Jak se žilo a milovalo (nejen) v dávném Hollywoodu čili bulvárnost pouze zdánlivá
Francouzský desetidílný seriál Ikonické páry Hollywoodu, jehož první část uvádí ČT art v neděli 11. dubna od 20:15, mezi řádky mapuje mentalitu vládnoucí v dobové společnosti i počínání velkých společností, které herce mnohdy považovaly za své nevolníky, jakkoli umístěné do zlatých klecí.
Seriál stojí na proslulých mileneckých i manželských dvojicích klasického období amerického filmu zejména třicátých až padesátých let minulého století, výjimečně i později. Pomíjí přísně chronologické členění, příběhy jsou zařazovány na přeskáčku. Aktéři sledovaných milostných dějů jsou dnes vesměs již dávno mrtví. Autoři pracují s výpověďmi historiků, pamětníků i potomků, nechybí archivní dokumentace, která zpřístupňuje novinové ohlasy, mihnou se privátní záběry a dočkáme se rovněž početných ukázek z nejslavnějších filmů, v nichž dotyčné hvězdy účinkovaly. Bulvárnost přístupu je tu jen zdánlivá, za divácky vstřícným vyprávěním se totiž skrývá ponaučení, že existence v domnělém výsluní může být proklána řadou trnů.
Tuzemský název Ikonické páry Hollywoodu ovšem trochu mate: i když se soustředí převážně na hollywoodské prostředí, dvě části toto vymezení přesahují: jedna je zcela situována do Itálie, druhá zůstává rozkročena mezi ní a Amerikou. Byť se tyto epizody liší místopisným zakotvením, prolíná se všemi deseti díly totéž zacílení: uvědomíme si, že puritánskou Ameriku opírající se o protestantské kořeny i katolickou Itálii spojovalo totéž pokrytectví. Hereckým hvězdám bývalo často odpíráno právo na soukromí, různé mravopočestné spolky dozíraly, aby neposkytovaly takříkajíc závadný příklad.
První trojice dvojic
Úvodní díl nese název Ali MacGrawová a Steve McQueen. Zatímco on (1930–1980) již byl mezinárodní superhvězdou (Sedm statečných, Velký útěk, Bullittův případ) a jeho kariéra nadále stoupala, ji (*1939) proslavilo jen melodrama Love Story. Setkali se při natáčení gangsterky Útěk (1972), sblížila je prý facka, kterou chlapácký Steve – samozřejmě po domluvě s režisérem – vlepil nic netušící kolegyni. Omluva se prý konala na jeho pokoji a protáhla se do časného rána. Oba spálili vazby na minulost. Následovalo manželství plné vášní, vzájemného obviňování a smiřování; po několika letech skončilo.
Druhá část, Carole Lombardová a Clark Gable, vypráví o hercích, kteří v okamžiku, kdy se do sebe zamilovali, už náleželi ke stálicím hollywoodského nebe: on (1901–1960) uchvacoval v historickém velkofilmu Jih proti Severu (1939), Lambardovou (1908–1942) si můžeme pamatovat třeba z protinacistické válečné komedie Být či nebýt (1942), kterou nedávno uvedla Česká televize. Carole se stalo osudným, že na Clarka silně žárlila. Aby si zkontrolovala, zda ji při natáčení s vnadnou kolegyní nepodvádí, prosadila si leteckou přepravu. Jenže letoun havaroval. Ovdovělý muž dlouho netruchlil. Později stihl ještě dvě manželství i několik špičkových filmů. Naposledy jsme jej spatřili v pamětihodném dramatu Mustagové (1961), jehož premiéry se již nedožil…
Třetí část není o nic méně zvučnější: Elizabeth Taylorová a Richard Burton. Protikladnější pár bychom stěží našli! Taylorová (1932–2011) vyrůstala v Hollywoodu coby hýčkaná dětská hvězdička (celosvětový věhlas jí zjednal film Lassie se vrací, 1943) i pozdější již dospělá star, zatímco Burton (1925–1984) pocházel z nuzných poměrů – vyrůstal v neúplné hornické rodině kdesi ve Walesu. Seznámili se při natáčení Kleopatry (1963). Pro Taylorovou šlo již o páté z celkových osmi manželství. Jejich konfliktní soužití skončilo rozvodem, ale zkusili štěstí ještě jednou. Opět bez úspěchu…
Pevné vztahy
Dvě slavné herečky nesly příjmení Hepburnová. U nás je známější Audrey, avšak Ikonické dvojice Hollywoodu pojednávají o Katharine Hepburnové (1907–2003). Už ve třicátých letech získala image nepoddajné ženy, houževnatě kráčející za svým cílem; tuto polohu rozvinula kupříkladu v komedii Leopardí žena (1938). Posléze – zejména v hereckém partnerství se Spencerem Tracym (1900–1967) – rozvinula zábavnou konverzační kousavost. Vtipné verbální střety mezi nimi položily základ diváckého úspěchu devíti jejich společných děl, která vznikala v období 1942 až 1967. Posledním společným počinem bylo ovšem společenské drama s výraznými rasovými podtexty Hádej, kdo přijde na večeři. Jejich milostný vztah, zahrnující i starostlivou péči o stále nemocnějšího Tracyho, Hepburnová ovšem tajila. Respektovala, že Tracy je ženatý. Teprve poté, kdy on ani jeho žena již nežili, vztah veřejně přiznala v dokumentu Spencer Tracy (1986), kdysi vysílaném i na ČT.
