Slabikář vizuální kultury: K jako Kouř

Při rituálních obřadech se mnohdy něco pálí (kadidlo, vonné tyčinky, napodobeniny peněz apod.) a vzniká kouř, který pěkně stoupá směrem k transcendentním sférám. Příslušné božstvo je tak upozorněno, že ho pozemský „červíček“ právě uctívá, popřípadě něčeho žádá. Tento typ kouře lze označit za rituální substanci podílející se zajímavě na komunikaci mezi běžným světem a posvátnem. Občas i supluje či vhodně doplňuje modlitbu. Když spatříme nebo ucítíme tento „posvátný kouř“, nezalekneme se nebezpečí požáru v chrámovém okrsku, naopak nás potěší, že se někdo věnuje záslužným obřadním úkonům. S nadpřirozeným kouřem se však setkáme i v méně příjemném kontextu. Na řadě maleb se mračna kouře valívají z ohně pekelného, který někdy rudě plane přímo ve znázorněné „tlamě pekelné“. Na obrázku to vypadá hezky a výtvarníci při zpodobování takovýchto motivů rozhodně nešetřili fantazií.

Alfred Stieglitz: Ruka člověka, 1902, zdroj: Wikimedia

K jako křehké

Lidský život býval často považován za tak křehký a dočasný jako obláček či proužek dýmu. Především barokní kultura si s tímto motivem hojně vyhrála. Kupříkladu vlámský malíř Adriaen Brouwer zachytil na svém obraze kuřáků v hospodě nejen to, jak se dá s tabákovým dýmem pěkně hrát (třeba se dá vypouštět jednou nosní dírkou), ovšem jeho malba kouře v souvislosti s „hříšným“ popíjením a jinou zábavou také naznačuje, jakou „marností“ je všechno lidské počínání.

Adriaen Brouwer: Kuřáci, kolem 1636, zdroj: The Metropolitan Museum of Art

Téma marnosti (vanitas) bylo v 17. století takřka obsedantně oblíbené. Na zátiších s lebkami, uvadajícími květinami, křehkými a snadno rozbitnými skleněnými nádobami a s jinými symboly marnosti vídáme též svíce, které právě zhasly a nad jejichž zčernalým knotem se plazí tenký proužek dýmu. A pročpak se tam ten proužek plazí? Opět to napovídá dobovému milovníkovi marnosti, že lidský život končí jako sfouknutím svíčky, smrt si nevybírá, oheň dohoří a zbude jen trocha kouře a popela a samozřejmě otázky po transcendentní existenci.

Rovněž na náhrobcích občas nějaký anděl nebo „génius“ (což původně znamenalo duchovní entitu v dosti širokém slova smyslu) obrací „pochodeň života“ plamenem dolů, zhasíná ji a kolem se už valí jen něco dýmu. To vypadá zajímavě, neboť kouř vytesaný z kamene je velmi pozoruhodný sochařský problém. Převedení něčeho tak příkladně nepevného a proměnlivého, jako je kouř, do mramoru či pískovce je z hlediska teorie obrazu opravdová lahůdka. Vytváření kouře z vaty třeba na železničních modelech není zdaleka taková senzace, ale kamenný dým – tomu říkám zápletka! Jak může dané sochařské dílo působit na diváka křehce a nepevně, když je zhotoveno z tak solidního materiálu? Jak může vypadat jako pouhý dočasný závan, když se stovky let skoro nezmění? To už patří k tajům obrazového znázorňování, že dokáže demonstrovat i záležitosti téměř nezachytitelné a nepotřebuje k tomu ani komplikované technologické vybavení. Občas ovšem potřebuje hlavně laskavého diváka, který je naladěný a naučený na stejnou „frekvenci“ – tedy je obeznámený s daným typem či kódem zobrazování.

