Hrdina, který už nemá všechen čas na světě. Craigův Bond se emotivně loučí
Po více než padesáti letech plodné existence jsou stále věci, které diváci v Bondovkách nikdy neviděli. Těch odvážných filmů, které rozvíjely kánon a ústřední postavu o nové prvky, vzniklo jen pár. A pod většinou z nich je podepsaný herec Daniel Craig, který z neprůstřelného seladona a muže mála emocí udělal plnohodnotný dramatický charakter.
Štafetu přebíral od „pana dokonalého“ Pierce Brosnana, který svým šviháckým šarmem a neměnnou paletou výrazů pro mnohé stále ztělesňuje autentického Bonda, hrdinu, jenž zachraňuje svět a zachovává si při tom profesionální nadhled a rekordní libido. Daniela Craiga vyprovázela už od samotného obsazení vlna negativních ohlasů, stížnosti na nevhodný typ či barvu očí a naprostých výmyslů, které měly snížit jeho kredit ještě před samotným debutem.
Jenže Casino Royale (2006) bylo všechno možné jen ne škodolibě předpovídaná katastrofa. Režisér Martin Campbell odvedl nejlepší práci své kariéry a společně se sebejistým Craigem znovu vynalezli agenta 007, méně sebevědomého, okázalého, o to civilnějšího, drsnějšího a temnějšího, kompatibilního s novou érou realističtějších špionských filmů o agentovi Jasonu Bournovi. Casino Royale ironicky podvracelo některé ikonické prvky bondovské série a odvolávalo se k odvážnějším filmů z kánonu, jako byla například jediná mise herce George Lazenbyho Ve službách jejího veličenstva (1969). Zatímco to zůstalo svým motivem Bonda zasaženého láskou a tragickou ztrátou dlouho osamocené, tvůrci nových Bondovek z něj udělali základní kámen celé postavy.
Všechny další filmy s Craigem tak sledují agenta 007, který se vyrovnává se selháním a pocitem osamělosti. Tematizují Bondovu zranitelnost i přežitost jeho privilegovaného statusu macha s povolením zabíjet a vzít si všechno, co se mu zamane. Bond v nich vystupuje jako přiznaný dinosaurus, stárnoucí relikt světa, který už dávno přestal existovat. A pro Craiga se tím otevřelo pole jeho předchůdcům nedostupné: hrdinská nostalgie a citlivá maskulinita, tedy rys, který do série před tím nejvýrazněji vnesl Timothy Dalton.
Craigův Bond je stále větší než sám život, ale uvědomuje si, jakou cenu za to musí platit. Jeho kroky tak může ve Skyfall (2012) doprovázet poezie lorda Tennyssona, obraz Williama Turnera i soška „britského buldočka“, která symbolizuje svéhlavé trvání na tom, že nejlepší morální kompas je ochota chránit a konat dobro i ve světě, kde se hranice stírají.
Tenhle „krásný starý exponát“, ošlehaný hrdina staré školy se schopností zachránit svět a opepřit to svižnou hláškou, si prošel v předposlední bondovce Spectre (2015) jakousi zádušní poutí. Film lemovaný tématikou smrti, ruin a vzpomínek vytáhl na světlo světa známého arcipadoucha Blofelda a v závěru pootevřel Bondovi možná dvířka ke svobodné penzi. Bylo to finále z kategorie uspokojivých, nikoli strhujících, protože šlo v jádru o velmi opatrný a pietní tah, který potěšil zejména milovníky série, v níž skutečně „není čas zemřít“. Jako uzavření dramatického oblouku muže, který ztratil lásku svého života a přežívá tím, že chrání trosky impéria, však Spectre vyzněl naprázdno.
Posloužil nicméně jako příběhový most k definitivně poslední Craigově Bondovce Není čas zemřít (snad tu nedojde na ono nechvalně známé nikdy neříkej nikdy, které pošramotilo odkaz Seana Conneryho). Děj navazuje na závěr Spectre, v němž Bond porazil svého úhlavního nepřítele a odešel ze služeb jejího veličenstva s Madeleine Swann, ženou, která mu konečně mohla dát to, co v Casino Royale ztratil. Jenže minulost nechce zemřít a doprovází oba milence na jejich roadtripu Evropou jako přízrak (Spectre) a bolestivě udeří v nečekanou chvíli.
