Krajina ve stínu se mdle snaží odpovědět, jak se v lidech vzedme bezcitnost
Nový český snímek Krajina ve stínu na pohled vykazuje sugestivitu a emoční působivost. Jenže když odhrneme tuto „oponu“, zjistíme, že hrůzy, jaké dopadly na lidi jistěže ne ukázkově ctnostné, snad i chamtivé a pokrytecké, avšak nedopustivší se činů, z nichž byli obviněni, v sobě obsahují uměleckou tezovitost.
Už několik českých filmů (například Krev zmizelého, Habermannův mlýn, 7 dnů hříchu) se dotklo složitých česko-německých vztahů na pomezních územích. Traumatizující zážitky z okupačního dusna za druhé světové války se po jejím skončení převrátily ve vyvražďování nikoli viníků nacistického teroru, nýbrž často jen civilistů německé národnosti. Zvlášť tragické osudy si prožily národnostně smíšené rodiny. Nejnověji se k tomuto tématu postavil čelem režisér Bohdan Sláma. Scénář k černobíle natočenému snímku Krajina ve stínu dokončil Ivan Arsenjev v roce 2012, jeho realizace se tedy chystala bezmála celé desetiletí, během něhož selhala zamýšlená mezinárodní koprodukce a navíc odstoupil i původně vyhlédnutý režisér Zdeněk Jiráský. (Genezi projektu podrobně popisuje Mikoláš Arsenjev ve své bakalářské práci, předloni obhájené na FF UK).
Podívejte se na trailer filmu Krajina ve stínu, foto: Bontonfilm Příběh je inspirován skutečnou událostí — svévolnou popravou čtrnácti lidí, kteří se provinili jen tím, že se za války přihlásili k německé (rakouské) národnosti. Od nové (nacistické) moci si možná slibovali jen zlepšení své hmotné situace. Vitorazská obec Tušť na jihu Čech —německy Schwarzbach — patřila po století k Rakousku. Po vzniku Československa připadla novému státu, aniž se s ním výrazněji sžila. Zdejší obyvatelstvo, doposud žijící víceméně pospolu a v rámci možností si pomáhající, bylo převážně dvojjazyčné. Než nastal konec války a vyvřelá nenávist ke všemu německému, nesená jak navrátilci z koncentračních táborů, tak příjezdem Revolučních gard, vedla k tragédii, jíž se účastnili lidé, kteří pobíjené nešťastníky dobře znali, byli to jejich sousedé. Pachatelé nebyli nikdy potrestáni…
Takové je tedy základní rozvržení příběhu zasazeného do vesničky vcelku průhledně nazvané Schwarzwald, jejíž exteriéry byly ovšem pořízeny v mirotických Bořicích. Však se také náves, případně hospoda, stává hromadným dějištěm rozmluv a dění. Odtud kamera vstupuje do jednotlivých obydlí. Události se přelévají na ploše zhruba patnácti let, od sklonku třicátých let až k epilogu zasazenému do roku 1952. Tehdy jsou pozůstalí lidé z postižených rodin, jimž bylo povoleno vrátit se z vystěhovaleckého transportu, přesunuti do vnitrozemí, prý z „bezpečnostních důvodů“…¨
Ze života mátoh
Svého druhu kolektivní portrét značného množství postav postrádá pevnější sjednocující bod, rozlévá se do šíře, aniž poskytne příležitost hlouběji vhlédnout do povah oněch lidí, přiblížit mentalitu, neřkuli každodennost obyvatelstva. Ustavičné zdůrazňování sychravého počasí (žádné jiné ani na okamžik nezavládne!) evokuje zavlhlou blátivost a vede k výrazovému klišé, jeho účinnost se rychle vytrácí. Navíc okamžiky, které by mohly vyvolávat aspoň pousmání (špatné přišití nacistických vlaječek, válečkovaní stěny nacistickými symboly, po několika letech snaživě přetírané), sotva vyvolají vstřícnou odezvu, neboť je stahuje dolů ztěžklost.
