Co dělá polská kreativita, když je zavřená doma
Povídkový projekt televize HBO, nazvaný Doma, přinesl mimo jiné čtrnáct krátkých polských filmů vzniklých během koronavirové karantény.
Natáčení se v době pandemie zastavilo nebo přerušilo. Jiní tvůrci se překážku ohrožující celý filmový průmysl pokoušeli obrátit ve svůj prospěch nebo alespoň smysluplně trávit čas v karanténě. Režisér a herec Jiří Mádl doma natáčel mikroseriál o lásce zubních kartáčků. Rumun Radu Jude (autor děl Aferim! nebo Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři) vytvořil krátký snímek jako autoportrét a esejistický výklad svého tvůrčího přístupu ke kinematografii a společnosti. Karanténa byla obecně silným impulsem pro živě streamované události. A televize HBO uvádí výsledky práce španělských, finských a polských filmařů v povídkových souborech Doma.
Soubor čtrnácti krátkých polských děl natočili především režiséři střední a mladší generace. Všichni měli na natáčení čtyři týdny, zhruba desetiminutovou stopáž a museli respektovat karanténní pravidla. Mezi známější zastoupená jména patří Jacek Borcuch, jehož film Sladký konec dne byl tento měsíc uveden do českých kin, Jan P. Matuszyński, od něhož jsme mohli vidět Poslední rodinu, nebo Małgorzata Szumowska (snímky Tvář či Tělo). Vzniklé karanténní příspěvky jsou pochopitelně velice různorodé: jde o hraná dílka, o dokumenty, o experimenty kombinující animaci s hranými záběry i o žánrové stylizace.
Hodně jsou někde. V obraze i ve zvuku
Soubor otevírá Jerzy Skolimowski, jehož snímek Tohle nejsme my vznikl na Sicílii a je jednoduše zarámovanou skládankou obrazů prázdných ulic a kdysi rušných míst, odkud jako by se lidský element najednou zcela vytratil. Celý následující povídkový cyklus ostatně vůbec nevznikl doma, jak by název napovídal. Ani jeden film nevznikl čistě mezi zdmi bytu. Každý z příspěvků cyklu obsahuje nějaké záběry z exteriérů: z dění na ulicích, noční procházky městem, samotu v přírodě a podobně. Ani Jacek Borcuch, který je jedinou postavou svého poněkud ufňukaného kusu Dnes mám narozeniny, pojednávajícího o tom, jak ne/oslavil padesátiny v době, kdy nemohl přijímat návštěvy, není zavřený doma. Kreativita chce ven! Doma tvůrci plánují a vymýšlejí, rovnají si myšlenky, ale tvorbu tam nelze dlouhodobě uzavřít, potřebuje setkání, konfrontace a stimuly zvenčí.
Výchozí covidová situace režisérům a režisérkám zadala základní podmínky k natáčení; prvořadě k tomu, že půjde o komorní snímky. Ale je tu ještě jeden svorník – naprostou většinu příspěvků spojuje důraz na práci se zvukem. Při kontinuálním sledování projektu Doma si toho všimneme velmi brzy: kvůli limitovaným podmínkám při snímání obrazu vystupují do popředí kupříkladu archivní zvuky doplňující vyprázdněný obraz, ruchy, telefonáty, nedokonalý zvuk skypu, vypravěči mimo obraz, hudba. Zvuk se tady významově zrovnoprávňuje s obrazem.
Co a kdo vyniká
Čtrnáct povídek Doma dohromady dává stopáž dvou a půl hodin. Sledovat to v kuse může být únavné. Některé povídky se nedostávají za základní nápad. Které tedy přesahují rámec situace, za níž vznikly?
V první řadě je to vizuálně propracované a stimulující bezeslovné dílo Chlapec s výhledem Małgorzaty Szumowské a Michała Englerta. Koncepčně se zakládá na pohybu postavy s obrazovým rámem v krajině. Lze je interpretovat jako portrét kreativního vidění rodícího se z bezcílnosti a bezčasí. Postava rámem obrazu sleduje, i je sledována. A do filmu se rovněž dostává element vztahu krajiny a planety s člověkem. Žádný jiný příspěvek z polské kolekce takovou vícevrstevnatostí nedisponuje.
Alespoň některými prvky nad průměr vyniklo několik dalších děl. Z nich bych vyzdvihl Měsíc animátora Tomka Popakula, který se podnětně pohybuje na hraně animace a nočních záběrů natočených v ulicích města. Anebo Píseň o konci světa fotografa a filmaře Andrzeje Dragana, jenž se naopak pokusil o nízkonákladovou hororovou produkci o konci světa, v níž se opírá o text Czeslawa Milosze a mezi hledači útěchy zní až prorocky hrozivě. Je vlastně dokonalým protikladem rodinného deníku Čekání od Jana P. Matuszyńského, popisujícího karanténu coby prázdninovou pauzu prožitou v rodinném objetí a v očekávání druhého potomka. Krzysztof Skonieczny se v Ukryj mě v letadle do Marrákéše pohybuje na poli introspektivního experimentálního filmu, kombinujícího dokumentární záběry a poetický hlas mimo obraz. Film sjednocuje motiv pouště a vyznívá možná ne novátorsky, ale důvěryhodně.
Kvalita polského Doma kolísá možná ještě víc než kvality jiných kolektivních povídkových děl se společným motivem (7 dní v Havaně, Dalších deset minut, Paříži, miluji tě a další a další). V testu polské kreativity diváci mohou hledat podobnosti i odlišnosti od vlastního pojetí a prožití pozastaveného času. A výsledek budou sledovat v létě 2020 mimo jiné s pocitem, že by se taková zkouška už snad ani nemusela opakovat.
Autor je filmový publicista a kritik.
Doma (Polsko, 2020, celková stopáž 2 hodiny 30 minut)
Režie: Jacek Borcuch, Renata Gąsiorowska, Paweł Łoziński, Jan P. Matuszyński, Jerzy Skolimowski, Krzysztof Skonieczny, Małgorzata Szumowska, Mariusz Treliński, Magnus von Horn, Anna Zamecka, Xawery Żuławski, Krzysztof Garbaczewski, Andrzej Dragan, Tomasz Popakul, scénář: Ewa Piaskowska, Krzysztof Skonieczny, Renata Gąsiorowska, Jacek Borcuch, Michał Dymek, Jan P. Matuszyński, Krzysztof Bernaś, Paweł Łoziński, Małgorzata Szumowska, Michał Englert, Tomasz Popakul, kamera: Michał Dymek, Ewa Piaskowska, Krzysztof Skonieczny, Tomasz Naumiuk, Paweł Łoziński, Michał Englert, Robert Mleczko, Andrzej Dragan, Tomasz Popakul. Hrají: Orina Krajewska, Eryk Kulm, Bartosz Obuchowicz, Sebastian Fabijański, Maciej Drosio, Sandra Korzeniak, Sebastian Pawlak, Anna Frątczak, Aurelia Pawlak, Anna Zamecka, Jerzy Nasierowski, Dobromir Dymecki, Joanna Drabik, Dawid Litwiejko, Tomasz Popakul.
