Co točí mladí. FAMUFEST 2021. Druhá várka tipů
Sedmatřicátý ročník festivalu FAMUFEST, který představuje tvorbu vzešlou z pražské FAMU, se odehrává online. Nemožnost kolektivního sdílení je ovšem zajímavě kompenzována: na zařazené filmy se může podívat každý z nás.
Jaká je struktura a nabídka filmů na letošním FAMUFESTu, to si můžete přečíst v úvodním odstavci první várky tipů. Zde proto rovnou přejděme ke konkrétním snímkům, které jsem vybral po zhlédnutí všech titulů zařazených do programu ve čtvrtek 29. dubna. A protože filmy jsou dostupné na webu volně 72 hodin, máte nyní možnost je vidět. U názvu je vždy rovnou proklik na daný snímek.
K tipům připojuji úryvky z textů, které jsou na stránkách FAMUFESTu rovněž dostupné (v rubrice MAGAZÍN). Texty nabízejí reflexi daných snímků a vznikly na Katedře filmových studií FF UK, jejíž studenti a studentky prvního ročníku během semináře filmové analýzy pod vedením Kateřiny Svatoňové rozebírali letos uváděné filmy.
Záběr z filmu Life as a Grame, foto: archiv FAMUFESTu
Life as a Game, režie: Yang Shen-Hao, 20 minut
Alena Konvalinková: „Již název filmu napovídá, že budeme svědky nějaké hry. Režisér Yang Shen-Hao představuje ve svém snímku ženu, která se v chladné nemocniční místnosti dozvídá, co vše je zapotřebí, aby mohla podstoupit potrat. Pro zdůraznění herní analogie tvůrci volí narativní strukturu přímo inspirovanou videohrami, kterou většina z nás zná z pozice hráče. Snímek Life as a Game nás však postaví před otázku, jaké je to být „pasivní“ postavou ve hře. (…) Tvůrci využívají herní analogie pro vyobrazení toho, čím si procházejí ženy v okamžiku, kdy činí zásadní rozhodnutí. Tato forma nás nutí přemýšlet nad strukturou systému, nad závažností a náročností situace i nad tím, jak se liší postoje žen k sobě samým i k sobě navzájem. Videoherní forma snímku povedeně podtrhuje zkamenělost a nepružnost systému, vyvolává v nás pocity sklíčenosti a absurdity, které sdílíme s postavami.“
Protihráč, režie Ondřej Erban, 17 minut
Tomáš Krause: „Titulní protihráč z krátkého filmu Ondřeje Erbana nehraje sportovně. Není to však soupeř z druhého fotbalového týmu, jak by se podle názvu i profese hlavního hrdiny mohlo zdát, ale protivník daleko houževnatější, který se postará o to, abyste padli na dno – je to gamblerství a alkohol. Ústředním tématem filmu je cena závislosti.
Petr Pešek býval opěvovaným kapitánem Sparty a oblékal i reprezentační dres. Film začíná jeho obratným gólovým zakončením a rázně střihne do současnosti. Petr už není kapitánem největšího českého klubu, nehraje už ani první ligu. Spadl tak hluboko, že ho trenér poloamatérského týmu musí držet u sebe doma, dohlížet na něj a na večer ho zamykat, jinak hrozí, že půjde hledat nejbližší casino. Pokud se chce dovolat matce svého dítěte, musí použít skryté číslo, aby mu telefon vůbec zvedla. (…)
Právě ohraničení snímku záznamem fiktivního utkání dodává filmu jistou autentickou, dokumentární kvalitu. Režisér Ondřej Erban s předchozím, obdobně sociálně kritickým filmem Sto dvacet osm tisíc, který se zabývá exekucemi, zaznamenal vítězství na Českých lvech i velký úspěch v podobě uvedení na festivalu v Cannes. I díky tomu si mohl nejspíš dovolit obsazení prvoligového herce Kryštofa Hádka. Ten s odevzdanou zranitelností směřuje k cynické, bezvýchodné pointě. Pešek sní o tom, znovu si na automatu zahrát hru s ironickým názvem Teammate Game, a přitom je to právě ona, kdo je protihráčem, který se postará o to, že stráví život v postavení mimo hru.“
Way of Sylvie, režie Verica Pospíšilová Kordic, 12 minut