Judy Garlandová (1922–1969) byla od konce třicátých let miláčkem Ameriky. Všestranná, uměla hrát, tančit i zpívat, což zužitkovala zejména v legendárním muzikálu Čaroděj ze země Oz (1939), na němž se vystřídalo několik režisérů. Píseň Tam za tou duhou se stala nadčasovým hitem. Vincente Minnelli (1903–1986) byl filmovým režisérem, který natočil několik úspěšných muzikálů, do nichž Garlandovou obsazoval. Byl starší o devatenáct let, ale Judy to nevadilo – vždy ji přitahovali starší muži, kteří jí možná vynahrazovali i otce, o něhož přišla v raném věku. Manželství to bylo láskyplné a ohleduplné, byť Minnelli měl nevyhraněnou sexualitu. Jenže v té době nebylo myslitelné, aby se někdo otevřeně přiznal, že je bisexuál či gay – a nejen v Hollywoodu.
Když se Lauren Bacallová (1924–2014) a Humphrey Bogart (1899–1957) poprvé setkali, jí bylo 19 a jemu 44 let. Bogart byl již zosobněním tvrdých, často bezohledných chlapíků, ať již představoval gangstery nebo naopak muže v ohrožení. Některé jeho filmy přetrvaly v diváckém povědomí podnes, třeba Casablanca (1942), Hluboký spánek (1946) nebo Africká královna (1951). Bacallová ztělesňovala přidrzlé, přitom pro muže osudové dívky vyžadující ochranu. Poprvé spolu hráli ve filmu Mít a nemít (1944), následovaly další snímky. Jejích manželství bylo fascinující, veskrze tolerantní a ovšem i náročné, neboť Lauren musela zvládat manželův alkoholismus a závislost na nikotinu. Zemřel v pouhých sedmapadesáti letech na rakovinu jícnu. Bacallová se poté soustředila hlavně na divadlo, účinkovala v televizi. Zůstalo po nich nejen několik filmů, nýbrž také statečné občanské postoje: v době McCarthyho hysterického hledání komunistického spiknutí se vyslovili pro svobodu myšlenek…
Trocha Itálie
Vedle herců, kteří i po mnoha desetiletích globálně oslovují diváky, nalezneme i pozapomenuté, jejichž obliba – konkrétně u českého publika – později zcela vyprchala. Mezi takové patřili Jean Harlowová (1911–1937) a William Powell (1892–1984). Harlowová byla první platinová blondýnka spojující nevinnost i sexuální přitažlivost; jenže skonala v šestadvaceti letech. Rovněž Barbara Stanwycková (1907–1990) a Robert Taylor (1911–1969) budou pro českého diváka sotva známí. Právě jejich osud dokládá, nakolik bezprávnými byli herci upsaní v meziválečné době velkým hollywoodským společnostem. Společnost MGM se prostě rozhodla, že Stanwycková & Taylor uzavřou sňatek. Oba souhlasili, přestože byli povahově rozdílní (o ní kolovaly zvěsti, že je bisexuálka). Manželství netrvalo dlouho. Taylor byl pověstný sukničkář. Avšak zůstali dobrými kamarády.
A nyní ony italské výjimky. Ingrid Bergmanová (1915–1982), původem Švédka, se záhy prosadila i v Americe, kde vynikala v rolích oduševnělých mladých žen, ochotných obětovat i svou lásku ve jménu vyšší ideje. Jejím nejznámějším dílem se stala nejspíš Casablanca (1942). Pak ji oslovily italská neorealistická díla, svou opravdovostí diametrálně odlišná od drtivé většiny hollywoodské produkce. Seznámila se tak s Robertem Rossellinim (1906–1977), jedním ze zakladatelů neorealismu. Láska vzplála na první pohled. Rossellini ji začal obsazovat do svých psychologických filmů (vesměs málo úspěšných). V USA byla za tento milostný poměr – ani jeden z partnerů nebyl rozvedený – odsuzována, prohlášena za děvku. Po několika letech přišlo vystřízlivění: Roberto se choval majetnicky a Ingrid se vrátila do Ameriky, která jí odpustila.
Ingrid Bergmannová & Roberto Rosselini, rok 1949. Ze seriálu Ikonické páry Hollywoodu, foto: Archiv ČT Výhradně s italským prostředím jsou spojeni herečka Monica Vittiová (*1931) a režisér Michelangelo Antonioni (1912-2007). Pro Antonioniho se Vittiová stala ideální představitelkou zdánlivě emancipovaných žen v proslulé „tetralogii citů“ ze šedesátých let (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina), spojené citovým vyprázdněním a odosobněnou existencí. Stejně jako u mnohých jiných dvojic, i zde nalezeme zhruba dvacetiletý věkový rozestup. Již ženatý Antonioni vystupoval nejen jako milenec, ale také jako rádce, možná se do vztahu promítala i „otcovská“ role. Svůj vztah tajili, protože v tehdejší Itálii nebyl rozvod možný. Každopádně v Monice režisér nalezl ideálně tvárný materiál pro tvůrčí záměry. Když skončila jejich spolupráce, každý se umělecky vydal svým směrem. Naposledy se shledali při práci na experimentálním televizním filmu Tajemství Oberwaldu (1981).
Zbývá doplnit, že bez významu není původ Ikonických párů Hollywoodu: francouzští tvůrci přece jen nepodléhají (nebo alespoň před šesti lety, kdy seriál vznikl, nepodléhali) srdceryvné nostalgii ani tlakům až diktátům politické korektnosti. Projevují přece jen větší nadhled i nezaujatost.
Ikonické páry Hollywoodu / Les couples mythiques du cinema (Francie 2015, 10 x 52 minut)
Režie: Bertrand Tessier, Sandra Rudeová
