Cesta vedla přes poezii. První díl minisérie o umělé inteligenci v dnešním umění

Robot napsal hru o robotovi. Konec lidského divadla? To asi ne. Ale vědecký experiment je to zajímavý. Inscenace AI: Když robot píše hru měla online premiéru na konci února. Jedná se o první výsledek výzkumného projektu THEaiTRE. Vznikl ve spolupráci pražského Švandova divadla s Ústavem formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty UK. Cesta ke vzniku divadelní hry byla však dlouhá. A vedla přes poezii.

Umělá inteligence je vcelku široký pojem. Spadají do něj například i chatboti, které znáte z různých webů. Těm programátoři předem definovali, jak by měli reagovat, když je ve zprávě třeba pozdravíte. Literaturu však umělá inteligence vytváří na jiném principu – pomocí neuronových sítí. Jedná se o takzvanou generativní literaturu. Umělá inteligence díky tomu dokáže zformulovat věty, které ještě nikdo nikdy nevyřkl. Nejdříve toho však potřebuje hodně přečíst.

Režisér hry AI: Když robot píše hru Daniel Hrbek, autonomní programovatelný humanoidní robot a počítačový lingvista Rudolf Rosa, foto: Richard Moučka

V České republice už dříve takto experimentoval programátor a matematický lingvista Jiří Materna. V roce 2016 vydal sbírku Poezie umělého světa, která vznikla pomocí neuronových sítích. Ty Materna vytrénoval na textech z amatérského literárního fóra Písmák. Básnický text je dobře strukturovaný, pro počítač stravitelný, proto se tyto pokusy začaly nejprve provádět na něm. Ale mimochodem – ta historie je mnohem delší. Už v padesátých letech minulého století se Theo Lutz na Katedře filosofie a metodologie vědy Vysokého učení technického ve Stuttgartu pokoušel produkovat básně za použití generátoru náhodných čísel.

… a pak přišel zlom

Technologický přelom nastal, když nezisková organizace pro výzkum umělé inteligence Open AI (založené mimo jiné Elonem Muskem) vypustila volně dostupný model neuronové sítě známý jako GPT-2. Díky tomu se k obrovskému množství dat dostali všichni – nejen velké firmy – a mohli tak s umělou inteligencí začít experimentovat. Toho v roce 2019 pro svůj projekt Digitální filozof využili odborník na umělou inteligenci Jan Tyl a filozofka a pedagožka Dita Malečková. „Digitální filozof s lidmi dokázal diskutovat na složitější otázky, ale nedokázal vymyslet delší strukturovaný text. Proto jsme vytvořili Digitálního spisovatele, který už delší text generovat dokáže,“ přibližuje Jan Tyl v podcastu Budoucnost R. Právě pro Český rozhlas napsal Digitální spisovatel (tedy umělá inteligence založená na systému GPT-2 a GPT-3) sérii pěti povídek – sci-fi, milostný příběh, detektivku, horor a historický román.

Tento projekt prošel dvěma fázemi. V té první využili neuronovou síť GPT-2, která se „naučila“ padesát tisíc nejúspěšnějších knih, na jejichž základě pak generovala texty. V druhé fázi už autoři použili data setkrát větší – zhruba tolik knih, kolik by i vcelku aktivní čtenář četl tři miliony let. „Projekt Digitální spisovatel ukázal, že je poměrně snadné generovat texty odpovídající zvyklostem žánrů tzv. populární literatury. Přesto v umělecky ambiciózních oblastech širší nasazení umělé inteligence neočekávám. Kromě tedy experimentální literatury,“ uvažuje Karel Piorecký z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Když robot píše hru

Na stejném principu vznikla inscenace AI: Když robot píše hru, která měla připomínat sto let od uvedení hry R.U.R. Karla Čapka. Počítačový autor nejprve načetl osm milionů článků z internetu – nešlo ale specificky o divadelní hry, spíše o směs všemožných textů. Dramaturg Švandova divadla David Košťák (jakožto lidský faktor) pak systém musel popostrčit tak, že zadal základní parametry, tedy kdo, kde a s kým mluví, a nahodil dvě úvodní repliky. Algoritmus na ně navázal vlastním pokračováním, k němuž využil to, co načetl. „Model GPT-2 umí generovat spíše novinové zprávy než divadelní hry. Ale i tak to fungovalo. Zjistili jsme, že když mu dáme začátek, který vypadá jako scénář divadelní hry, tak z toho vypadne něco, co se tváří při nejmenším jako dialog,“ vysvětlil duchovní autor projektu Tomáš Studeník při debatě následující po online premiéře hry.

