Jak byl Charlie Chaplin v Americe desetiletí veden coby podezřelá osoba

Pro dosavadní historii je příznačné, že jedinci, kteří se svým chováním nebo názory vymykali očekávaným zvyklostem, bývali a bývají státní mocí sledováni, v tisku skandalizováni, soudně stíháni, někdy se ocitnou ve vězení či dokonce na popravišti. Ostrakizací bývají občas postiženy i největší osobnosti vědeckého a kulturního života. Jedním takovým podezřelým člověkem byl filmař Charlie Chaplin (1889-1977).

Hned na počátku dokumentu Chaplin versus FBI zaznějí slova, že americká tajná služba, po léta vedená J. Edgarem Hooverem (1895-1972), až dlouho po Chaplinově smrti zveřejnila na něho vedený spis. Záznamy o něm nabobtnaly na více než dva tisíce stran. Hoover totiž věřil, že Chaplin působí na americkou společnost rozkladně hned ve dvou aspektech: jednak že je mimořádně nebezpečným, protože skrytým komunistickým agitátorem, jednak že se prohřešuje prostopášným soukromím, takže poskytuje zhoubný příklad. Obvinění z nemravnosti nebylo možné brát na lehkou váhu; vždyť Chaplinovu bratru Sydovi zničil takový skandál filmovou kariéru. Byl obviněn z kanibalismu, neboť při milostném styku své milence ukousl prsní bradavku.

Koláž k dokumentu Chaplin versus FBI. Foto: Archiv ČT

Režisér Patrick Cabouat snímek Chaplin versus FBI vystavěl na konfrontaci dvou důležitých mužů své doby: zatímco Chaplin svými filmy působil veřejně, Hoover ovládal bezpečnostní zákulisí, spoluurčoval, co tvoří pravé americké hodnoty, potažmo americký způsob života, a co je naopak ohrožuje. Souboj těchto dvou pánů probíhal ve skrytu, jen občas propírán na stránkách novin. A obě strany nalezly své příznivce i odpůrce; Chaplina mnohdy ničily jeho bývalé manželky či milenky.

Podobně jako dosud tvořící režisér Roman Polanski, dlouhodobě poznamenaný a nadále stíhaný za (dnes již dávný) pohlavní styk s nezletilou dívkou, také Chaplin se netajil zálibou v mladičkých, avšak tělesně zcela vyspělých děvčatech, naštěstí pro něho již odrostlých z područí zákona. Podobně jako Polanski z některých svých milenek učinil filmové hvězdy (například Nastassje Kinské svěřil titulní úlohu v přepisu ve své době skandálního Hardyho románu Tess z d‘Ubervillů), rovněž Chaplin milenky obsazoval do svých filmů či jim to aspoň sliboval; ale na rozdíl od Polanského se s nimi i ženil, aby se vzápětí rozváděl.

John Edgar Hoover, (1895-1972) první a nejdéle sloužící ředitel americké agentury FBI. V jejím čele stál od roku 1924 až do své smrti. Fotografie byla pořízena v roce 1961. Foto: Wikipedia.org / Library of Congress / Archiv ČT

Snímek Chaplin versus FBI se odvíjí v chronologickém sledu. Popisuje vývoj umělcovy tvorby k producentské i distribuční nezávislosti, od kopavých krátkých grotesek přes sentimentální tragikomedie až k sociálně či politicky útočným výpovědím – a současně s tím postihuje, jak kolem Chaplina houstlo předivo podezírání. Vypovídají nejen dobové dokumenty, články v tisku či televizní šoty ­– vyslechneme i svědectví a postřehy lidí, kteří Chaplinův odkaz obdivují (třeba Yvese Duranda, zakladatele švýcarského fanouškovského muzea v Corsier-sur-Vevey).

Postavička Tuláka, která Chaplina proslavila, tenhle neuctivý, bezvýznamný a často revoltující človíček, se stal jakoby mluvčím těch nejslabších, nejnuznějších a nejopovrhovanějších. Stejně jako Chaplina samotného, bylo možné i Tuláka začlenit mezi imigranty z Evropy, kteří v nové vlasti marně hledali důstojnost i sebeuplatnění; stačí pohlédnout na ranou grotesku Chaplin vystěhovalcem (1917). Na rozdíl od ostatních grotesek (a byla to díla často mistrně zvládnutá) byl v Chaplinových dílech od prvopočátku přítomen sociální akcent jako jejich příznačný rys, daný už Tulákovým žebráckým vzezřením, jakkoli se často chová s aristokratickou noblesou, v daném kontextu samozřejmě směšnou.