Peter Makolies: Reliéf s kuřákem v drážďanském Neustadtu, 1979, zdroj: archiv Václava Hájka

K jako krajina

Renesanční velmistr Leonardo da Vinci obohatil perspektivní znázorňování hlubokého prostoru o takzvané kouřmo (italsky sfumato, což je odvozeno od slova fumo = kouř). Leonardo byl pilný a pečlivý pozorovatel nejrůznějších přírodních fenoménů a povšiml si mimo jiné, že se zvětšující se dálkou se předměty v prostoru zdají nezřetelnější a neurčitější. Aby dosáhl obdobného efektu i v malbě, rozostřoval směrem k horizontu obrysy tvarů a omezoval jejich barevnou škálu na jemné modro-šedé tóny. Jakoby se tyto tvary ztrácely postupně v mlze nebo v atmosférickém oparu. Právě toto zamlžování dálav označoval Leonardo termínem sfumato (kouřmo) a šlo vlastně o jednu z malířských metod, jak prohloubit iluzivní prostor v obraze – někdy se této metodě říká „vzdušná perspektiva“, na rozdíl od té starší, geometricky konstruované lineární perspektivy.

Vedlejším produktem sfumata bylo i to, že se posílila „náladovost“ malby. Nejen, že „kouřmo“ odráželo děje v atmosféře ve víceméně meteorologickém smyslu, ale vytvářelo i atmosféru pocitů, které se lišily případ od případu. Někdy „kouřmo“ působilo melancholickým či tajemným dojmem, jindy zase evokovalo spíše veselou a idylickou náladu. To už se však netýkalo Leonarda, nýbrž krajinářů 18. a 19. století, kteří se pokoušeli vystihnout atmosféru určitého místa a okamžiku a zároveň zapůsobit na city diváka. A nejrůznější reprezentace mlhy, „kouřma“, par a oparů v těchto snahách hrály výraznou a nezastupitelnou úlohu.

Adolph von Menzel: Berlínsko-postupimská železnice, 1847, zdroj: Wikimedia / Alte Nationalgalerie Berlin

Kouř se využíval pro prohloubení náladové atmosféry taktéž v umění symbolismu na sklonku 19. století, v piktorialistické fotografii z téže doby, v „impresionistické“ kinematografii a v neposlední řadě na diskotékách v osmdesátých letech minulého století, kdy příslušné mašinky vyráběly disko-kouř dokonce ovoněný třebas banánovým odérem.

„U železničního mostu ve vzduchu visí dým a blues,“ napsal básník Josef Kainar a „dýmáním“ chtěl podtrhnout zádumčivou, „bluesovou“ atmosféru. Melancholická nálada zde vyplývá částečně z toho, že kouř představuje velmi nestabilní fenomén, v čase se stále mění, postupně mizí. Právě „časová“, nestabilní povaha dýmu probouzí zádumčivost, neboť nás nutí zamýšlet se i nad svojí vlastní dočasností a nad relativitou všech zdánlivých životních jistot.

K jako komíny  

V moderní době se ovšem symbolika kouře uplatňovala především tehdy, když šlo o to ukázat, jak postupuje technický pokrok, industrializace a urbanizace, a jak jsme na to vesměs pyšní. Přibližně od začátku 19. století až do druhé světové války bylo lidstvo nadšeno pro pokrok a pohled na kouřící komíny továren, lokomotiv a velkoměst (či na jejich obrazy) byl pokládán za ochutnávkové okénko do šťastné a pohodlné budoucnosti. Zdálo se, že čadící stroje rychle vyřeší odvěké problémy s obstaráváním životních potřeb.

