Slabikář vizuální kultury: L jako Lednička

Z vnější strany lednička občas působí dojmem vrstevnatého „palimpsestu“, v němž se překrývají obrazová i textová sdělení: magnetky, pohlednice z cest, nálepky s naplánovanými úkoly či zdařilejší výtvarné projevy ratolestí. Další směsice vjemů a informací se skrývá uvnitř, kde se kromě jídla nebo třeba léků uchovává i zpráva o světonázoru, životním stylu a kompozičním umu majitele.

W. Carter: Lednička v noci, 2016, zdroj: Wikimedia

Takzvané chytré lednice nás automaticky informují o tom, jestli z našeho světa něco nevypadlo, zda v systému našich hodnot neschází dílek, pro který bychom se měli urychleně vypravit do obchodu nebo bychom si jej měli nechat doručit až před práh. Funkce ledničky navazuje na dávnou lidskou potřebu uchovávat určité části potravy na pozdější dobu, dělat si zásoby pro méně příznivá období. V mladší době kamenné se na půdoryse této potřeby rozvinula výroba keramických nádob s různorodými funkcemi a se složitým systémem zdobení, jehož různá pojetí usnadňují i datování a rozřazení archeologických nálezů do specifických kulturních okruhů.

Lednice bývá zdobena jak ze strany designéra navrhujícího podobu přístroje, tak ze strany uživatele, který její vzhled konkretizuje a tím ozvláštňuje. Nejde zřejmě o úplně individuální pojetí, ale i v případě lednic by se dalo mluvit o jakýchsi „kulturních“ okruzích. Nejen kvůli tomu, jaký je v dané oblasti k dostání jogurt či salát, ale hlavně vzhledem k místním, skupinovým, generačním či dobovým preferencím nějakého stylu, v němž se mísí zdravotní, estetická, politická, ekologická i ekonomická hlediska. Zmačkané a trošku ovadlé listy salátu nemusí symbolizovat chudobu nebo nedbalost, nýbrž jemnější vkusové nuance bohatších společenských vrstev a jejich zájem o regulaci konzumu, u něhož zůstává otázkou, zda je to zájem estetický, sociální, reprezentační nebo jaký.

Z alchymistické dílny v operační sál

Ledničky z konce 19. století s úložným prostorem pro led sloužily mnohdy třeba k uchovávání zvěřiny, čerstvé zeleniny, ryb. To, co v nich zjevně chybělo, byly pestré obaly výrobků. Jednalo se spíše o zmenšeniny spižírny nebo sklepa, v nichž se skladovaly často ještě nezpracované potraviny očekávající svoji „transmutaci“ v poživatelný, krásný a popřípadě též svým způsobem posvátný pokrm, V „transmutaci“, která proběhne v kuchyni jako v jakési dílně alchymistově.

Dnešní kuchyně nepřipomínají začouzená, potemnělá místa, v nichž se tradičně vařilo a jejichž zvláštní estetické kvality se vtiskly kupříkladu do drobných maleb holandských mistrů 17. století. V současnosti se kuchyň přinejmenším v reklamách prezentuje a tváří jako místo pozoruhodné čistoty a jasnosti. Obsese pohledem na kulinářské kuchtění se uspokojuje v prostředí krystalicky přehledném a kontrolovatelném. Mnohdy chceme nazírat i do „zákulisí“ restaurací, toužíme spatřit proces vzniku gastronomických zážitků.

Svatá trojice 2.0: lednice, auto, televize

Na lednici i v ní se buďto spletitě kupí nebo naopak přehledně organizují zprávy, vzpomínky i upomínky, radosti i povinnosti. Lednice je dnes často středobodem domácnosti, takřka jediným místem setkání všech jejích členů, místem, které nikdo nepřehlédne a nikdo na ně nezapomene. Když chci dát někomu vědět něco důležitého, umístím papírek na lednici. Když chci sentimentálně zavzpomínat na příjemnou dovolenou, umístím suvenýr opět na lednici.

Z hlediska vizuální kultury je lednice stejně bohatým studijním materiálem jako sociální sítě, městský vizuální smog nebo popkultura. V polovině 20. století sloužil symbol lednice jako příslib budoucího blahobytu, určité trvale udržitelné idyly. Na reklamách z té doby se mnohdy vyskytuje maminka, která spokojeně rozřazuje komodity do příslušných sekcí a kolem hopká dítě se zmrzlinou, kterou konečně může mít kdykoli. Tatínek asi mezi tím jede do zaměstnání automobilem jakožto dalším z klíčových symptomů moderní idyly a večer se všichni sejdou před televizní obrazovkou, která triádu silných metafor komfortu uzavírá. Televize již z piedestalu zmizela, sláva automobilu je taktéž na ústupu, ale lednička si snad trochu nenápadně svůj kult udržela. Díky převrstvení magnetkami a podobných drobností snad i více zdomácněla; dnes je tiše vrnícím společníkem našich domácích, intimních, soukromých chvilek.

Snad jenom přepracovaní hrdinové detektivních seriálů mají v lednici smutně prázdno, což prý výmluvně svědčí o jejich píli v pracovní oblasti. Zkyslé mléko, nakousnutý starý sendvič, to jediné lemuje tuto krajinu osamělosti, která se rozkládá kolem geniálních podivínů, jimiž nás populární kultura ráda zásobuje.

I když se nedíváme na seriály, pohled na ledničku nás nemine. Prý jsme příliš ponoření ve virtuálních, digitálních světech. Lednička je naproti tomu velmi materiální a obsahuje téměř živou hmotu, jejíž procesuální povaha je zjevná, hlavně když se začne kazit. Můžeme proti sobě postavit „reálno“ ledničky a digitální iluzi? Nebo se tyto póly doplňují a vtahují své uživatele do představ o komplexnosti (konzumního) světa, v němž je zdánlivě všechno, co si jen můžeme přát?

Výroba ledničky, 1952, zdroj: Wikimedia / National Archives of Norway

Doporučená literatura: 

Sophie Gerber: Küche, Kühlschrank, Kilowatt. Zur Geschichte des privaten Energiekonsums in Deutschland, 1945–1990, Bielefeld 2015.  Kniha nás hezky zpraví o tom, jak se v poválečné západní Evropě prosazovalo využívání domácích elektrospotřebičů, mezi nimiž lednička zaujala klíčové, takřka královské místo.