V časech teroru se člověk vzmůže jen na tichý křik
Jeden z filmů, který položil základ světového věhlasu maďarského režiséra Miklóse Jancsóa, uvádí ČT art v sobotu 24. října od 23:05 hodin. Jde o snímek z roku 1968 Ticho a křik.
V komunisty ovládaném Maďarsku nastala po roce 1956, jakkoliv ten byl pro tuto zemi tragický a krvavý, pozoruhodná „politicko-estetická“ situace. Zejména u mladých maďarských režisérů byly tolerovány svébytné, vysoce umělecké vypravěčské postupy, pokud se ideově neprotivily stranické linii. K nejvýraznějším tvůrcům tohoto ražení náležel Miklós Jancsó (1921-2014), jehož (nejen) první filmy se dotýkaly brutálního potlačování každého, kdo se protivil „reakční moci“. Na scénářích pravidelně s ním spolupracoval spisovatel (a generační vrstevník) Gyula Hernádi.
U Jancsóových snímků tak stály v popředí voje revolucionářů, kteří s nasazením vlastního života vzdorovali utiskujícím režimům. Ať již to bylo po potlačení revolučního hnutí 1848 (Beznadějní, 1965), během bojů s bělogvardějci v bolševickém Rusku (Hvězdy na čepicích, 1967) nebo v časech teroru, který byl rozpoután v horthyovských Uhrách po pádu komunistické Maďarské republiky rad (Ticho a křik, 1968). Právě ten nyní uvede ČT art.
Zmíněná trojice černobílých, širokoúhlých filmů (první dva jmenované nasnímal Tamás Somló, Ticho a křik János Kende) ustavila Jancsóův mezinárodní kredit. Zaujal nejen vyhmátnutím nadčasových, jakoby zevšeobecněných mechanismů represe a marného, byť hrdinného vzdoru proti ní, ale především ohromil formálním pojetím. Krouživými pohledy či dlouhými jízdami kamery režisér zachycuje neméně složitý (jednou téměř choreograficky promyšlený, jindy jakoby chaoticky bloudivý) pohyb buď choreograficky pojednaného davu či naopak omezeného množství postav, často s dominancí nahých, jakoby ritualizovaně se pohybujících žen.
Tato snímací metoda režisérovi dovolovala, aby výsledný film poskládal z řádově několika desítek takových ucelených, nestřižených sekvencí. Od zhruba třiceti záběrů, uplatněných v tomto díle, se později přenesl až k pouhým deseti… V Tichu a křiku jsou to přitom od Jancsóa „graficky“ strohé výjevy, zbavené psychologizujícího pozadí, se zřídkavými, bezpříznakovými rozmluvami. Aranžmá herců zde ještě plynou bez karnevalizace, bez obřadnosti pohybu, bez zpola tanečního uspořádání a také bez verbálních disputací, jak tomu bylo už v následném (a již barevném) Svěžím větru (1969).
Rok 1919, uvozený montáží starých fotografií s admirálem Horthym, poskytuje časové zakotvení příběhu. Odehrává se na vesnici ztracené kdesi v rovinaté vyprahlé pustě – toto prostředí bude vstupovat i do budoucích Jancsóových filmů. V nehostinné krajině řádí horthyovští vojáci a hledají příslušníky poražené revoluce, často je pak svévolně popravují. Právě scéna popravy zde rámuje vyprávění, jež je jinak prosté explicitního násilí: na počátku je to zajatec zavedený popravčí jednotkou do písčitých dun, v závěru pak týž odsouzenec zbraň, kterou měl sejít se světa, obrací proti velícímu důstojníkovi, který je oproti jiným sluhům vítězné moci distingovaný a snad i uvážlivý. Důstojník totiž znal dotyčného muže z dřívějška a svým způsobem jej i chránil, při raziích se tvářil, že jej skrytého ve vozíku pod kopkou sena nenahmatal, později jej dokonce zval k prostřenému stolu. Avšak když se uprchlík oficiálně přihlásil na policejní stanici, důstojník dostál svým povinnostem.
Ticho a křik předkládá průzkum modelového chování ve vypjaté situaci: bývalý revolucionář se schovává v hospodářství, chráněn dvojicí žen, které tam vládnou pádněji nežli jeho majitel, sužovaný ustavičným ponižováním ze strany vládnoucí moci a neschopný se mu bránit – nakonec rezignovaně vypije i kapky jedu, přidané do vody. Jestliže obě hrdinky hledají šanci přežít i v ponižujících poměrech, schovávající se mladík odmítá přihlížet páchanému zločinu a rozhoduje se jej oznámit úřadům, i když ví, že bude zatčen. Režiséra vůbec nezajímá věrohodnost takového počínání, neřeší případné pohnutky, dění prezentuje v abstrahované rovině mravní vyspělosti, jež zabraňuje přijmout kompromis.
Jancóovy výpovědi byly pro běžné publikum příliš náročné a zašifrované, takže v Československu vykazovaly mizivou návštěvnost (případně sledovanost při uvedení v televizi). Navíc nebylo jisté, zda pojem „brutální režim“ se nakonec nevztahuje i na komunistické zřízení, takže i proto tady Jancsóovy filmy neměly snadný osud; Svěží vítr byl dokonce zakázán. Ticho a křik spatřili diváci toliko na jednorázové přehlídce, byť pořádané po celé republice (šlo o Filmový festival pracujících). Beznadějné u nás navštívilo zhruba 23 tisíc zájemců, Hvězdy na čepicích vyhledala třetina tohoto počtu, zatímco u Ticha a křiku nalézáme pouhé dva tisíce.
Miklós Jancsó při práci, v čase své vrcholné formy, zde točí snímek Allegro Barbaro (1979), který šel i v českých filmových klubech. Zdroj: Shínház.hu Česká televize se v jedenadvacátém století Jancsóovým filmům vyhýbala: zpřístupnila jeden, a to před téměř dvaceti lety Lucernu Páně v Budapešti (1998). Ticho a křik je tedy druhou položkou od Jancsóa, kterou ve vysílání ČT můžeme spatřit. Pokud byste chtěli hlouběji proniknout do tajů Jancsóových děl (poslední titul – v pořadí čtyřiaosmdesátý, počítaje v to i krátké nebo televizní projekty – vznikal v době, kdy Jancsó oslavil devadesátiny), začtěte se do dvou monografií, které se jimi zabývají. První z pera Ingrid Brachtlové vyšla před třiceti lety, druhou sepsal Zdeněk Hudec (2016), kterou si stále ještě lze objednat…
Ticho a křik / Csend és kiáltás (Maďarsko, 1968, stopáž 74 minut),
Režie: Miklós Jancsó, scénář: Gyula Hernádi, kamera: János Kende, střih: Zoltán Farkas. Hrají: Mari Törőcsiková, Ida Siménfalvyová, József Madaras, Zoltán Latinovits, Andrea Drahotová, András Kozák, István Bujtor, János Koltai a další.
