Slabikář vizuální kultury: J jako Jeskyně

O jeskyni se mnohdy uvažuje jako o místě, v němž se skrývá něco tajemného, něco, na co není moc dobře vidět, a ani to moc dobře vidět být nemá. Nejde o veřejný prostor, jak si ho běžně představujeme. Těžko by v jeskyni mohl sídlit třeba úřad práce nebo dopravní inspektorát. Ale nejedná se ani o soukromý prostor, jak ho známe z každodenní zkušenosti. V jeskyni sice intenzivněji prožíváme sami sebe, svou samotu (ať už jsme speleology nebo poustevníky), ale jde o úplně jiný typ soukromí než v koupelně či na gauči před televizorem.

Klid a erotika

Při pobytu v jeskyni (nebo také v dnes poměrně oblíbené „temnici“ apod.) se posouvají možnosti smyslového vnímání – některé vizuální a akustické vjemy mizí, aby byly postupně nahrazeny jemnější škálou méně běžných počitků. Hodně pracuje obrazotvornost a schopnost dotvářet si různé náznaky ve vlastní fantazii do nových podob. Krápníky či výstupky nám mohou připomínat třeba zvířecí i lidská těla, jejich seskupení či části. Jakožto prostředí ztišení, v němž se člověk obrací do vlastního nitra s jeho pozoruhodným předivem myšlenek, vizí, pocitů a představ, se jeskyně ukázala být mimořádně vhodnou platformou pro pěstování meditace, různých kultů (kupříkladu perského boha Mitry), rituálních aktivit a jiných spřátelených duchovních prožitků. Ne ovšem vždy! Byly i jeskyně, v nichž kypěl spíše život erotický.

Carl Spitzweg: Gnóm pozorující železnici, kolem 1848, zdroj: Wikimedia

Například v prvním dějství opery Tannhäuser od Richarda Wagnera se hlavní hrdina oddává zcela neduchovnímu (alespoň z určitého hlediska) počínání ve „Venušině jeskyni“, kde ho bohyně krásy „zdržuje“ od ušlechtilého konání na poli ctnosti, víry a ideální lásky. Tyto ušlechtilé stránky existence umisťuje Wagner posléze do nadzemních podlaží (na hrad Wartburg, na louku atd.), kam se hrdina přesune z přítmí hříšné jeskyně. A „na povrchu“ již vše probíhá a končí náležitým způsobem: polepšený hříšník podstoupí kajícnou pouť, jeho ideální milá zemře zřejmě šťastná, že se skoro napravil a on také záhy umírá, aniž by ještě vzdechnul po opuštěné jeskyni a její obyvatelce. Dobře, to je celkem běžné klišé, které operuje s kontrasty takových kvalit jako je tma a světlo, podzemí a nadzemí, tělo a duše. Jde tedy o to, jaké významy se těmto kvalitám tradičně či stereotypně přisuzují a jak se jejich výklady a hodnocení mění.

Tma v poustevníkově jeskyni, v Mitrově svatostánku či v Zarathustrově jeskyni (jak pravil Friedrich Nietzsche) plní zcela jiné funkce než ve zmíněném Venušině podzemním „chambre séparée“. Je až překvapivé, jak jedno a to samé prostředí či téma může být vykládáno a vnímáno různě nebo dokonce protikladně. Ale to se netýká jenom jeskyní.

Víte, co značí groteska?

Vnímání jeskyní se v průřezu kulturní historií klene přibližně mezi póly, které bychom mohli nazvat „kuriozita a drahocennost“, popřípadě senzace a poklad, dobrodružství a posvátno, stereotyp a archetyp apod. Lidstvo zřejmě často hledalo v jeskyních cosi „původního“ nebo alespoň původnějšího a podstatnějšího, než co se nabízelo v běžném, každodenním provozu a shonu na povrchu – tedy v nadzemních sférách. Možná slogan typu – „Hledáš něco podstatného? Zalez pod zem!“ – nevypadá na první pohled úplně srozumitelně, ale přinejmenším od starší doby kamenné na něm asi něco bude. Právě pociťovaná „archetypálnost“ jeskyní (arché znamená řecky počátek či původ) se hodně podepsala na tom, jak se jeskyně vyskytují jakožto jakési přesvědčivé metafory v umění, architektuře, literatuře, náboženství, filosofii, v legendách, mýtech, pohádkách, v adrenalinových sportech a ve wellness praktikách.

Malby zvířat v jeskyni Chauvet, stáří cca 30 000 let, zdroj: Chauvet-Pont d’Arc

Pravěcí lovci se v jeskyních oddávali kultům a rituálům, které rozkvetly na hrbolatých stěnách a klenbách do podoby fascinujících, bujných a komplikovaných maleb a reliéfů. Do nich promítali paleolitičtí lidé svoji představu o vztazích mezi běžně viditelných světem a zásvětím či nadsvětím, které se vymyká z rámce všední zkušenosti opírající se o smyslové vnímání. Řadu tvarů a kompozic inspirovaly kamenné výstupky, krápníky, praskliny, jež pravěký tvůrce „pouze“ dotvořil. Jakoby příroda sama byla spoluautorem obrazových sdělení, která byla dobovými pozorovateli bezesporu považována za velice závažná, neboť vypovídala o podstatě, původu a fungování světa. Přinejmenším se to můžeme dnes domnívat.

