Citlivý film o dospívání. Kočičky usvědčují konzervativce ze slepoty a ignorance

Kočičky jsou osobní drama, které vypráví v mnoha ohledech modelový příběh jedenáctileté dívky jménem Amy (hraje ji Fathia Youssouf). Ta stojí na prahu dospívání a volí mezi dvěma protikladnými světy. Na jedné straně stojí tradiční a opresivní kultura rodného Senegalu, kde je ženě vyčleněna submisivní pozice zahaleného domácího inventáře, který je zcela ponechán napospas vůli manžela. Na straně druhé je tu nablýskaný svět sociálních sítí a popových klipů, lascivní módy a vyzývavých tanečních kreací, kde se vše podřizuje virtuálním reakcím a dosahu.

Pro plachou Amy se právě kultura dostupná přes obrazovky mobilních telefonů stane jednoduchým receptem na vzpouru. Taneční skupina spolužaček ji láká jako jedinečná příležitost vyjádřit to, co v ní rodina a rodná země potlačují. Tučné twerkové beaty a otevřené projevy sexuality představují pravý opak submisivního posedávání, zakrývání se a poslušného loupání brambor. Příčinou Amyiny vzpoury je otcovo rozhodnutí přivést do společné domácnosti druhou manželku, kterou její matka přijme s předstíranou pokorou. Pro Amy je takové trpitelství nepřijatelné, takže volí cestu radikálního odporu.

Zkus se v tom zorientovat, zkus to přijmout. Podívejte se na trailer filmu Kočičky, foto: Netflix

Film dvojici cest shrnuje do čitelné, ale elegantní metafory různých „kulturních kostýmů“ – senegalské svatební šaty a vyzývavě sporé taneční oblečení představují dvě krajnosti, mezi nimiž hlavní postava hledá svou identitu. Kočičky v sobě mají prostořekou, svobodnou energii debutu, který se sice inspiruje koketní estetikou tanečních videí, ale zároveň přes stále rostoucí vulgaritu dívčích hrdinek stojí především na straně nevinnosti a svobodné volby zkoušet, kým se chci stát.

V některých momentech podráží Kočičkám nohy určitá naivita – ať už jde o scenáristické lapsy (nedomyšlená linie s krádeží mobilního telefonu, který se pro Amy stane bránou do jiného světa), nebo těžkopádně aranžované scény, jejichž vyznění je značně rozpačité (scéna „nákupních orgií“ provázená operní hudbou). V těchto momentech je jasně čitelné, že ve Francii narozená režisérka Maïmouna Doucouré (*1985) se hledá podobně jako její hrdinka. Jenže v dobře vystavěném, suverénně vyprávěném a vitálně nasnímaném díle jde o drobné vady. Kočičky mají švih, který celé řadě filmů se závažným multikulturním a generačním poselstvím chybí. Používají drzou hravost, humor i hranu, která může diváka přivést do rozpaků.

Nikdy se však nestanou nevkusnou a urážlivou podívanou, jak tvrdí prudérní skupina, která na protest proti zařazení snímku houfně odhlašovala Netflix, a dokonce ústy amerických politických představitelů předvolávala zástupce společnosti, aby se zodpovídali ze šíření dětské pornografie. Sexualizovaný pohled na hrdinky usvědčuje moralisty z předpojatosti i (lépe či hůře) potlačené perverze, která při pohledu na dospívající ženské tělo nedokáže vnímat významové nuance a vše podřizuje vlastní primitivní objektivizaci.

Ilustrace doprovázející text o Kočičkách na americkém webu The Patriot Post. Autor textu Thomas Gallatin označue za zoufalou argumentaci Netflixu, že snímek získal ceny a že cílem snímku je ukázat problém vykořisťování dětí. „Předplatitelé by si ten film měli nejprve pustit, než jej začnou kritizovat, navrhl také Netflix,“ píše Gallatin. „Jako by bylo třeba sledovat dětskou pornografii, aby bylo možné určit, že je skutečně vykořisťovatelská a nemorální.“ Repro: ČT art

Ještě nesmyslnější je podsouvat snímku, který pojednává o nalezení sebe sama ve dvou značně dominantních kulturách, záludné ideologické motivace. Kočičky jsou intimní příběh, subjektivní výpověď o možnosti vzpoury a potlačování nepotlačitelné kulturní identity. K oběma nabízeným uniformám je film různými způsoby kritický a jako katarzi nenabízí identifikaci s jednou z nich, nýbrž zcela svobodný projev emocí a spontánní dětské/ženské radosti.

Jde prostě o upřímný film, na jehož přijetí se podepsala kolektivní slepota ideologických zákopových válek. Mezi zupáckými výkřiky konzervativců o pedofilii a neomarxismu zosobňují Kočičky především ostrov energické, nespoutané filmařiny, která se v dojemném závěru dokáže dotknout toho nejdůležitějšího – křehkého vztahu matky s dcerou, které sociální prostředí uvěznilo do dvou různých klecí.

Kočičky / Mignonnes (Francie, 2020, stopáž 96 minut)
Režie a scénář: Maïmouna Doucouré, kamera: Yann Maritaud, hudba: Nicolas Nocchi, střih: Stéphane Mazalaigue, Mathilde Van de Moortel. Hrají: Fathia Youssouf Abdillahi, Medina El Aidi, Esther Gohourou, Ilanah Cami-Goursolas, Myriam Hamma, Mbissine Thérèse Diop a další.