Slabikář vizuální kultury: Ř jako Říp
Říp a další bájné, posvátné či mýtické hory a kopce se klenou mezi nebem a zemí, mezi minulostí, přítomností a budoucností nebo mezi fantazií a realitou řady maleb, pohlednic a ilustrací, fotografií z výletů, na výzdobách domovních fasád, na hrnečcích a suvenýrech…
Svoji pouť vizuální kulturou zahájil Říp v 16. století, kdy se jeho znázornění objevilo na dřevořezových ilustracích Kroniky české od Václava Hájka z Libočan, slavného historika a mystifikátora, který zde vypráví i o údajném pohřbu Praotce Čecha právě pod staroslavným kopcem. Říp jako symbol příchodu Čechů do naší kotliny zmiňuje sice již kronikář Kosmas, ale na výtvarné znázornění si musel počkat až do renesance. Ilustrace k Hájkově kronice ukazují naši oblíbenou mýtickou horu jako nevysoký zploštělý výstupek, který je přesto v rovinaté krajině nepřehlédnutelný a působí pro svoji osamocenost poněkud záhadně (jeden ze sopečných sopouchů si tu udělal trochu soukromí, dalo by se říci).
Pohřeb Praotce Čecha pod Řípem, ilustrace ke Kronice české od Václava Hájka z Libočan, 1541, zdroj: Österreichische Nationalbibliothek
Posvátná hora ve tvaru obrácené vany
Teprve romantický a obrozenecký zájem o národní mýty, legendy a fantazijně okořeněné historické zápletky zajistil naší erodované sopce či „stolové hoře“ široký ohlas v textovém i obrazovém aparátu dobové society.
Pohled na Říp má dvojí charakter: buď se zobrazení zabývá tím, co se na kopci dělo a děje (příchod Čechů, pikniky, poutě, obřady), anebo tím, jak daný geologický útvar vypadá zpovzdálí, jakou má celkovou formu a jak je zasazen v širším krajinném kontextu. Buď se tedy obraz zaostřuje na detail, figurální stafáž a události v užším výseku krajiny a Říp pak rozpoznáme hlavně podle toho, že se na něm nachází tu Praotec Čech, tu rotunda svatého Jiří. Anebo pohlížíme na bájný vrcholek z větší dálky a hravě identifikujeme jeho specifický tvar, který si s jinou domácí „posvátnou horou“ nespleteme (mnemotechnickou pomůckou by mohla být obrácená vana apod.).
O jakousi identifikaci jde v případě „posvátných hor“ především – to se týká jejich nejrůznějších případů po celém světě (od Olympu k Fudži a od Popocatépetlu ke Kilimandžáru). Posvátná hora slouží podobně jako totem – symbolizuje, zhmotňuje a vizualizuje „identitu“ společenství a jeho „velkého vyprávění“, ať už náboženského, národního, politického či kulturního. K takovým horám se podnikají vzpomínkové, prosebné a turistické pouti, hory se obcházejí několikrát dokola nebo se pilně zlézají. Reflektuje se jejich role v propojování země a nebe, v důležitých bitvách, v rejdech čarodějnic s přidanou hodnotou účasti doktora Fausta (zde máme na mysli Brocken ve středoněmeckém pohoří Harz), v pohlížení k zářným obzorům minulosti i budoucnosti.
Říp jako politikum zaznamenal jeden ze svých vrcholů v roce 1868, kdy se na něm konal první „tábor lidu“, což byla shromáždění rozmrzelých Čechů, kteří tak reagovali na takzvané rakousko-uherské vyrovnání, přičemž s nimi se nikdo nevyrovnal. Z tohoto iniciačního „tábora lidu“ se nedochoval obrazový materiál, ale můžeme si ho představovat jako jiné srovnatelné události, které se do dějin vizuální kultury otiskly. Na kresbách a grafikách zachycujících „tábory lidu“ se pod příslušným staroslavným vrcholkem přelévá mnohohlavý dav, na kopci vlaje vlajka a daný geologický útvar tu má mnohdy monumentálnější podobu, než jak se divákovi jeví ve skutečnosti. Třeba když srovnáme grafické znázornění tábora lidu na vrchu Mužský u Mnichova Hradiště z roku 1869 s fotografickou pohlednicí z reprízy shromáždění v roce 1900, shledáme, že na grafice vrcholek Mužského připomíná spíše velebnost Alp, zatímco na fotografii se vypíná pouze nevysoký kopeček obklopený prostonárodní veselicí.
