Nový film Charlieho Kaufmana je fascinující noční můra
Film Asi to ukončím vychází ze stejnojmenné knihy Iaina Reida a neuchopitelnost předlohy posouvá svým podivným finále ještě dál. Netflix poskytl filmaři Charliemu Kaufmanovi značnou tvůrčí svobodu. Vzniklo fascinující dílo, pokud tedy přistoupíte na režisérovu hru.
U filmů amerického scenáristy a režiséra Charlieho Kaufmana (*1958) jsme zvyklí skoro na všechno, jen ne na běžné vyobrazení reality. Zatímco však v jeho předešlých snímcích postavy hledaly způsob, jak najít nějaké opravdové spojení, v Asi to ukončím hrdinové na takovou naději rezignovali. Nemožnost navázat hluboký mezilidský kontakt je zde předkládána jako holá skutečnost, nikoliv smutek, s nímž bojují. I když samozřejmě záleží na tom, jak si divák film interpretuje; dostává k tomu značnou volnost.
„Přemýšlím o tom, že to ukončím. Jakmile se tahle myšlenka jednou objeví, zůstává, drží se, natahuje se dál. Je pořád tam. Pořád. Jake jednou řekl: Někdy je myšlenka blíž pravdě než čin. Můžeš říct cokoli, můžeš udělat cokoli, ale nemůžeš zfalšovat myšlenku,“ říká v předloze filmu hlavní postava Lucy, jejíž jméno se postupně několikrát změní, stejně jako její charakter.
Vnitřní monolog jako zbraň
Snímek má v podstatě jednoduchou zápletku. Hlavní hrdinka jede se svým přítelem, s nímž je ovšem docela krátce, na návštěvu k jeho rodičům na jejich izolovanou farmu. Venku běsní sněhová bouře. Všudypřítomný chlad a mráz nabádají ke znepokojivému očekávání. Však se také věci zdají být čím dál podivnější. Záhy Jake své partnerce ukazuje, kde v chlévě zemřela jejich prasata, jsou tu poškrábané dveře od sklepa, kam přítelkyni nechce pustit, a z nepochopitelných důvodů jeho rodiče navíc pořád nepřicházejí. Klasickou žánrovku od Kaufmana nelze čekat, ačkoliv zprvu se snímek přiklání k hororu. Jenže rodiče se přece jen dostaví a jsou velmi dobře naladění.
Jak je těžké být spolu a vedle sebe. Jessie Buckley coby mladá žena a Jesse Plemons jako Jake ve filmu Asi to ukončím, foto: Netflix — Mary Cybulski Přichází něco mnohem temnějšího: horor takřka existenciální o nemožnosti vylézt z vlastní hlavy, o očekáváních, která o druhých máme, o neschopnosti komunikace, která se navzdory dobrým úmyslům míjí s účinkem, také o stáří a nevyhnutelné samotě. Současně je to svým způsobem zábavná post-moderní hra citující Davida Fostera Wallace nebo kultovní filmovou kritičku Pauline Kael. A příležitostně se tu vyskytuje cosi jako muzikálové pasáže.
Podstatnou složkou Asi to ukončím je vnitřní monolog hlavní hrdinky. Ten ve filmech často bývá berličkou napomáhající tvůrcům k jednoduššímu diváckému pochopení. Kaufman používá zajímavý princip (odvozený od literární předlohy): vnitřní monolog hlavní postavy čtení snímku nezjednodušuje, naopak ho komplikuje a vytváří nové interpretační roviny. Doplňuje dialogy, které by jinak zněly docela mile, o jízlivé komentáře. Povídání v autě o oblíbeném básníkovi zní jako příjemně strávený partnerský čas, ovšem hrdinka simultánně přemýšlí, že to ukončí. Vnitřní monolog zde nabourává vyznění jednotlivých situací. Nehledě na to, že často doplňuje jinak na první pohled snadno čitelné scény o naprosto matoucí komentáře. Kaufman nás nechce ani na chvíli nechat v iluzi, že jako diváci víme, co se to před námi vůbec děje.
Hravý jako dítě, zdrcující jako dospělý
Asi to ukončím ze všeho nejvíc připomíná zfilmovanou noční můru, kde se věci dějí zcela náhodně a asociativně, jako by se všechno, na co hrdinka myslí, zhmotňovalo. Každá její myšlenka či její strach se promítá do zdeformované a náhodně se chovající reality. Divák nemůže tušit, co dalšího přijde, stejně jako je událostmi neustále překvapována hlavní hrdinka. Nic zde není stabilní. Vše provází atmosféra úzkosti a neklidu. Kaufman tuhle surrealistickou metodu používá pro hluboké odhalování existenciálního strachu ze samoty i nejedinečnosti vlastní identity.
Jaký význam má láska, pokud jsme všichni stejní? A opravdu potřebujeme lásku i pro něco jiného, než abychom neumřeli sami? Film si klade filozofické otázky, ale není u toho otravný ani pozérský, i když se nejednou pohybuje na hraně. Zůstává po celou dobu zábavný a napínavý. Vyvolává strach i smích, často v jedné a té samé scéně. Na první zhlédnutí se v něm není jednouché zorientovat a jeho zdánlivá nelogičnost umí být otravná. Včetně bizarního závěru, u něhož si umím představit, že dokáže leckoho vytočit.
Je to ovšem také snímek vizuálně úchvatný. Pohádkově zasněžené scenérie jsou v noci temné a děsivé. Kamera je neustále blízko hlavním postavám, jako by se jim drala do hlav. Sofistikovaná je i práce se zvukem, který pomocí opakovaných motivů vytváří napětí a snovou atmosféru. Mé doporučení zní takto: pokuste se Asi to ukončím úplně otevřít, nechte ten film na sebe prostě působit a příliš jej nezkoumat; tedy alespoň na první zhlédnutí. To dílo má vnitřní logiku, která výsledku dává smysl a poskytuje silnou osobní výpověď, kterou tu pochopitelně nebudu prozrazovat.
„Někdy se cítím mnohem mladší, než jsem. Jako bych byl uvnitř pořád ještě dítě. Dokud se neprojdu kolem zrcadla,“ říká ke konci jedna z hlavních postav. A platí to i pro samotný film. Je hravý a má velkou představivost jako dítě, ale v průběhu se čím dál víc dívá do zrcadla, kde se vidí, jaký je – starý, smutný a plný krutosti. Nic podobného letos na obrazovkách nejspíš neuvidíte a už jen pro tu jedinečnost to má smysl vidět.
Tři edice knižní předlohy Iaina Reida, repro: Amazon
Asi to ukončím / I’m Thinking of Ending Things (USA, 2020, stopáž 134 minut)
Režie a scénář: Charlie Kaufman, kamera: Łukasz Żal, hudba: Jay Wadley, střih: Robert Frazen. Hrají: Jessie Buckley, Jesse Plemons, Toni Collette, David Thewlis, Colby Minifie, Abby Quinn, Guy Boyd, Gus Birney, Hadley Robinson, Teddy Coluca, Dj Nino Carta, Oliver Platt a další.
