Mezi Rakouskem-Uherskem a východním blokem. Česká fiktivní krajina v zahraničních filmech

V současnosti často zaznívají hlasy vybízející k trávení dovolené v Česku. V zemi, kde jsou hned za Prahou hory tak vysoké, že jejich laviny narušují dopravu i v létě, a rokle tak hluboké, že do nich zahučí celé Pendolino i s jídelňákem. Že jste o takovém Česku neslyšeli? Je to snad výplod nějaké další vládní tiskovky? Kdepak. Stačí se pouze na naši krajinu oplývající mlékem a strdím podívat očima zahraničních filmařů.

Na to, že si zahraniční filmy dělají z Prahy trhací kalendář, jsme si již zvykli. Je pochopitelné, že se snaží vytěžit místa, která jsou nejmalebnější a zároveň přístupná. Auto zahne u Rudolfina a vyjede na Hradčanském náměstí – proč ne. Transformace české krajiny je ale překvapivější zásah. V roce 2002 přišel do našich kin snímek xXx (režie Rob Cohen), v němž Vin Diesel hraje Xandera Cage, adrenalinového nadšence/kriminálníka ve službách amerických tajných služeb. Nejeden český divák se podivil, když se na plátně objevily v těsné blízkosti Prahy vysokohorské ledovce, které Xander sjíždí na snowboardu. Obdobnou invenci prokázali v roce 2008 tvůrci filmu Wanted (r. Timur Bekmambetov), který pro změnu zahrnuje scénu s Pendolinem padajícím do půlkilometrové strže.

Jak si tuto fiktivní krajinu vysvětlit? Co ji motivuje? Je to snad neschopnost hollywoodských filmařů dodržet geografické reálie nebo nedostatek respektu ke krásám české kotliny? Nikoli. Krajina je prostě další výtvarnou složkou filmu, která podléhá potřebám příběhu a zvoleného žánru. Její smysluplnost je opouštěna ve prospěch celkového vyznění snímku stejně, jako třeba historická akurátnost kostýmů či provozuschopnost architektury. V rámci fantaskních žánrů má tento nedostatek logiky nejen svá pravidla, ale i historii.

Dobro došli na Jadran Bohemia!

Hollywood rozhodně není první, kdo nakládal s českou krajinou kreativně. Už William Shakespeare proslule obdařil naši zem pouští a mořem ve své hře Zimní pohádka (1623). Ze Sicílie lze do království Bohemie jednoduše doplout. Tento nápad převzal (stejně jako valnou část děje) z rytířského románu Pandosto (1588) od Roberta Greenea. Proč Green i Shakespeare pobřeží Bohemie do svých příběhů vlastně inkorporovali? Někteří hledají vysvětlení v územních akvizicích Přemysla Otakara II., který dosáhl až téměř k Jadranu, podle jiných je Bohemia špatně přepsaným názvem Bithýnie, římské provincie na severovýchodě Malé Asie (antická jména postav či přítomnost delfské věštkyně by tomu napovídaly). Odborníci se stále přou.

Ať už byli Greene a Shakespeare fanoušky krále železného a zlatého, nebo špatnými studenty antického názvosloví, jejich geografický přehmat inspiroval pozdější anglické autory. Někteří z nich příběhy do Bohemie přímo nezasazovali, čtenářům ji zprostředkovali zástupně pomocí postav. Robert Louis Stevenson si v povídkové sérii Klub Sebevrahů (1878) vypůjčil ze Zimní pohádky jméno i původ svého hlavního hrdiny, českého Prince Florizela, který je ovšem na konci příběhu kvůli přílišné vladařské absenci (z důvodů svých detektivních pátrání) sesazen z trůnu Bohemie a tráví čas v Londýně coby majitel obchodu s doutníky.

Zajímavější je v tomto ohledu sherlockovská povídka A. C. Doylea Skandál v Čechách (1891), v níž se klientem slavného detektiva stává Wilhelm Gottsreich Sigismond von Ormstein, „dědičný král český“. Zatímco Stevensonův pátrající princ je otevřenou poctou Shakespearově hře, Doyleův šlechtic ukazuje, že pro viktoriánskou Anglii mohla být Bohemia stejně fantaskní, jako byla pro tu alžbětinskou. Wilhelm se zdá být kvintesencí rakouskouherských klišé zveličených anglickou přezíravostí. Je oblečen „s takovou nákladností, že by se v Anglii pokládala téměř za nevkus“ a z celého jeho zjevu vyzařuje „dojem barbarského přepychu“ — jeho postavu, připomínající Herkula, halí temně modrá pláštěnka lemovaná rudým hedvábím či vysoké boty s kožešinou. Doyle se o Čechách dále nerozepisuje, ale můžeme si domyslet, jak by asi vypadalo království, kde vládne takovýto barevný horal německého jména.