Roku 1910 připlul Chaplin z Anglie do USA jako člen divadelní skupiny, ale záhy jej okouzlil film. Už o čtyři roky později začal strmě růst jeho věhlas, zkrátka v pravou chvíli se ocitl na pravém místě. A také vyvstaly první útoky. Bylo mu vyčítáno, že Americe neprojevil dost vděku, když se za ni nezapojil do bojů v první světové válce (Chaplin na to roku 1918 odpověděl jak Dobrým vojákem Chaplinem, tak propagací národní peněžní sbírky a dluhopisů na podporu armády). Nelíbilo se, že nepřijal americké občanství (tvrdil, že se považuje za světoobčana). Popudil groteskou Chaplin strážcem veřejného pořádku (1917), neboť prý zpochybnil vládu práva a zákonů.

Charlie Chaplin ve filmu Diktátor (1940). Foto: Archiv ČT

Obdobně režisér Patrick Cabouat sleduje kariéru Hoovera. Ten vstupuje na scénu těsně po první světové válce. Je pověřen, aby dohlédl, zda cizinci, kteří se do Ameriky přistěhovali po skončení války, nešíří obdiv k bolševické revoluci v Rusku. V doprovodném komentáři zazní, že Hoover byl posedlý strachem z mezinárodního bolševického spiknutí, a kromě toho byl zarytým rasistou. Nikdy se neoženil a spíše než tajenou homosexualitou trpěl asexualitou, ženy ani muži jej nepřitahovali.

Chaplinovy rozvody (s Mildred Harrisovou, Litou Greyovou, Paulette Godardovou) či rozchody (s Joan Berryovou, která tvrdila, že Chaplin je otcem jejího dítěte) ochotně propíral bulvární tisk a Chaplina samotného stály hodně peněz i duševního klidu. A Chaplin-umělec se začal stávat podezřelým z vyznávání příliš socialistických myšlenek, když solidarizoval s nezaměstnanými, s dělníky v odosobněné tovární výrobě, když varoval před nacismem. Jinak rozvážný a předvídavý prezident Roosevelt se po spatření Diktátora (to bylo ještě před vstupem Ameriky do druhé světové války) obával, aby ten film nepoškodil diplomatické vztahy s evropskými mocnostmi.

Hoover odedávna podezíral Chaplina ze sympatií ke komunismu, ale nemohl nalézt přesvědčivý důkaz. Chaplin obvinění vždy odmítal, i když se stýkal s lidmi, kteří měli ke komunistické levici blízko, za války otevřeně podpořil Sovětský svaz. A zklamaný Hoover prý měl prohlásit, že nechápe, jak Chaplin může natáčet komedie kritizující kapitalistický systém, když sám se topí v penězích. Ale nakonec se Hoover přece jen dočkal: v soukolí poválečného vyšetřování „neamerické činnosti“, rozpoutaného senátorem McCarthym, uvízl i Chaplin. Když roku 1952 odplul do Anglie propagovat Světla ramp (to ještě netušil, že je to jeho poslední americký film), už na lodi se dověděl, že má pod hrozbou uvěznění zakázán návrat.

Nevypadá to, že by drátě byl pan Hoover… Charlie Chaplin okolo roku 1940. Foto: Archiv ČT

Usadil se v Evropě (zabydlel se ve Švýcarsku), dočkal se šťastného manželství s Oonou O’Neillovou, dcerou proslulého dramatika Eugena O’Neilla, která byla o pětatřicet let mladší, a ještě režíroval dva filmy. V hořké komedii Král v New Yorku (1957) si vyřídil účty s antikomunistickou hysterií, kdy podezřelým může být i aristokrat; scéna, v níž Chaplinův monarcha s prstem zaklíněným v požární hadici vchází před vyšetřovací komisi, patří k nejúžasnějším, jaké natočil. Na americkou půdu nesměl vstoupit celá dvě desetiletí. Teprve udělení čestného Oscara mu zjednalo pozdní zadostiučinění. FBI však o něm shromažďovala informace až do roku 1978, to už přitom byl rok po smrti…

Chaplin versus FBI (Francie 2019, stopáž 52 minuty)
Režie: Patrick Cabouat
Vysílá Čt art 23. září 2020 v 21:25 hodin. Pořad si lze pustit ZDE.