Mank, příběh o době, filmovém průmyslu a alkoholikovi, který se vzepřel
Netflix o minulém víkendu uvedl nejnovější film Davida Finchera Mank. Je to podnětný nový film slavného režiséra, nebo zklamání? Jednoduchá odpověď neexistuje. Záleží, co žádáte.
Herman J. Mankiewicz (1897–1953) byl scenárista a opilec. „Monument vlastní sebedestrukce,“ jak se měl kdysi vyjádřit režisér Orson Welles. Právě ten Mankiewicze oslovil, aby pro něj napsal filmový scénář, svůj vůbec první. Vznikl z toho v roce 1941 Občan Kane, stabilně považovaný za jeden z nejlepších filmů historie, nebo za vůbec nejlepší filmové dílo. Scénář svého dnes už nežijícího otce Jacka Finchera (1930–2003) o životě Hermana J. Mankiewicze a o vzniku Občana Kanea letos zfilmoval slavný hollywoodský režisér David Fincher (Sedm, Klub rváčů, Zodiac, Zmizelá).
Je to óda na Hollywood, nebo není?
„Nechtěli jsme, aby Mank byla jízda na vodních lyžích za občanem Kanem,“ řekl David Fincher (*1962) metaforicky v jednom z rozhovorů. Myslel tím, že jeho pocta Hollywoodu (především) třicátých a čtyřicátých let neměla být pouhou nápodobou sledující vlny, které udělal slavný vzor.
Pusťte si trailer filmu Mank. Na snímku Gary Oldman coby Herman J. Mankiewicz, foto: Netflix V Mankovi tím pádem pouze některé obrazy přímo odkazují k Občanu Kaneovi (například ruka, která upustí důležitý objekt, nebo procházka před klecí s opicemi a jinými exotickými zvířaty), ale přesnějších citací se nevyskytuje mnoho. Kdyby Fincher a jeho tým v čele s kameramanem Erikem Messerschmidtem chtěli být exaktnější, tak by například nepracovali se širokoúhlým obrazem. Mank spíš připomíná Wellesův debut svou nelineární strukturou a některými dalšími jednotlivostmi – kupříkladu výraznými světelnými pruhy prosvítajícími skrze stromy či scénami aranžovanými velmi stylově (procházka studiem MGM s jeho šéfem Louisem B. Mayerem). A na publikum znalé starých filmů pomrkává i „cigaretovými“ kruhovými značkami v pravém horním rohu, jimiž se vyznačovaly filmové pásy.
Obdobným způsobem Fincher nostalgicky buduje obraz studiového Hollywoodu a zároveň ho bourá poukazováním na jeho politickou propagandistickou sílu či na moc iluzivního byznysu nad diváky. Ukazuje dobové ženské postavy trochu jako trpělivé posluhovačky a ozdoby společnosti, v níž mluví muži. Ale druhým dechem dodává, že se v nich skrývá víc, než muži tuší. Vytváří svoji verzi „Hollywood heritage cinema“.
Mankiewicz & fakta
Historický problém Manka tkví v samotném scénáři, který vychází z kdysi vlivné, ale rozporované (či spíše vyvrácené) teorie, že Občana Kanea napsal v podstatě sám Mankiewicz. Welles si podle ní jen uzurpoval právo na Oscara, který oba za dílo posléze dostali. Fakta, obsažená nakonec i v samotném Mankovi, dokládají něco jiného: scénář, odevzdaný Mankiewiczem, měl 325 stran, což samo o sobě znamenalo, že na něm bylo ještě hodně práce, i kdyby šlo jen o krácení. Fincher Wellese vytěsňuje do několika záběrů a do jediné osobní konfrontace s Mankem, což může působit jako přitakání pro-mankovské teorii.
Ale tak jednoznačné to zase není. Hlavní hrdina filmu se vzepře šéfovi studia, manažerům, mocnému magnátovi, producentovi i samotnému režisérovi. Tento moment vzepětí mimořádně inteligentní, ale marginalizované figury filmového průmyslu (tak totiž Mankiewicze film vykresluje) chtěl Mank oslavit.
Snímek zpočátku působí trochu bezkrevně; takovými Fincherovy dravé, generačně určující filmy, plné narativních zvratů a explicitních momentů, nebývaly. Fincher se s pomocí scénáře svého otce obrátil k tématu zrání a celoživotního formování osobnosti. (Pravda, toto téma prosvítalo už jeho předcházejícími filmy včetně například Zmizelé.) Lásky hlavního hrdiny jsou opatrně a obdivně platonické, jeho motivace do poloviny filmu málo zřetelné. Je Mankiewicz pijanem proto, že ho trápí svědomí světa, které nese na bedrech? Anebo proto, že rozeznává bezcitnost světa kolem sebe? Nebo jednoduše proto, že je příliš slabý na to, aby se vymanil z moci alkoholu?
Některé scény oživuje břitký dialog, některé jazzová a jiná hudba, na jejíž tempo Fincher se svým střihačem Kirkem Baxterem vyprávění rytmizuje. Navzdory dynamickému filmovému jazyku ze snímku teprve postupně a pomalu povstává Mankova povaha a jeho konflikt s mediálním magnátem Williamem Randolphem Hearstem a s autoritami vůbec.
Lily Collins coby Rita Alexander a Gary Oldman jako Herman J. Mankiewicz. Záběr z filmu Mank, foto: Netflix Nejlepším filmem Davida Finchera tedy zůstává Zodiac, nejkultovnějšími pak temná kriminálka se sériovým vrahem Sedm a adaptace Chucka Palahniuka Klub rváčů. Televizním vrcholem naopak seriál Mindhunter. Přesto je na Mankovi něco krásného. Bude to jeho trpělivě vykreslený okamžik probouzení se z cynického profesionalismu, odvaha sebrat odvahu, která se bere kdovíkde tváří v tvář slabosti alkoholem zdeptaného (i rozehřívaného) těla na lůžku. A také ona víceznačnost formy i hlavní postavy. Skutečností také je, že tentokrát vyžaduje Fincher od diváků uvyklých kondenzované televizní zábavě více ochoty než dříve k tomu, aby do toku jeho obrazů vstoupili. A vedli dialog s hlavní postavou, filmovými konvencemi i dobou.
Mank (USA, 2020, stopáž 131 minut)
Scénář: Jack Fincher, režie: David Fincher, kamera: Erik Messerschmidt, hudba: Trent Reznor, Atticus Ross, střih: Kirk Baxter. Hrají: Gary Oldman, Amanda Seyfried, Lily Collins, Charles Dance, Tom Burke, Joseph Cross, Tuppence Middleton, Leven Rambin, Tom Pelphrey, Arliss Howard, Monika Gossmann, Sam Troughton, Jamie McShane, Toby Leonard Moore, Ferdinand Kingsley, Adam Shapiro, Natalie Denise Sperl, Paul Fox a další.