Ačkoliv počítač neodmlouvá a ochotně tvoří další a další dialogy, má své mouchy. Například to, jak shrnul David Košťák, že neumí pracovat se situacemi a obrazovou představivostí. Také se mu zatím nedaří tvořit koherentní celky, ale spíše dialogy pouze pro dvě postavy a občas zapomíná, co se stalo před chvílí. „Krátkých dialogů jsme chtěli využít a napadlo nás, že bychom robota konfrontovali s něčím lidským, s emocemi, se snahou o něčí blízkost nebo se smrtí,“ doplňuje Košťák.

Záběr z inscenace pražského Švandova divadla AI: Když robot píše hru: herci Petr Buchta a Jacob Erftemeijer, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková

Inscenace místy připomínala absurdní drama, přesto o nás lidech a našich častých tématech možná vypovídala více, než bychom si chtěli připustit. „Předpokládám, že počítač pracuje se statistikou a snaží se dorovnat tomu, co se v textech vyskytuje frekventovaně. Skrze to ukazuje, jak často se opakuje například násilí,“ zamýšlel se dramaturg při debatě.

„Vidím to jako šanci prozkoumat, co dělá člověka člověkem. Často se říká, že roboti za nás vyřeší všechnu tu dřinu, budou moci řídit auta a tak dále… Umění zůstává metou, kdy si myslíme, že stroj nedokáže být kreativní a tvořivý. Možná ale tyto plechovky plné nul a jedniček dokážou v budoucnu vyprodukovat něco, co nás donutí se zamyslet, jestli je ta kreativita skutečně výsostně lidskou vlastností,“ uvažuje Tomáš Studeník.

V tom má literární vědec Karel Piorecký docela jasno. Kreativita už není pouze výsadou člověka, tvůrčích činností je schopný i stroj. „Z hlediska literární vědy tyto projekty dost zásadním způsobem vyvrací vžitou představu, že k tomu, aby vznikl literární text, je nutně potřeba člověk a jeho životní empirie. Můžeme si naopak vystačit se samotnými texty, ze kterých lze odvozovat texty další a další. Literatura je tedy spíše autonomní systém, který není nutně závislý na svém mimoliterárním okolí,“ potvrzuje Piorecký.

Nakolik je umělá inteligence inteligentní?

Texty sice vygeneroval stroj, podle Karla Pioreckého se však lidé na těchto projektech podíleli větší měrou, než jsou jejich tvůrci ochotní deklarovat. Lidský podíl prý nelze měřit jen počtem slov. „Spočívá už ve výběru tréninkového korpusu, v zadávání vstupních vět, na které počítač reaguje, výrazný podíl má člověk při redakčním zpracování textů. Trochu mě mrzí, že v obou projektech došlo k tomu, že autoři jen neochotně a nenápadně přiznávají, že texty byly generovány nejprve v angličtině a jejich české znění je překlad (důvodem je nedostatek českojazyčných korpusů),“ upozorňuje literární vědec a dodává: „V případě Digitálního spisovatele jde o překlad od ,lidského‘ překladatele – takže podíl člověka je na tomto projektu vlastně rozhodující, neboť čteme překladatelova slova, nikoli slova vzešlá ze stroje.“

I samotný pojem „umělá inteligence“ je dle Pioreckého poněkud nešťastný. Pojí se spíše se snem všech technologů – skutečné inteligence však ještě umělá inteligence nedosáhla. „Těžko můžeme za inteligentní označit stroj, který evidentně neví, co dělá a pouze se pokouší přizpůsobit vzorům, které si před tím načetl. Vyhodnotit například soudržnost vzniklého textu nedokáže. Samozřejmě – závod o to, kdo tohoto dosáhne jako první, běží na plné obrátky.“

O vylepšení „robota, který píše hru“ se tak v následujícím roce budou snažit i výzkumní pracovníci z Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty UK. Vzniknout by měla nová divadelní hra, která již nebude poněkud mechanickým sledem dialogických výstupů. Výzkumníky by také zajímalo, zda by tento postup šel použít i například pro generování scénářů televizních seriálů.

V následujících dílech této minisérie se zaměříme na další oblasti kultury, v nichž umělá inteligence nachází uplatnění.