Co točí mladí. FAMUFEST 2021. Čtvrtá, závěrečná várka tipů

Jaká je struktura a nabídka filmů na letošním FAMUFESTu, to si můžete přečíst v úvodním odstavci první várky tipů.  Zde proto rovnou přejděme ke konkrétním snímkům, které jsem vybral po zhlédnutí všech titulů zařazených do programu v sobotu 1. května. A protože filmy jsou dostupné na webu volně 72 hodin, máte ještě možnost je vidět. U názvu je vždy rovnou proklik na daný snímek. A pokud vás zajímají nositelé letošních cen FAMUFESTu, tak jsou ZDE.

K tipům připojuji úryvky z textů, které jsou na stránkách FAMUFESTu rovněž dostupné (v rubrice MAGAZÍN). Texty nabízejí reflexi daných snímků a vznikly na Katedře filmových studií FF UK, jejíž studenti a studentky prvního ročníku během semináře filmové analýzy pod vedením Kateřiny Svatoňové rozebírali letos uváděné filmy.

Záběr z filmu Musí to být bolestivý, foto: archiv FAMUFESTu

Musí to být bolestivý, režie: David Semler, 15 minut

Anastasia Serdyuk: „Musí to být bolestivý je krátké komediální drama od studenta druhého ročníku magisterského studia katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU Davida Semlera, který je scenáristou více než deseti krátkých studentských filmů jako S tebou (2014) nebo Nehoda (2016). Patnácti minutový snímek Musí to být bolestivý, který sám režíroval, byl zařazen do mezinárodní soutěžní sekce krátkých filmů 21. ročníku filmového festivalu Mezipatra a také do jiných zahraničních festivalů. Figuruje i mezi pěti filmy v kategorii Ceny Magnesia za nejlepší studentský snímek.

Film se odehrává v prostředí vlakové stanice Skalsko, v okamžiku, kdy se student Danny spolu se svým španělským přítelem Rickym vracejí večer z výletu a spěchají na vlak. Vlakový spoj však nestihnou a jsou uvězněni na starém nádraží v poměrně malé čekárně spolu se zamilovanou dvojicí místních.  (…)

V mnoha ohledech film odkazuje k zemi svého původu a ukazuje nejrůznější stereotypy – jak národní, tak genderové. Fascinující herecký výkon předvádějí Lucie Žáčková a Matěj Dadák, kteří ztvárňují české postavy se slangovým, někdy až vulgárním projevem. Jejich reakce na odlišnou sexuální orientaci očekávatelně zahrnují homofobní útoky – Česko má stále blíže k zemím, kde se lidská práva porušují a příslušníci těchto menšin jsou diskriminovaní než k těm, kde platí rovnost a respekt. Snímek však není prvoplánovým agitačním dílem vyjadřujícím podporu LGBT komunitě, ale spíše trefnou polemikou nad stavem společnosti, sevřené nejen v genderových stereotypech, ale i ve své lži, zklamání a v mnoha nevyřčených věcech.“

Dobročinný večer, režie: Tomáš Hlaváček, 21 minut

Julia Pátá: „Ateliérový experiment Dobročinný večer, který vznikl na půdě katedry dokumentárního filmu FAMU, představuje postupně se rozplétající záhadu, jejíž řešení se zpočátku nachází v nedohlednu. Honosný byt postupně zaplňují hosté, kteří neznají důvod pozvání na večírek. Na konci večera ke svému překvapení neodejdou s prázdnou a odnesou si svůj majetek, o který je kdysi připravil majitel bytu-exekutor. Dokudrama režiséra Tomáše Hlaváčka se pohybuje na pomezí protikladů. Absurdita děje se střetává s realistickým zprostředkováním. Sporné obsahové a formálních elementy provázejí diváka příběhem o konfliktu mocných a bezmocných.

Zápletka, u které v úvodu nelze vysledovat pevné a smysluplné časoprostorové vazby, do jisté míry hraničí s absurditou. Tu vyvolává především nahodilost, jíž působí jednotlivé postavy, a situace, ve které se ocitly. Absurdita však postupně ztrácí svou funkci a s oslabením nejasnosti situace nabývá konkrétní podoby. (…)

Metaforická rovina příběhu velmi rafinovaně prochází postupně jednoznačnějšími situacemi. Film se i přesto neuchyluje ke zbytečné názornosti. Dobročinný večer se tímto stává nekonvenčním pokusem o propojení elementů hraného a dokumentárního filmu.“

M E Z E R Y, režie: Nora Štrbová, 8 minut

Theodora Pfeffermannová: „Nora Štrbová promlouvá k divákům pomocí dialogu vedeného s Janem Strejcovským, kamarádem jejího bratra. Zároveň nám vizuálně přibližuje pocity právě svého bratra Šimona Štrby, které se díky tomuto filmu snažila lépe pochopit i ona sama. Vše sledujeme očima jejího bratra, jeho pohled nás provází po prostoru a jak je nám postupně přibližována povaha jeho choroby, zvyšuje se deformace jeho vidění. Rozbíhající se kontury předmětu, zdvojené obrysy, zrychlující se hudba míchající se s hlasy, probleskující fotografie s rentgeny mozku gradují až do bodu, který nás na chvíli opět „odstřihne“, přenese někam jinam a pak opět vrátí do příběhu. Prostřednictvím subjektivního pohledu nám autorka nastiňuje pocit bezmoci, ze které není úniku.

