával. V epizodách sledoval příběhy obyčejných lidí, ale také třeba prostitutek či bývalého kata. Neutěšený stav samotných objektů určených k péči o staré občany, ale i nedostatek personálu dovedl Fairaizla až k výpovědím řádových sester, jimž bylo umožněno pracovat – a ve svém vyprávění se dotkly i tématu perzekucí v padesátých letech. Sovětská okupace a husákovská změna politiky Starcům vystavily stopku. Nakonec se diváci dočkali premiéry až v lednu 1990.

Hřebíčky do rakve

Fairaizlův konec na obrazovkách uspíšila i jeho účast na partyzánském vysílání Československé televize během prvního týdne okupace v srpnu 1968. Zaměstnanci ČST tehdy takřka „na koleni“ spustili provizorní vysílání a informovali o průběhu okupace. Vysílalo se z nejrůznějších míst – z vysílačů, méně známých televizních objektů nebo také z ještě rozestavěné budovy televize na Kavčích horách. Právě zde do akce nastoupil i Jindřich Fairaizl. Vysílání probíhalo za kuriózních okolností. První přípravy začaly už 21. srpna večer, kdy byl na místo převezen a následně ukryt do kůlny jeden z přenosových vozů. Větší oříšek představoval přesun vysílače z provizorního studia v Hloubětíně – tedy přes celou Prahu prošpikovanou okupačními vojsky. Úspěch odvážné akce byl dílem neuvěřitelného štěstí a náhody. Vůz převážející vysílač zastavili sovětští vojáci ke kontrole. Kdo by čekal, že v tu chvíli zachrání celou situaci nápis v azbuce. Vysílač byl totiž vyroben v Sovětském svazu a měl na sobě popisky v ruštině. Zmatení vojáci se nechali známým písmem při kontrole uchlácholit a uvěřili, že v nákladním automobilu je převáženo chladicí zařízení pro pivovar. Díky tomu mohl Fairaizl 23. srpna pozdravit z provizorního studia televizní diváky a byl tak součástí vůbec prvního vysílání z Kavčích hor. Odtud se vysílalo v nepravidelných intervalech až do smutného návratu československé delegace z Moskvy, kde nevydržela nátlak Brežněva & spol. Vstupy tvořily důležitou součást informování občanů v nelehké situaci. Kromě Fairaizla se na obrazovce objevili například v tu dobu politicky aktivní olympijský vítěz Emil Zátopek či sportovní komentátoři Karel Mikyska nebo Vít Holubec.

Podívejte se na ukázku z triptychu Starci (1969), zdroj: archiv ČT

Fairaizlova touha odhalovat morální zákoutí, ukazovat na základě jednoduchých příkladů složitější problémy, upozorňovat na sociální, genderové, ekologické a ekonomické problémy stály nejen za jeho popularitou, ale též za jeho pádem. Pomyslným hřebíčkem do rakve se mu stalo vystoupení publicistů po tragickém sebeupálení Jana Palacha. Apel k boji za svobodu vedl k rychlému konci jednotlivých aktérů v televizi. Jindřich Fairaizl byl propuštěn v roce 1970. Dalších dvacet let jeho života se neslo ve znamení snahy o uplatnění v oboru. Jak se režisér s touto situací popasoval, to za dva týdny sdělí závěrečný díl našeho triptychu.