Válka v hlavách lidí nekončí vyhlášením míru. Očitý svědek rekonstruuje výpovědi o českém masakru
Divadlo, film, nebo videoinstalace? Očitý svědek Národního divadla je skládanka výpovědí o jednom z největších poválečných masakrů. Režisér Jiří Havelka ji předkládá divákům účinně vyhraněnou formou.
V červnu roku 1945 proběhl na Švédských šancích u Přerova masakr, při němž českoslovenští vojáci zavraždili 267 civilistů, karpatských Němců, vracejících se na Slovensko. Naprostou většinu z nich tvořily ženy a děti.
Režisér Jiří Havelka, který má s dokumentárním divadlem už značné zkušenosti, se s tímto případem seznámil v archivech při práci na jiné inscenaci – když pro Slovenské národní divadlo chystal Elity. Podle událostí Havelka napsal filmový scénář, který se však nerealizoval. Poté pracoval na formátu minisérie na stejné téma. Ještě později s námětem přišel do pražského Národního divadla a měla z něj vzniknout inscenace pro mnoho hlasů upomínající na antické divadlo. V podmínkách koronavirové pandemie nakonec námět dostal tvar na pomezí filmu, videoinstalace a videoinscenace, jak o Očitém svědkovi Národní divadlo také mluví.
Masakr v „pandemickém tvaru“
Havelka natočil dochované výpovědi individuálně s jednotlivými herci. Mezi nimi jsou například Saša Rašilov, František Němec, David Prachař nebo Magdaléna Borová. Většina z nich je velmi dobrá. Celkem čtyřiatřicet výpovědí svědků (i viníků) vzniklo ve stejném prostoru a režisér je sestříhal do výsledného tvaru ve stopáži celovečerního filmu.
Od konce února je možné se na webu divadla seznámit s Očitým svědkem také jako s multimediálním tvarem, obsahujícím kromě samotného filmu skeny dobových dokumentů a záznamy celých výpovědí v podání herců. V některých zbyly i drobné režijní poznámky zaznívající zpoza kamery. A na webu je rovněž doprovodný dramaturgický podcast a odkazy na historiografickou literaturu.
Havelka se omezil na herecký přednes přímo do kamery, doplněný o sound design a grafické vstupy, podtrhující některá slova nebo čísla. A z hlediska událostí také na dva dny, během nichž inkriminovaná událost proběhla. Nezabývá se dalším vyšetřováním ani osudy kauzy, které byly ještě dost spletité a plné nespravedlnosti. StB tajně exhumovala ostatky obětí, děti a ženy nechala spálit a místo jejich uložení se definitivně vypátralo až v roce 2017. Rozhodně by bylo ještě mnoho co vyprávět.
Zúžením záběru na dva poválečné dny i volbou úsporné formy přitom Havelka příliš neomezil svoje vypravěčské možnosti. Koncentruje napětí, vytváří patrné kontrasty mezi jednotlivými mluvčími. Nutí nás průběžně přehodnocovat důvěryhodnost některých mluvčí, jejich lidské kvality. Nechal prostor divákům, aby sami mohli na Očitého svědka navázat svými rešeršemi nebo interpretacemi, pokud je dílo vybídne dostatečně silně. Vzhledem k rozsahu masakru jde celospolečensky o málo známé skutečnosti.
Pazúrovy kontexty
Jaké ony interpretace můžou být? Samozřejmě je to vzdorování zlu, nebo podíl na něm v případě pasivity nebo poslušnosti. Na červen 1945 se však můžeme dívat i jako na dobu, kdy byl již oficiálně mír, ale mentálně byla řada lidí nadále ve válce. Střelba byla řešením namísto vyšetření a porozumění. V chaosu strhaných vojenských hodností na uniformách dominuje pomsta. Armády i civilisté více národností jsou v pohybu. Nenávist a bolest jsou nahromaděné. Spíše než o erozi právního státu, kterou zmiňuje režisér Jiří Havelka v rozhovoru pro podcast Vinohradská 12, jde o nemožnost jeho nastolování v přetrvávajících válečných podmínkách.
Žádná z okolností však ani vzdáleně neospravedlňuje střelbu do dětí, které přece nemohly být nacisty snad ani v očích pomstychtivých vojáků, jakkoliv ti možná byli přesvědčeni o oprávněnosti popravit domnělé nacisty bez výslechu a soudu. Hořce typické rysy má osud hlavního iniciátora masakru Karola Pazúra, jehož sice stihl trest, ale po roce 1948 se od komunistické moci dočkal rychlého propuštění a jeho poválečný život má i groteskní rysy.
Nabízejí se rovněž intepretace vycházející z formy Očitého svědka. Na malé obrazovce působí trochu jako hra na hledání pravdy o skutečných událostech při procházení historickým archivem. A dělení obrazu s mluvčími má v současnosti také samozřejmě zoomový covidový kontext. Havelkovo dílo tak může být výpovědí o nemocné společnosti. O pandemii nenávisti.
Jiří Havelka navazuje na práce historiků, především Františka Hýbla, který se masakru na Švédských šancích věnoval několik dekád a nedovolil této tragédii upadnout v zapomenutí. V knize Krvavé léto 1945, v tomto přehledném „atlasu poválečných zvěrstev“ od Jiřího Padevěta, najdeme základní encyklopedické informace k událostem. Havelka k nim dodává tváře, příběhy a emoce.
Výhrady můžeme mít k jednotlivostem, například k některým střihům uvnitř výpovědí anebo k občasné repetitivnosti. Avšak koncepcí Očitý svědek překonává i pokusy o výpravné filmařské řešení příbuzné tematiky ve filmech typu Krajina ve stínu. Podobně intenzivní a vyhraněné anti-podívané bychom se v televizi a v českých kinech jinak sotva dočkali.
Autor je (především) filmový publicista a kritik
Národní divadlo Praha – Jiří Havelka a kol.: Očitý svědek. Dokumentární anatomie masové vraždy
Režie: Jiří Havelka, dramaturgie: Marta Ljubková, kamera, obrazová postprodukce: Martin Bražina, scéna: Martin Černý, kostýmy: Andrea Králová, sound design: Martin Tvrdý. Hrají: Saša Rašilov, Jan Bidlas, Filip Rajmont, Igor Orozovič, David Prachař, František Němec, Jiří Štěpnička, David Matásek, Magdaléna Borová, Anna Fialová, Vladimír Javorský a další.