Gotický průvodce Evropou

K vysvětlení volnomyšlenkářského nakládání s českou krajinou však tyto jednotlivé zmínky nestačí. Problém je třeba nahlédnout šířeji z perspektivy žánru, romantismu, a především gotického hororu, který zahalil na přelomu 18. a 19. století kontinentální Evropu rouškou mystéria. První britští autoři gotické fikce si jako dějiště svých příběhů volili zejména Itálii. Zatímco na ostrovech by byly příběhy plné krevních mest, dávných sudeb a přízračných zjevení nemístné, ve vzdálené zemi pověrčivých katolíků působily „uvěřitelně“. Itálii, jakou ve svých knihách vykreslovala například Ann Radcliffová (nejúspěšnější gotická dobová autorka), bychom v realitě však hledali marně – svými roklemi a skálami má blíže k fiktivním krajinomalbám Salvatora Rosy než k Apeninám.

S postupem let Itálie vyšla z kurzu a bylo třeba hledat nová, dostatečně zapadlá místa. Irský spisovatel Sheridan Le Fanu umístil svou upírskou novelu Carmilla (1872) do Dolního Štýrska (v dnešním Slovinsku), do oblasti, kterou původně plánoval využít i Bram Stoker. Ten si však nakonec coby dějiště Drákuly (1897) zvolil do té doby nepříliš známou Transylvánii.

Stokera ve výběru možná inspiroval Tajemný hrad v Karpatech Julesa Vernea vydaný jen o pár let dříve (1892), rozhodně však čerpal z cestovatelské literatury, která tento kraj často popisovala jako pověrčivý. Stoker Transylvánii nikdy nenavštívil a na jeho knihu by to asi nemělo ani vliv. Jeho cílem bylo vytvořit domovinu upírského hraběte, nikoli bedekr Sedmihradska. Krajina Stokerovy Transylvánie je tudíž přehnaně démonická a její zvyky nadmíru orientální. Stoker tak přenesl těžiště čtenářské imaginace z jižní Evropy do (jiho)východní a jeho vliv je patrný dodnes. To, že Rumunsko je jaksi „věrohodnější“ hájemství vampirismu než Itálie, uznají i ti, kteří na upíry nevěří (alespoň pokud nejsou fanoušci Stmívání).

Kraj za oponou

České země tato externí romantizace poněkud míjela. Tuzemští umělci se, pravda, nezdráhali umocnit dramatismus české krajiny. Například obraz Kokořín od Antonína Mánesa by se se svým fiktivním vodopádem a smyšleným klenutým mostem skvěle vyjímal jako obálka některé z knih Radcliffové. Pro západní literáty 19. století se české země ovšem nacházely příliš v centru probádané Evropy.

Historické události tomu chtěly, že jsme se s příchodem komunismu ocitli opět na východě. Pro západ jsme se stali nepřístupní, a když už ne pověrčiví, tak aspoň zaostalí. Stejně jako Stoker na konci 19. století objevil pro literární svět kraj schovaný doslova „za lesem“ (z latinského trans a silva), mohli západní filmaři o sto let později začít objevovat náš kraj za (železnou) oponou.

Česko, a zvláště Praha, se v devadesátých letech minulého století staly díky bohaté historické architektuře, tradici filmového průmyslu a nízkým cenám atraktivní lokací pro zahraniční produkce. Stověžaté město se nejen dokázalo přeměnit na takřka jakoukoli jinou evropskou metropoli, ale bylo lákavé i samo o sobě. Ještě dříve, než svou tajemnou pitoreskností pomohlo rozehrát špionážní atmosféru prvního Mission Impossible (r. Brian De Palma, 1996), stalo se exkluzivním dějištěm béčkového snímku Střelec s Dolphem Lungrenem (r. Ted Kotcheff, 1995). Zatímco Tom Cruise musel pro natočení dechberoucí vlakové honičky odjet do Francie za svištícími TGV, dvoumetrový Švéd dosáhl takřka stejného efektu balancováním na střeše českého motoráku.

V roce 2002 se shodou okolností objevily hned tři americké filmy, které se odehrávají v Praze – akční fantasy Blade II (r. Guillermo Del Toro), špionážní Česká spojka (Joel Schumacher) a zmíněné xXx. S naší „matičkou“ přirozeně nakládají odlišně, ale vždy adekvátně ke svému žánru. Del Toro z ní dělá semeniště upírů, kde se jako veřejné osvětlení používají hořící sudy, graffiti slouží coby záplaty na opadanou omítku a české neonové poutače se mísí s těmi azbukovými (další znak „východu“). Ve shodě s laděním filmu je tato Praha fantaskní, jako z nějaké noční můry (minimálně členů komise UNESCO).