Carl Blechen: Válcovna u Eberswalde, kolem 1830, zdroj: Wikimedia / Alte Nationalgalerie Berlin

Dým se tedy na některých malbách, fotografiích, ve filmech nebo v literatuře objevoval jakožto symptom nebo důkaz modernity, rozvoje a úspěchu. Například spisovatel Vilém Mrštík popisuje ve svém románu Santa Lucia z roku 1893 první příjezd moravských studentů do tehdy ještě oblíbené Prahy a vypráví, jak mladíky vyklánějící se z oken vlaku, který se řítí k městu, naplňoval nadšením i pohled na kouř valící se z komínů předměstských továren. Jakoby i v něm spatřovali symbol jakéhosi národního úspěchu na poli techniky a vývoje. „Objevil se kouř. Černé komíny továren první zatřepaly jim naproti svými nekonečnými prapory modravého dýmu,“ píše Mrštík. Město vítalo své návštěvníky jakousi vlajkoslávou složenou z průmyslových exhalací a všem se to líbilo.

Romantické duše proti rychlé industrializaci v 19. století sice poněkud brblaly (někteří básníci a malíři viděli v čadících komínech více symboly společenského rozkladu a dobového úpadku než veleslavných úspěchů), avšak odpor k technice byl v rané fázi modernity spíše okrajový. Nepravidelné a rozmanité formy kouře, jakožto metafory moderní proměnlivosti, zajímaly dobovou momentní fotografii – Étienne-Jules Marey zachycoval ve fotografiích aerodynamické vlastnosti proudícího kouře. Tyto formy ovlivnily i proměny ornamentu v epoše secese a uplatnily se také ve spiritistických pokusech s fotografií, kde kouřovité útvary znázorňovaly prý různé duchovní záležitosti.

Étienne-Jules Marey: Fotografie kouře proudícího přes překážky, 1900–1901, zdroj: Wikimedia

V pohádce Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula se z kouře skládá dokonce strašidlo Barbucha. Když se někomu „kouří z hlavy“ v komiksech, neznamená to, že mu z temene leze duch, ani že je moderní, ale že má všeho dost. V katastrofických filmech dým též nepředstavuje symptom pokroku, nýbrž průšvihu (ten se pak mnohdy snaží napravit dnes již takřka alegorická postava hasiče). V digitálním obraze se kouř vyskytuje jako komplikovaný technický problém. Technologie honosící se čím dál vyšším „rozlišením“ občas názorně demonstrují své schopnosti na tom, jak detailně umí reprezentovat těkavé a beztvaré fenomény jako je právě kouř. Alespoň v reklamách na tyto technologie se někdy objevují kouře jako živé, aniž by se rozpadaly na čtverečky.

K jako košatost

Čelní představitel sémiotiky (nauky o znacích) Charles Sanders Peirce vysvětloval princip „přirozeného znaku“ (tzv. indexu) mimo jiné na tomto příkladu: když vidím kouř, vím, že někde hoří oheň. Dým je pak právě „indexovým“ znakem ohně, jemuž však není podobný (to by se jednalo o „napodobivý“ znak, tedy tzv. ikon) a ani jej neoznačuje jen na základě konvence (to by byl „symbolický“ znak – něco jako dopravní značka).

V tomto fejetonu jsem chtěl naznačit, že kouř není pouhým „znakem“ jednotlivého jevu (ohně, sopky, lokomotivy atd.), ale že tlumočí a dotváří mnohem košatější příběhy – kupříkladu příběh o posvátnu, o modernitě, o náladovosti či o katastrofě. Kouř sice vnáší do obrazů beztvarost a znejasnění, ale zároveň výrazně ovlivňuje celkové vyznění výjevu. Takže pokus o poučení: v „kouřových signálech“ se píší celé romány, nejen stručné zprávy.

Edvard Munch: Kouř vlaku, 1900, zdroj: Wikimedia / Munch Museum

Doporučená literatura:

1) Sander L. Gilman (ed.): Smoke – A Global History of Smoking, London 2004. Tato kniha nás zevrubně zpraví o peripetiích a proměnách v historii celosvětového kuřáctví.

2) E. Melanie Dupuis (ed.): Smoke and Mirrors – The Politics and Culture of Air Pollution, New York 2004. Zde se kouř rozebírá z hlediska jeho role ve znečištění ovzduší.