Koho a co potřebuje Jana Henychová? Psy a samotu. Portrét tvrdé ženy

Dokumentaristka Linda Kallistová-Jablonská (*1979) se kdysi zabývala politickými náměty (Kupředu levá, kupředu pravá; Vítejte v KLDR!), dotkla se ekologických hrozeb (Horko v Čechách), prozkoumala zákruty tří dívek, které vyrostly ve výchovném ústavu pro děti a mládež (Počátky). Přitahují ji nestandardní osobnosti, něčím svérázné, věnující se nezvyklé, ba výstřední činnosti. Právě taková je Jana Henychová z filmu Psí láska. Obklopena smečkou tažných psů se vytrvale zapisuje do náročného závodu psích spřežení Finnmarksløpet, pořádaného od roku 1981 v mrazivých končinách severního Norska. Toto více než tisícikilometrové klání (nyní měří 1200 km a má 13 etap), limitované přísnými časovými nároky, kdy závodník nezápolí ani tak se soupeři jako sám se sebou, polovina účastníků nedokončí. Vítězové – už mezi nimi byla i žena – zvládají předepsanou trasu ujet za méně než sedm dní a nocí…

Podívejte se na trailer filmu Psí láska. Na snímku spřežení Jany Henychové, foto: Pilot Film

Režisérka provází Henychovou po severských pustinách, ale také ji samotnou pověřila natáčením, protože jízdy se nikdo jiný – ani kameraman – účastnit nemohl. Takže si Kallistová-Jablonská vypomáhá záběry z dojezdů v jednotlivých etapách a průběžně vkládanými záběry pořízenými z dronu. Výmluvné jsou okamžiky, kdy znavená uléhá Jana k odpočinku, kdy si zouvá boty a svléká početné vrstvy odění. Obrazy provází ustavičný hrdinčin komentář, ve volbě slov nevybíravý, ať již hodnotí úroveň časově příliš nahuštěného závodu, své pocity a zážitky během něho anebo se mžikově vrací k osobní minulosti, k rozvedenému manželství (v čase natáčení zmíněného dokumentu Go! nosila příjmení Lovette Henychová) či k vyrůstání v příliš usedlé rodině; vlastně ani netušíme, zda rodiče ještě žijí. Jisté ovšem je, že Janě samotářství vyhovuje včetně sporých oslav Vánoc ve švédském (a v tu dobu přirozeně vylidněném) letovisku, kde se oddává trénování.

Příběh, tvořený účastí ve dvou závodech a náročným tréninkem umístěným mezi ně, se tak skládá do jakési rozptylné mozaiky, která sice dodržuje chronologické členění, avšak do ústřední dějové linky vsouvá motivy ukazující, jak Henychová tráví léto – pořádáním dětských táborů si vydělává na své spanilé cesty. V centru pozornosti se tak kromě ní ocitají i její milovaní psi, mihne se tu několik jejích spolupracovnic, které Janě během závodu zajišťují servis. Jenže toto „okolí“ zůstává kulisou vytvářející barvité pozadí, aniž by protagonistku výrazněji přibližovalo zvenčí. Převažuje zde jistá bizarnost vtělená kupříkladu pohledu na teploměr s hodnotami klesající do několika desítek stupňů pod nulou či do několika humornějších výjevů tu spojených s donesením pizzy, tu se vzplanutím kapesního ohřívače.

O Janě Henychové se v podstatě dovíme pouze to, že se až fanaticky oddává naplňování svých cílů. Neúspěch ji nezlomí a neodradí, zůstává rozhodnuta vytrvat. Psí lásku bychom tak mohli vnímat jako výpověď o houževnatosti, ale také o tom, že někteří lidé si nejlépe rozumí se zvířaty. Henychová své dobře vycvičené psy opečovává, láskyplně s nimi rozmlouvá, napomíná je a chválí. Říká, že psi musí vědět, že právě ona je vůdcem smečky, ale když mrazy povážlivě poklesnou, navzdory dřívějším předsevzetím si je vezme k sobě na ubikaci.

Pohled ze spřežení Jany Henychové. Záběr z filmu Psí láska, foto: Filmcenter.cz

Psí láska přitahuje nejen osobitostí Henychové, ale rovněž zpřítomněním severské krajiny – zasněžených plání bez lidí. Jsou to působivé záběry, ať majestátně snímané z výše a zachycující sluncem nasvětlenou scenerii s mihotavým psím spřežením, nebo naopak v detailním přiblížení jízdy, zvláště pak, když Jana kameru otočí proti sobě, aby zachytila svoji tvář odolávající mrazu. Vděčné jsou rovněž sekvence ukazující putování tmou v pozdních nočních či časných ranních hodinách, kterou protíná jen kužel světla ze svítilny, již má Jana připevněnu na hlavě.

Vznikl portrét člověka řekněme umanutého. Jana Henychová prozatím neuspěla, avšak nejde o příběh outsidera. Nezdar v ní probouzí odhodlání pokračovat, jakkoli průběžně nadává a slibuje, že příště se už ničeho nezúčastní. Proto vyprávění – byť postrádá rozuzlení – neústí do ztracena…

Plakát k filmu Psí láska, foto: Filmcenter.cz

Psí láska (ČR, 2020, stopáž 76 minut)
Scénář a režie: Linda Kallistová Jablonská, kamera: David Cysař, střih: Jakub Voves, hudba: Marek Doubrava

Česká distribuční premiéra: 11. června 2020.