Film je doplněn také Šimonovými fotografiemi, jejichž prostřednictvím jako by se s ním Nora Štrbová snažila vést dialog a vstupovat do jeho myšlení. V kontrastu k těmto fotkám konkrétních míst a lidí, se objevují fotografie členů rodiny s chybějícími tvářemi. Opět zde vznikají ony zmiňované dvě roviny mezi konkrétností a anonymitou. Na intenzitě dojmům dodává také proměňující se dynamika střihu a hudba, provázaná se střihem, či s atmosférou scény.

Nora Štrbová vytvořila snímek, který je velice osobní a zanechává v divákovi silnou odezvu. Divácký zážitek je však ambivalentní – nepříjemný svou upřímnou výpovědí.“

Zazpívej, režie: Terézie Halámová, 22 minut

Vojtěch Kočárník: „Kalhotky s květinovým vzorem, pokrčené nohy a mezi nimi kulaté zrcátko, ve kterém z podhledu těkají základní rysy dívčího obličeje. Mlčící ústa, lehce špičatý nos a přivřené oči, pozorující samy sebe. Znervózní a odhlédnou, ale hned se zase vrací. Úvodní záběr snímku Zazpívej trvá pouze patnáct vteřin a nezazní v něm ani slovo. I tak je ale nebývale výmluvný a komplexní natolik, že velmi zdařile předjímá nejen formální, ale i tematickou podstatu celého filmu. Terézie Halámová pomocí subtilní režie zachycuje nevyřčené pocity, obavy i zvědavost formativního věku, objevuje tajemná zákoutí tělesné i duševní intimity a vytváří působivý kontrast mezi banálními dialogy a lyrickým realismem.

Bakalářský film studentky katedry režie sleduje příběh čtrnáctileté Emy za jednoho rozmarného letního dne. Ema s rodinou češe třešně nedaleko venkovské chalupy, pozoruje okolí a spolu se staršími bratry a jejich kamarády se odjíždí koupat k rybníku.
V prosluněném bezčasí šplouchá voda, na břehu se hrají karty, dospívající děti kouří cigarety a vzájemně laškují. Ema všemu přihlíží z bojácné pozice mladšího, nejistého outsidera.

Dvaadvacetiminutový film Terézie Halámové promlouvá tichým, pečlivým pozorováním, zachycuje mezní situace a vybízí k retrospektivním úvahám o formativních okamžicích života. Lze ho číst jako povedenou synergii intimního obsahu a lyrické formy, jako poetický coming-of-age nebo jako prosté, intimní osvětlení Emina pozdního odpoledne.“

Záběr z filmu 2 – 3 minuty, foto: archiv FAMUFESTu

2 – 3 minuty, režie: Vojtěch Konečný, 11 minut

Alena Konvalinková: „Krátkometrážní film Vojtěcha Konečného 2-3 minuty zachycuje, jak mladý pár prožívá obavu z neplánovaného těhotenství. Na povrch vyplouvají otázky, kterým se partneři doposud úspěšně vyhýbali. Oba totiž nejspíše tuší, že odpovědi by mohly vést k rozchodu. I přes vytrvalé odolávání partnerů Agáty a Martina zeptat se sami sebe na to, co doopravdy chtějí, přichází při čekání na výsledky těhotenského testu chvíle, kdy bude nutné se postavit čelem tomu, co je děsí. (…)

Agáta a Martin spolu čelí strachu a nejistotě, zda by měli být rodiči. Oba partneři pak archetypálně představují dnešní pozici mnoha mladých žen a mužů. Ona nese zodpovědnost za rozhodnutí, cítí vztek, že tato situace nastala a musí ji řešit. On neschopností se odtrhnout od herní konzole představuje svou nezralost a obavy z života dospělého muže. Zároveň můžeme sledovat pasivní pozici, kterou Martin zaujal, i když jde i o jeho dítě, rozhodnutí plně ponechává na své partnerce.