Oproti tomu Česká spojka se snaží být seriózním špionážním příběhem (byť s prvky komedie) a ve zpodobnění Prahy i české krajiny působí realisticky. Za tímto účelem vypisuje názvy jednotlivých míst přímo na obrazovce digitálním fontem (a la seriál JAG). A co víc, tyto názvy odpovídají skutečným natáčecím lokacím.

Země oplývající absintem a Rammsteiny

Ve snímku xXx se česká metropole nachází přesně někde mezi těmito póly. Je jakýmsi hybridem, stejně jako žánr tohoto filmu, který osciluje mezi parodií na bondovky a adrenalinovým akčňákem typu Bod zlomu (r. Kathryn Bigelow, 1991). Je to město, kde lze ráno decentně popíjet kávu v Obecním domě a večer do sebe klopit absint na koncertě německé kapely Rammstein ve vymláceném kostele. Sice vás tu nevysaje houmlesácký Nosferatu z filmu Del Tora, zato zde operuje gang ruských anarchistů a místní policisté své křestní jméno vyslovují „Ajvan“. Této bizarní žánrové obojetnosti odpovídá i ona „česká“ krajina. Tuto zemi neobjevil praotec Čech, nýbrž Xander Cage, a to rovnou na snowboardu.

Nahlédnutí do scénáře částečně poodhaluje důvod, proč tvůrci xXx onu snowboardovou scénu (ve skutečnosti točenou v rakouských Alpách) do filmu zařadili. Byla to jedna z několika efektních sekvencí prokazujících Xanderův sportovní multi-talent. V předběžných verzích skriptu figuruje například moment, kde Xander ve wingsuit kombinéze skáče do norského fjordu. Norsko se však v tomto filmu nakonec neobjevuje a můžeme se jen domnívat, proč bylo adrenalinové „letem světem“ seškrtáno.

Měla se tedy snowboardová scéna původně odehrávat v „přiznaných“ Alpách? Kdepak. Vždy byla plánována v Čechách, a to hned za Prahou. Autor scénáře si s mapou Středočeského kraje hlavu nelámal. Výjev Xandera ujíždějícího před lavinou byl patrně příliš ústřední na to, aby byl vypuštěn či přizpůsoben českým kopečkům a rytmus závěru zase vyžadoval, aby se postavy dokázaly přemístit z velehor ke Karlovu mostu za několik minut. Je to stejné, jako když Xander ve filmu proskočí Prašnou bránou a dopadne na Malé Straně. Plynulost a efektnost akce si žádají zkratky a na dojíždění odněkud ze Šumavy není čas (Xander nemá čas ani objet valník brambor – z cesty ho odstřelí raketometem).

Mezi Rakouskem-Uherskem a východním blokem

Česká krajina bývá vylepšována nejen z důvodů akčních, nýbrž i relaxačních. Důkazem budiž romantická komedie Poslední prázdniny (r. Wayne Wang, 2006), ve které se americká kuchařka Georgia Byrdová (hraje ji Queen Latifah) rozhodne utratit veškeré úspory za luxusní dovolenou v Karlových Varech poté, co je jí diagnostikován pouhý měsíc života. Její dobrodružství nesestává jen z lázeňského pobytu v Grandhotelu Pupp, nýbrž zahrnuje také (opět vysokohorské) lyžování a BASE jumping z přehrady. Byť se českost těchto lokací snaží tvůrci prodat skrze nápis „Karlovy Vary“ na kombinéze instruktora nebo na lyžařské boudě, německé názvy penzionů v pozadí prozrazují, že se natáčelo v Rakousku.

Spojení Varů s Alpami se snaží film prodat i v opačném gardu – nereálné hory byly digitálně domalovány přímo na horizont města. Toto panoráma připomíná spíše plakát Grandhotelu Budapešť (r. Wes Anderson, 2014). Podobnost zde není náhodná. Fiktivní krajina Posledních prázdnin je vlastně zastydlou formou fantasknosti, kterou plně rozvinul Anderson ve své nadsazené poctě všemu rakousko-uherskému. Skutečnost, že Česko „leží“ přímo v centru jeho smyšlené Zubrowky dokazuje nejen inkorporování karlovarské vyhlídky Jelení skok do siluety hotelu, ale zejména to, že hlavní inspiraci pro natáčení Andersonovi poskytla Praha.

Scenerii Posledních prázdnin vysvětluje obdobná kombinace pohádkovosti a nostalgie. Klíčem k pochopení české fiktivní krajiny je to, že protagonisté těchto filmů necestují pouze v prostoru, nýbrž i v čase. Vin Diesel se vrátil do východního bloku a Queen Latifah až do habsburské mnohonárodnostní monarchie.