Bianca Krajčovičová: „Pozície a status, každým z nás budované a udržiavané v závislosti od nárokov spoločnosti, vo vysokej miere závisia na sociálnej roli, ktorú zastávame. Takáto sociálna rola však mnohokrát nebývá jedna a nosí so sebou mnoho spoločenských očakávaní na to, ako k nej správne pristupovať. (…)
Snímok Way of Sylvie je pozoruhodný predovšetkým vďaka schopnosti zobraziť komplexný spoločenský problém za pomoci minimalistických, trefných a častokrát humorných animácií. Prednosťou snímku je prerozprávanie Sylviinho komplikovaného a skutočne súčasného príbehu kompletne bez slov a len prostredníctvom kreatívnych detailov, nie len vo forme pohyblivých či nepohyblivých ilustrácii, ale aj vďaka využitiu metafor či zvukových prídavkov. Jedným z takých prvkov je okrem iného aj prakticky permanentne pretrvávajúci spev vtáčika, ktorý obrazne predstavuje Sylviinu možnosť oslobodenia sa od spoločenského a rodinného nátlaku. Way of Sylvie vnímam ako ideálny príklad zdieľania povedomia o pretrvávajúcich spoločenských bremenách nenáročným spôsobom, aj vo forme na prvý pohľad prostomyseľne pôsobiaceho, ale vo svojom jadre originálneho a relevantného animovaného filmu.“
Magda, režie Insar Shaken, 18 minut
Theodora Pfeffermannová: „Magda není jen název filmu, je i jeho středobod. Prostřednictvím hlavní protagonistky Magdy snímek zpracovává téma násilí ve vztahu a (ne)schopnosti násilný vztah opustit, ale zároveň i téma volby samoty. Magda se snaží vzdálit se nejen od svého přítele, ale i od přátel, a přitom se setká s naprostým cizincem v nočním parku, s nímž se však velmi sblíží a snaží se jí pomoci – i když není jasné, zda o to Magda vůbec stojí.
Anežka Kalivodová, která Magdu hraje, se zdá být pro roli vysloveně stvořená. Za její postavu ve filmu promlouvá hlavně její mimika, kterou se ale Kalivodové daří často říct mnohem víc, než by vyjádřila slovy. O postavě Magdy ale také často vypovídá i výběr lokací – bar, v němž pracuje, její byt a oblíbené místo u vlaků, kam se chodí „skrývat“ před lidmi. (…)
Překvapit může zakončení filmu, které možná nepřináší divákovi očekávanou odpověď na otázku, co vlastně Magda chce a co se stane s jejím vztahem. Ale možná o ní a její povaze vypoví víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Ukazuje totiž její nejistotu ze sebe samé.
Snímek Magda není jen o (ne)úspěšnosti vztahu a (ne)schopnosti z něj uniknout, ale i o generaci, která možná utíká i sama před sebou.“
Svině, režie: Diminik György, 35 minut
Karin Spišáková: „Polhodinová snímka Dominika Györgya rozpráva o absurdnej situácii Lukáša ako obete svadby. Zažije šok, keď bez jeho vedomia Eva zorganizuje svadobnú hostinu napriek tomu, že si spolu píšu iba dva dni. Spoločnosťou je Lukáš vnímaný ako neschopný a zbytočný človek, ktorý v živote nič nedosiahol, iba je ľuďom na príťaž. Dej sa odohráva v dvoch prostrediach – v predraženom snobskom podniku a na pofidernej nočnej ulici. Kontrast medzi týmito dvoma svetmi pomáha vytvoriť práca s estetikou hnusu a filmovými prostriedkami. (…)
Estetika hnusu spočiatku vystupovala ako poodkrytie emocionálnej plytkosti v povýšenosti a strojenej honosnosti. V dlhej záverečnej scéne však skôr zobrazovala zúfalých, frustrovaných a o emócie okradnutých ľudí, ktorí sa stali produktami spoločnosti z „prvého utilitárskeho sveta“ a teraz, ako Lukáš, bezprízorne blúdia tmavými uličkami. Pretože ľudský život bol zredukovaný iba na niekoľko premenných ako čas, úspech a peniaze a jeho banálnosť je na úrovni biologických procesov svine.“
