Moje letošní prázdniny: herečka a filmová dokumentaristka Theodora Remundová
Protože se bez ustání musí produkovat, to je příkaz doby, tak lidi „od kultury“ možná už jen málokdy využívají letní měsíce k plodné zahálce nebo „bohapustému“ odpočinku. Ale je pravděpodobné, že letošní prázdninový čas možná bude ještě jiný, protože zatraceně ne-normální je i většina dosud uplynulého roku. Proto jsme položili následující otázky.
Předchozí pandemický čtvrt rok vaše umělecké plány zhatil, nebo vám v něčem, co se tvorby týče, i pomohl?
Některé pracovní plány logicky nevyšly. Prakticky veškerý čas jsem trávila dohromady s rodinou. Musím se přiznat, že mi asi nejvíce scházel institut školní jídelny a školka. Mám dva syny v pubertě se stávající výškou 187 cm a nohou 46 a tomu přiměřenou permanentní potřebou jídla. Třetí syn, ten nejmladší, sedmiletý Toníček, je roztomilý, ale jemu zase scházel věkově vhodný parťák. Akční natáčení šití roušek mě osobně příliš nelákalo, i když myslím, že zejména ti stateční, co šili pro nemocnice a pro další potřebné, byli úžasní. Já byla schopna ušít roušky akorát pro naši rodinu. Vlastně ještě pořád přesně nevím, co se to dělo a co se děje. Jistě jsme dostali signál, že si jako lidstvo nemůžeme až tak vyskakovat, ale na druhou stranu si bohužel myslím, že si vyskakovat budeme dál.
Přepadla vám kvůli pandemii nějaká práce do letošního léta, s níž jste na tyhle týdny původně nepočítala?
Mně přepadává práce pořád – takže teď jsem z toho úplně přepadlá. Ještě k tomu jsem velice neorganizovaná, chaotická a pomalá. Jsem sice dobrá kuchařka, ale příliš improvizuji a vařím jídla z velkého množství zeleniny a její loupání mi zabere hodně času. Berte to i jako metaforu.
Jinak chystám nějaké natáčení s hrdinou mého nového projektu, s Nepálcem Purnou, který přišel hledat své štěstí z půvabné himalájské vesničky Tripurakot do Jablonce nad Nisou. Purna se musí brzy ženit, tak praví zákon jeho rodiny, ale zatím ještě nemá nevěstu, takže hledá. Ovšem jde mu to tady v Čechách těžko…
Jak jste běžně zvyklá čas prázdnin trávit?
Většinou něco naplánuje můj partner už v únoru a já to s odporem akceptuji, pak je to většinou fajn. Ale nejraději bych každý den chodila sama pěšky do Hvězdy a zpátky a mezitím si četla Paula Valéryho. Je to hezkých deset kilometrů a Praha je v našich končinách v létě osamělá, vlídná a Paul milý společník.
Tenhle rok se neuskuteční řada letních festivalů. Na který z těch zrušených festivalů byste bývala jela – a proč?
Jezdívám do Varů. Je tam spousta dobrých filmů a potkávám tam kamarády. Ale spíše jednotlivě. Na společenské akce moc nechodím. Já jsem společensky mimo, většinou se cítím rozpačitě.
Jsou nějaké kulturní akce z těch, které se budou konat, jež si nebudete chtít nechat ujít? Ať jde třeba o divadelní představení, výstavu, koncert…
Chci vzít kluky na výstavu Imaginárium divadla bratří Formanů do Mělníka, a pak na několikadenní návštěvu jedné permakulturní zahrady nedaleko Kutné Hory, při té příležitosti navštívíme i GASK.
Bude kvůli letošnímu značně atypickému jaru atypický i váš podzim, kdyby se měla rozjet – pokud nenastane druhá pandemická vlna – nová sezóna?
Určitě to nějaký vliv mít bude. Vlastně mě ta karanténa (ani nevím jak) také přivedla k myšlence, že bych měla natočit dokument o své mámě Ivě Janžurové, čemuž jsem se tak nějak vnitřně dlouho bránila, ale myslím, že by to mohlo mít smysl.
A obecně: chtěla byste, aby se na podzim kulturně a umělecky vše vrátilo tam, kde to bylo do začátku letošního března, anebo by se v tomto ohledu mělo něco změnit? Jestli ano, tak co a proč?
Víte, já přesně nevím, kde to kulturně a umělecky bylo na začátku března, já to neumím zhodnotit. Chtěla bych ale, abychom se dokázali co nejčastěji „odpoutávat“ od svých zlozvyků a stereotypních myšlenkových konstrukcí, abychom se co nejméně nechávali zasypávat ohromným množství balastu, které tato mediálně-marketingová doba produkuje, abychom se vzájemně uměli ocenit… A krom toho, co jsem jmenovala, si já osobně aktuálně potřebuji uvědomit, kam jsem si dala ty pěkné vlastnoručně našité tylové pytlíky na zeleninu a ovoce. Dnes jsem totiž opět sáhla v obchodě po těch plastových. Ale nevzdávám to, zítra je najdu. A když ne, ušiju je znova!
Theodora Remundová při udílení audiovizuálních cen Českého filmového a televizního svazu FITES Trilobit, které se uskutečnilo 25. ledna 2020 v Berouně. Získala zvláštní cenu poroty za dokumentární film Moje století, foto: ČTK – Vít Šimánek Theodora Remundová (*1974). Pražská rodačka po maturitě na gymnáziu vystudovala katedru dokumentární režie na FAMU. Tu absolvovala v roce 2000 filmem Standard, první částí celovečerního projektu Ničeho nelituji (2003); za ten obdržela Zvláštní cenu poroty na karlovarském festivalu. Současně se studiem na FAMU se věnovala herectví – divadelnímu i filmovému. Jeden čas byla v angažmá v Divadle Na Zábradlí. Vytvořila jednu z hlavních postav ve filmu Alice Nellis Ene Bene. Z poměrně bohaté režijní filmografie, vesměs spjaté s Českou televizí, jmenujme zatím poslední titul, celovečerní dokument Moje století, za který obdržela zvláštní cenu poroty v rámci audiovizuálních cen Českého filmového a televizního svazu FITES Trilobit.
Theodora Remundová, mladší dcera herečky Ivy Janžurové a divadelního režiséra Stanislava Remundy, má za partnera violoncellistu Tomáše Hostičku, člena České filharmonie, s nímž má syny Alfréda (*2002), Kajetána Leopolda (*2005) a Antonína Huga (*2013).