Transylvánská Morava

Nejdále rozhodně cestoval James McAvoy hrající ve Wanted postavu Wesleyho Gibsona, nováčka v tajném spolku asasínů zvaném Bratrstvo, jehož členové umí mimo jiné ohýbat trajektorii střel. Během pátrání po vrahu svého otce se Wesley vypraví i na Moravu, která zde působí jako ekvivalent Stokerovy Transylvánie. Tajemný kraj, kde Bratrstvo před tisíci lety vzniklo a jehož historičnost původně zdůrazňoval i prolog (plný českých herců) ukazující atentát na krále. I když se tato úvodní scéna do finální verze filmu nedostala, Morava si svou záhadnou středověkost ve filmu zachovává, především díky lokacím Křivoklátu a Pernštejnu, které dohromady ztvárňují klášter vražedných mnichů.

Zkušenému (kunsthistorickému) oku přitom neunikne, že letecký záběr exteriéru kláštera neukazuje žádnou českou stavbu – cylindrické věže jsou pro střední Evropu atypické, mírný sklon střech a barva kamene odkazují kamsi do Itálie. Při ještě bližším náhledu je patrné, že smysl nedává ani samotné nakupení staveb. Jedná se totiž o hrad digitálně vytvořený! Jako základ zde posloužila skutečná rumunská tvrz Rasnov (za identifikaci děkuji kastelologickým kolegům) původně bránící vstup do Transylvánie (náhoda?). Většina však byla namalována v postprodukci. Podobně jako v případě Mánese a Kokořína, ani autentické exteriéry Křivoklátu a Pernštejna nebyly pro tvůrce Wanted dostatečně efektní.

Kombinace reálného interiéru s fiktivním přehnaným exteriérem vystihuje i následnou akční scénu v Pendolinu, které se řítí do neskutečně hluboké rokle (opět digitálně vytvořené), jakési Macochy na steroidech. Tuto Moravu je třeba vnímat jako zcela smyšlený kraj, který byl do příběhu vložen jaksi dodatečně (v komiksové předloze Wanted ani prvních verzích scénáře se neobjevuje). Více než každonedělní reportáži Toulavé kamery odpovídá Van Helsingovu popisu Transylvánie v Drákulovi: „Jsou tam hluboké rokle a úžlabiny, které vedou neznámo kam. Jsou tam sopky, z jejichž jícnů dodnes tryskají proudy vod neprobádaných vlastností a plyny, které dovedou usmrtiti nebo naopak přivésti k životu.“

Za devatero horami a devatero řekami…

Právě fantastické, pohádkové, či gotické ladění žánru přetváří českou krajinu k nepoznání. I v případě Shakespearova pobřeží Bohemie nejpřijatelnější hypotéza zní, že v rámci pastorálního žánru (do něhož Zimní pohádka spadá) lajdácké nakládání s geografií a dalšími reáliemi úmyslně zdůrazňuje čarovné vyznění hry. Stejnou perspektivou je třeba se dívat i na xXx, Poslední prázdniny a Wanted.

Pomyslné režisérské prsty na mapě posunuly Česko trochu víc na jih či na východ a zároveň ho zatlačily hlouběji do minulosti, přesně podle potřeb každého snímku. Projevuje se to v krajině, architektuře, kostýmech i ději. Rokle ve Wanted je extenzí digitálně domalovaných hradů a zahýbajících projektilů, ve vysokohorských svazích xXx se zase ozývá echo fyzikálně neproveditelných kousků Xandera Cage i „patchworkového“ nakládání s Prahou. Vnitřní nároky filmové narace a průmyslu, ekonomická i střihačská rozhodnutí, to vše má svůj podíl, ale nejsou hlavním důvodem k vytváření fiktivní krajiny. Z pohledu žánru nesmyslné hory a rokle prostě „dávají smysl“.

To, že Česko od své fantaskní pseudohistorie není nikdy daleko, připomněl Spider-Man: Daleko od domova (r. John Watts, 2019), když z „tradičního“ pražského karnevalu světel udělal jarmareční záležitost, kde se mezi kýčovitými kolotoči prohání děvečky v „tradičních“ kostýmech a účesech jako vystřižených z Mrazíka (r. Alexander Rou, 1964). O to více je třeba ocenit filmy jako je xXx, které s naší zemí nakládají sice bez skrupulí, ale za to s upřímnou očividností – fantasknost zobrazeného Česka je hned patrnější, když v xXx vidíte Petra Jákla, nynějšího režiséra chystaného nejdražšího českého filmu, kterak oděn v koženém kabátu oslovuje prostitutky v klubu poetickými slovy: „Bitches, come!“

Autor je historik umění a badatel v oblasti vizuální kultury.