Původní formy, archetypální tvary předcházející historii lidstva, hledala v jeskyních s jejich krápníky, tajemnem a příšeřím i renesance. V přízemích zámků, v parcích a zahradách se tehdy začaly objevovat umělé jeskyně s krápníkovou výzdobou, s bizarními a fantaskními výstupky, popřípadě též s havíři, různými kuriózními tvářemi a figurami, občas tam zavítala i socha nějakého antického božstva… Tehdy už se však motiv jeskyně začínal chápat nejen jako závažný výraz „původnosti“ (nebo jako součást reprezentace poustevničení s jeho asketickým životním stylem), ale i jako zábavný, kuriózní typ dekorace, jako typ výzdoby, která slouží „jen“ k potěšení a rozptýlení oka.

Jeden z typů renesančního ornamentu byl pojmenován „groteska“ (z italského grotta, což znamená jeskyně). Různě se v něm proplétala groteskní monstra a jiné veselé výjevy. Jako grotty byly v renesanci označovány pozůstatky antických domů, které se v Římě nacházely pod úrovní terénu, tedy v podzemí – tam, kam jinak patří jeskyně. Jak se zbytky některých antických staveb dostaly pod zem? Vcelku prostě: od starověkých dob se některé části „věčného města“ ocitaly postupně pod novými navážkami zeminy, na níž se budovaly nové stavby. V renesanci tak byly v podzemních „jeskyních“ objeveny spousty interesantních antických ornamentů, které novověcí umělci využili, napodobovali je a variovali a nazvali je groteskami.

V osmnáctém století se v parcích taktéž vyskytoval oblíbený prvek umělé jeskyně, k níž byl občas přidán i meditativně působící umělý poustevník. Někdy šlo o umělecky velmi zdařilé dílo jako v případě soch poustevníků Garina a Onufria od Matyáše Bernarda Brauna v lese zvaném Betlém u Kuksu. Jindy to byla jenom nakašírovaná, sentimentálně vyhlížející selanka.

Frontispice k Hetzelově vydání děl Julese Verna z roku 1867, zdroj: Wikimedia

Mezi závažným sdělením a prostou dekorací se motiv jeskyně pohyboval i v údobí romantismu. Německý malíř Caspar David Friedrich umístil na svých malbách do jeskyní hroby „vlasteneckých“, to jest protinapoleonských vojáků. Ale jeskyněmi začínaly v tu dobu proudit i zástupy skoro disneyovských permoníků. V řadě národních mýtů najdeme „posvátné“ hory a jeskyně, v nichž se vykytují postavy typu blanických rytířů. I s Julesem Vernem jsme se mohli vydat na Cestu do středu Země.

Naleznete ryzost i lacinost

Pozoruhodný komiks o dobrodružstvích v jeskyních od Káji Saudka vycházel v dobách těsně po konci normalizace v časopise Speleo a metaforicky naznačoval, co se dělo „pod povrchem“ společnosti v době přelomové – šlo o takovou sondu do podvědomí plného nevyřáděných tužeb.

Paolo Uccello: Události z poustevnického života, 1460, zdroj: Wikimedia / The Yorck Project

Dnešní jeskyňáři se vyznačují na jednu stranu étosem (nebo bychom mohli říct „důstojenstvím“, což zní také pěkně) Karla Absolona, který objevil Macochu a další mimořádné geologické a historické pamětihodnosti. Na druhou stranu občas (amatérské) prolézání jeskyní připomíná pouhopouhou touhu po dobrodružství a senzacích, jaká se vyskytuje při pěstování adrenalinových povyražení. Prvorepubliková restaurace Jeskyně, která se nalézala myslím v pražských Nuslích, prorazila s nápaditým reklamním sloganem „Jedině Jeskyně!“ a uvnitř měla kašírované krápníky – to byla také taková dobová senzace. A do solné jeskyně se dnes vydáváme zlepšovat si psychiku, plíce, pleť nebo bůhví co.

Závěrem dlužno dodat, že antický filosof Platón poněkud deklasoval jeskyni na prostředí zaplněné jen klamnými stíny a nepravdivými iluzemi (viz jeho slavný Dialog o jeskyni). Ale zase taktéž antický polyhistor („vševěd“) Plinius tvrdil, že stín je jakýmsi prototypem a prvotním krokem veškerého umění. Tak nevím. V jeskyních se prostě nacházejí ryzí poklady i laciné zábavy.

Věnceslav Černý: Svatý Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory, ilustrace ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska, vydání z roku 1898, zdroj: Wikimedia

Doporučená literatura:

1) David Lewis-Williams: Mysl v jeskyni. Vědomí a původ umění, Praha 2007. V této publikaci se zásadní informace o podobách a důvodech výtvarné tvorby v prostředí tolik milém lidem ze starší doby kamenné.

2) Gordon Campbell: The Hermit in the Garden : from Imperial Rome to Ornamental Gnome, Oxford 2013. A ještě něco o poustevničení a zahradních jeskyních.