Obdobně Říp býval často na obrazových reprezentacích monumentalizován do poněkud nadsazených rozměrů. Nejznámějším příkladem tohoto postupu je pojetí Řípu v rámci programové výzdoby Národního divadla, pro nějž cyklus bájných vrcholků namaloval Julius Mařák. Tento klíčový novoromantický krajinář pojednal svůj námět s potřebným patosem i étosem. Nemaloval ho třeba v duchu impresionistické reflexe prchavých vjemů, nýbrž se snažil o velice stabilní, plastickou, hmotnou konstrukci, zdůrazňoval geologickou a historickou stálost oblíbených národních vyvýšenin.
Říp včera, dnes a zítra
Znázornění Řípu se vztahují k různým časovým rovinám (minulosti, přítomnosti a budoucnosti), což odpovídá základnímu pojetí „posvátných hor“ jakožto jakýchsi os mezi různými světy, prostory a časy. Od doby prohloubených obrozeneckých zájmů o českou historii a mytologii se Říp ujímá role platformy či jeviště zakládajícího mýtu o příchodu Slovanů do české kotliny. Motiv prorocky promlouvajícího a gestikulujícího Praotce Čecha na Řípu vidíme kupříkladu na obraze od Josefa Mathausera nebo na malbě od Mikoláše Alše – ta vznikla pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895 a dnes slouží jako opona divadla v Náchodě (na Alšově malbě se dokonce nad Praotcem Čechem a jeho družinou klene mnohoslibná duha). Také pohlednice v 19. století z tohoto hlediska Říp nijak nešetřily.
Všední přítomnost a „realistickou“ obyčejnost pohledu na Říp zachycuje naproti tomu malba Josefa Mánesa Řipský kraj (1863) a zajímavě tak dokládá jednu z malířských poloh kultovního českého umělce. Do svého díla tedy neprojektoval jen mýtická fantasmata, ale často se vyjadřoval se civilním malířským slovníkem, což v dobových podmínkách českého výtvarného umění představovalo značné novum. Jakousi všednost či banalitu přítomné epochy ukazuje na své malbě Výlet na Říp (1902) Adolf Liebscher. Malba zachycuje národoveckou pouť na památné místo, společnost se tu věnuje zpěvu příslušných písní, ale popředí výjevu působí spíš dojmem běžného pikniku, kde jde hlavně o dobré jídlo, pití a flirtování.
Říp spatříme dokonce i na obrazových vizích budoucnosti – konkrétně jde o pohlednice z doby kolem roku 1900, které kolážovým způsobem předkládají futuristickou představu bájného kopce protnutého železničním tunelem, obklopeného balony, letadly, visutými lanovkami, hotely a dalším moderním technickým i společenským hemžením. Pohlednice různých míst a měst oděných do hávu futuristických vizí byly v té době celosvětově velmi oblíbené (v tuzemském prostředí se vyskytovaly například pohlednice Prahy, Sněžky či Sušice v budoucnosti). V případě Řípu jde však o pozoruhodný kontrast s jeho běžnějším chápáním jako historického, mýtického místa. Ještě navíc jsou „futuristické“ pohlednice očividně ironické a slouží hlavně k pobavení obecenstva.
Říp byl tedy znázorňován slavnostně, civilně i ironicky, byl vnímán jako památník, přírodní podívaná i dějiště všednosti. Ocitl se ve všech kontextech romantického aranžmá: posloužil jako jeviště mytizované minulosti, jako cíl proto-turistických poutí, jako rejdiště představ o budoucím pokroku, i jako příklad prohlubujícího se estetického oceňování přírody. Dodnes se různá znázornění Řípu potýkají s otázkou, jak skloubit programní, slavnostní, realistickou a dokumentární složku.
Dlužno podotknout, že nejcennější výtvarnou nebo vizuální kvalitu zobrazení Řípu představuje stále jeho nevšední tvar a unikátní zasazení v okolní krajině. I to se sice již proměnilo v obehrané vizuální klišé, ale pořád se na to dá s trochou sebezapření koukat.
Novoročenka s „posvátnou horou“ Tábor v Galileji, kolem 1870–1880, zdroj: Wikimedia/Helga von Cramm
Doporučená literatura:
Karl Gratzl: Mythos Berg – Lexikon der bedeutenden Berge aus Mythologie, Kulturgeschichte und Religion, Purkersdorf 2000. Kdybychom si pořádně chtěli zalistovat v lexikonu významných „posvátných hor“ z oblasti mytologie, kulturních dějin a náboženství, tak by nám to tato kniha měla umožnit (a možná se k ní někdy dostaneme).