Už otevírací sekvence, která byla obvykle záminkou k velkolepé akci, se ve filmu Není čas zemřít mění v netradičně lyrickou, místy až hororovou záležitost. Návrat do minulosti k traumatické vraždě v domě u jezera i rituál pálení vzpomínek napsaných na papír ve středověkém italském městě napovídají, že režisér Cary Joji Fukunaga chce ještě více rozvinout komorní tóny, které do série přinesl Sam Mendes – a činí tak velice úspěšně. Intimní momenty rozetne akce s trademarkovým Austinem DB5 a kontaktní akční scény, v nichž exceluje odpoutaná i fyzická kamera Linuse Sandgrena.
Není čas zemřít charakterizuje, podobně jako Skyfall Sama Mendese, zdravý respekt k estetickým pilířům bondovské ságy spojený s odvahou ptát se, jak pevné jsou ve 21. století a zda unesou hrdinu Bondovy velikosti. Namísto toho, aby tvůrci utíkali k digitálním doplňkům, které tak dokonale zpackaly finální bondovku Pierce Brosnana Dnes neumírej (2002), směřují nové filmy do nitra hlavní postavy. Dříve Bonda definovalo měřítko akčních scén. Od Casina Royale tuhle roli převzala vnitřní traumata a minulost hlavní postavy. Muž překonávající globální obtíže s dokonalou fazónou svůdce je pryč, Daniel Craig místo něj nabízí Bonda plného prasklin, kterého dohání věk i následky rozhodnutí.
Namísto třetí světové války je hnacím motorem nové bondovky láska a ztráta, všudypřítomná melancholie z toho, že známé symboly ztrácí svou platnost a význam. Tohle emocionální pnutí dává Craigovi dostatek prostoru, aby svou vizi Bonda s duší obhájil do posledního detailu. A jeho výkon patří k neoddiskutovatelným triumfům nového filmu; nezastavitelný v akčních scénách, přesný v ikonických gestech a zranitelný ve chvíli, kdy ho kamera Linuse Sangrena snímá při komorních rozhovorech ve velkém detailu.
Slabinou Není čas zemřít je to, že zatímco pro kladnou postavu otevřela dostatek prostoru, nový padouch Safin v podání Ramiho Maleka i přes dostatek času na plátně nikdy nevypadá a nevystupuje konzistentně a srozumitelně. Filmu tak chybí přesvědčivější dramatický konflikt, který by ospravedlnil historicky nejdelší stopáž. Safin sice působivě skládá hold první filmové Bondovce Dr. No (1962) a má pár mrazivých momentů, ale jinak ve snaze skloubit typické zlodušské plány s niterným dilematem působí poněkud bludně a mlhavě.
To ale v důsledku není nic, co by jistě zrežírovanou podívanou sráželo na kolena. Fukunaga nachází optimální poměr mezi nostalgickým pomrkáváním na fandy série, potřebnou spektakulárností a onou melancholií, která se díky Craigovým filmům stává novým poznávacím znamením postavy. Není čas zemřít se nápadně odvolává na zmíněný film Ve službách jejího veličenstva, když používá hned dvě jeho ústřední skladby, a svým osobním podtextem může evokovat odvážnou a nedoceněnou bondovku Povolení zabíjet z roku 1989.
Pro oba filmy platí, že měly odvahu sérii rozvíjet, přepisovat pravidla, a i kvůli tomu částečně upadly v zapomnění. Kde George Lazenby, respektive Timothy Dalton selhali, Daniel Craig, zdá se, obstojí. Navíc zatímco tři jeho nejslavnější předchůdci, Sean Connery, Roger Moore a Pierce Brosnan, předávali roli ve chvíli, kdy už jí fyzicky přestávali stačit, Craigův Bond si je vědom toho, že k velkému hrdinovi patří i schopnost přijmout porážku, hlavně, když soupeří s časem.
Už se nelze tvářit, že svět a hrdinové se nemění. Pro Jamese Bonda možná stále není čas zemřít, ale aby mohl dál žít, bude se muset vynalézt od základu. A Daniel Craig mu svou dojemnou a místy zdrcující labutí písní dává přesně tuhle šanci. Konec konců, 007 je jenom číslo. Nebo není?
Plakát k filmu Není čas zemřít, zdroj: Forum Film Czech
Není čas zemřít / No Time to Die (Velká Británie / USA, 2021, stopáž 163 min)
Režie: Cary Joji Fukunaga, Scénář: Neal Purvis, Robert Wade, Cary Joji Fukunaga, Phoebe Waller-Bridge, Kamera: Linus Sandgren, Hudba: Hans Zimmer. Hrají: Daniel Craig, Rami Malek, Ana de Armas, Ralph Fiennes, Ben Whishaw, Jeffrey Wright, Naomie Harris, Léa Seydoux, Rory Kinnear, Billy Magnussen a další.