Vyprávění se sice odehrává na odlehlé vsi, avšak ta slouží jen coby kulisa pro venkovsky oděné herce (Magdalena Borová, Stanislav Majer, Csongor Kassai, Barbora Poláková, Pavel Nový, Petra Špalková, Robert Mikluš, Ondřej Malý, Zuzana Kronerová…), kteří předstírají, seč mohou, zemité, jednou vstřícné, podruhé do sebe zahleděné vesničany, sotva chápající, co se jim vlastně zazlívá; vesničany někdy pokorné, jindy furiantské. Jenže ty figury podobají se pouhým mátohám, posouvaným hlavně z chtění tvůrců. Rozhodnutí pramenící z duchovní omezenosti, bezmyšlenkovité nadšení z pochybných výhod i vír vražedné posedlosti, do něhož leckdo spadne, to vše se stává vyprázdněnou ideologickou (antikomunistickou) konstrukcí, které schází přiměřená životnost a opravdovost. Přídomek „podle skutečných událostí“ se zde bohužel mění v málo nosné alibi.
O všední existenci sedláků, o rolnických pracích, které určují koloběh jejich života, se nedovíme prakticky nic, ojedinělé výpravy na pole, ať v podobě senoseče či orby, se mění v ornamentální přívažky, do stájí či obstarávání hospodářství ani nenahlédneme, nanejvýš spatříme hejno hus pobíhající po návsi. Ze zřetele vypadly důležité atributy, jakými byly kostel a škola. V pozici pouhého zástupného znaku se ocitá i náčrt sociálního i politického rozvrstvení, jakkoli je autoři hned v úvodu naznačují jak postavou vysmívaného, ponižovaného a věčně bosého chuďase, v němž posléze probublá pomstychtivost, tak pohoršení vzbudivší projekcí sovětského revolučního filmu Čapajev.
Nahlédnuto v souvislostech
Podobně jako Marhoulovo Nabarvené ptáče, tak i Krajina ve stínu využívá černobílého obrazu ke zdůraznění drtivého dopadu zobrazovaných událostí, které se valí jako příkrov, zpod něhož není úniku. Kamera se vyžívá v pozvolných pohybech, kdy postupně zaznamenává chování postav či obecněji dění z různých míst či pozic, občas následuje některou z postav, aby obhlédla její počínání, často spojené s vyhrocenou emocionalitou; avšak ve výsledku neodečítáme nic jiného nežli obrazovou doslovnost.
Možná se vyskytnou pokusy vztáhnout Krajinu ve stínu k filmům z časů československé nové vlny před více než půlstoletím — jako byly Kachyňovy snímky Ať žije republika, Kočár do Vídně nebo Noc nevěsty, případně Sirového Smuteční slavnost, tedy k dílům rovněž spojeným s koncem druhé světové války nebo poválečným uspořádáním vesnice. Jenže ty byly ozvláštněny občasnou subjektivizací pohledu a jakoby rozvlněnou obrazností, určenou dětskými zraky, nenávistí či tvrdohlavostí ovdovělé ženy, střetem dvou fanaticky prožívaných vír, křesťanské a komunistické. Ostatně opovrhovaný chuďas z Krajiny ve stínu, jehož ovládne touha pomstít se, jako by měl svůj předobraz v obdobné postavě z filmu Ať žije republika.
Pokud bych měl za každou cenu hledat spojnice s minulostí, odvážil bych se tvrdit, že jednolitou monotónností budovaná rovina vizuálního pojednání a rezignace na jakoukoli výrazovou osobitost má spíše své kořeny ve zploštěle popisném přístupu, příznačném pro rádoby deziluzivní „politická“ dramata Vladimíra Čecha Úplně vyřízený chlap a Sedm havranů, která rovněž vznikla „ve zlatých šedesátých“, ale do jejich zlatého fondu rozhodně nepatří.
Krajina ve stínu (ČR 2020, stopáž 135 minut)
Režie: Bohdan Sláma, scénář: Ivan Arsenjev, spolupráce na scénáři: Bohdan Sláma, kamera: Diviš Marek, hudba: Jakub Kudláč, střih: Jan Daňhel. Hrají: Magdaléna Borová, Stanislav Majer, Barbora Poláková, Csongor Kassai, Petra Špalková, Zuzana Kronerová, Pavel Nový, Robert Mikluš, Ági Gubíková, Marek Pospíchal, Ondřej Malý, Anežka Kubátová, Marie Ludvíková, Jiří Wohanka, Cyril Drozda, Denisa Barešová, Halka Třešňáková a další.
Premiéra 10. září 2020