Ve filmu 2-3 minuty jsme svědky situace, na kterou není připraven ani jeden z jejich účastníků. Staneme se součástí intimní chvíle páru a sdílíme s nimi jejich obavy a nejistoty. Ty však ani v závěru snímku nezmizí, jsme svědky proměny postojů obou partnerů a překonání vzdálenosti, která mezi nimi byla.“

Záběr z filmu Tuláci, foto: archiv FAMUFESTu

Tuláci, režie: Jay Walker, 20 minut

Adéla Jenovéfa Čtrnáctá: „Každý jistě v dětství alespoň jednou navštívil pouť, ať už u babičky na vesnici nebo Matějskou v Praze. Až když člověk vyroste z nadšení z nejrůznějších atrakcí, začne si všímat často podivných lidí, kteří mají tyto dětské zážitky na starost. Jsou jako z jiného světa, oblékají se do barevných šusťáků s rozmanitými vzory, ruce mají ověšené zlatými šperky, kouří jednu cigaretu za druhou a mezi tím vybírají stokorunu za svezení na horské dráze nebo za porci hranolků. Na vesnici stráví týden a pak se sbalí, odjedou jinam a vrátí se možná napřesrok – jako by úplně zmizeli. Film Tuláci je unikátním vhledem do života těchto lidí, které má každé dítě rádo, ale nikdo o nich vlastně nic moc neví. (…)

Tvůrci ve filmu skvěle zachytili atmosféru světa tajuplných kočovných kolotočářů. Díky kostýmům, které jsou sice přímočaré, zato velice přesné a s důrazem na detail jako jsou mohutné zlaté šperky, prostředí a dialogy a díky vybraným hercům, kteří ztvárňují kolotočáře, má divák pocit jako by se ocitl uprostřed poutě. Vyprávění příběhu je chronologické, postupně se objevují pro diváka nové informace o postavách a dění a pomocí toho si divák utváří obrázek o světě a životě těchto lidí.“

White Room, režie: Jakub Jirásek, 6 minut

Viktor John: „Snímek White Room Jakuba Jiráska je studií stejnojmenného typu psychického mučení, při němž člověk, zavřený v bílé cele bez oken, ztrácí pojem o vlastní identitě a začíná mimo jiné trpět například insomnií. Mučený se tak nemůže spolehnout ani na svou vlastní mysl, která se mu v jistém smyslu stává vězením.

Jedná se o empaticky vystavěný portrét bezejmenného vězně, který s divákem sdílí vlastní zkušenosti s mučením. ‚Každý den byl kopií toho předešlého, jen horší,‘ říká. Společně s protagonistou se ocitáme zavření ve ‚white room‘ a poznáváme, jaké to je si, byť jen na chvíli, nebýt jistý tím, jestli to, co vnímáme, je vůbec reálné. Zobrazení této nejistoty film dociluje rychlým přecházením mezi různými dějovými linkami, čemuž dopomáhá i střídání kamerových úhlů narušujících časoprostor.

White Room má díky své jednoduchosti, autenticitě, působivé vizualitě a direktivně podanému poselství emocionální dopad na diváka, jak během projekce, tak po ní. Po zhlédnutí je navíc téměř nemožné nezapnout Google a neudělat si vlastní rešerši pojmu, který si film do svého názvu vypůjčil, a to i přesto že se nesnaží o didaktičnost, kterou snímky upozorňující na přehlížená sociální témata často oplývají. White Room tak otevírá – bohužel stále aktuální – diskusi o významu tortury v moderním světe a důležitosti empatie.“

Cizí syn, režie: Hana Neničková, 17 minut

Bianca Krajčovičová: „Snímok Cizí syn režisérky Hany Neničkovej možno považovať za miestami veľmi odvážne, zároveň však tajomstvom a napätím zaobalené filmové dielo, ktorého umelecká hodnota je dosahovaná nie len vďaka využitiu kvalitnej kamery či pozoruhodného hereckého obsadenia. Symbolizmus a schopnosť prezentácie a interpretácie fragmentov mýtického výjavu o Ganymedovi prostredníctvom moderného  a v kontraste s inšpiráciou značne súdobého príbehu filmovej drámy je práve to, čo robí Cíziho syna neobyčajným.

Martina s dcérou Kristínou a Niky so synom Tomom spája čerstvý spoločný osud slobodných rodičov. Kristína sa vracia z Nemecka, kde žije s mamou a spolu s otcom odchádza na spoločnú večeru k Niky a Tomovi. Banalita konkrétneho filmového deja je však sprevádzaná nepretržitým skrývaním a odkrývaním tajomstiev, ktoré so sebou každá z postáv nesie. Kľúčový motív utajovanej a zakázanej lásky, znázornený prostredníctvom Rembrandtovej maľby, symbolizujúcej manipuláciu s čistou a nežnou dušou mladého Ganymeda je síce najdôležitejšou súčasťou úvodného záberu filmu, zároveň však predstavuje až posledný dielik skladačky, vďaka ktorej dokáže divák porozumieť celkovej myšlienke filmového diela.“