Koronavirový dokument, který sledujete se zatajeným dechem

zástup lidí s rouškami, drží květiny a čínské vlajky
Mluvíme jedním hlasem! Covid jsme porazili, jsme nejlepší. Záběr z filmu Jedním dechem, foto: HBO

Dokumentaristka Nanfu Wang (* 1985) se narodila v Číně, devět let žije v USA, provdala se za Američana, v roce 2017 se stala matkou syna. Každý rok v lednu se režisérka vrací do rodné země na oslavy svátku čínského nového roku. Tak tomu bylo i v lednu 2020. Přiznává, že si původně – a s ní téměř všichni obyvatelé města – nevšimla zprávy, kterou první lednový den vypustila tamní media, totiž, že „za šíření klevet o neznámé pneumonii bylo potrestáno osm osob“. 23. ledna odletěla z pracovních důvodů zpět do USA a syna nechala své matce v Číně, tři sta kilometrů od Wu-chanu. V ten samý den čínská vláda Wu-chan uzavřela. A v ten samý den čínský vůdce Si Ťin-pching s náležitým optimismem přál národu vše dobré do počínajícího Roku krysy a média přenášela jeho projev. Na sociálních sítích ovšem kolovaly záběry kolabujících lidí. Policie zakazovala lidem na ulici cokoliv z toho natáčet a vláda nařídila personálu nemocnic, které nákazu potvrdily, mlčet.

žena s kamerou Filmařka Nanfu Wang, režisérka filmu Jedním dechem, foto: HBO

Výše uvedené řádky jsou parafrází prvních zhruba sedmi minut čtyřiadevadesátiminutového snímku. Pokračovat v takovém popisu by se téměř rovnalo spoilerování. Tak napínavý ten film je, byť v příběhu obecně jde o známé skutečnosti – vláda sice Wu-chan a okolí drasticky izolovala, nicméně virus se do světa rozšířil. Jedním dechem je však unikátní v tom, že dokumentuje, jak čínská moc nakládala s informacemi o epidemii a konfrontuje tato oficiální prohlášení se svědectvími z terénu. Pro režisérku ji natáčeli místní kameramani, včetně několika, kteří získali oficiální vládní povolení snímat v nemocnicích. Vedle tohoto angažmá pořizovali pro Nafu Wang neoficiální záběry – někteří to riskovali, protože usoudili, že to má smysl, jiní to prostě udělali pro peníze. Oslovení lidé se kameramanům bojí představit, do zapnuté kamery nechtějí nic bolestného sdělovat. V těchto i mnoha následujících záběrech je přímo hmatatelný strach, kteří řadoví občané z režimu mají. Pochybnosti nad vedením města, natož země znamená vzepřít se nacionalistickému komunistickému kapitalismu Si Ťin-pchingovy vládnoucí linie. Všude sice jsou vidět rudé hvězdy, komunistické symboly prosakují zemí, ale nejde o žádný proletářský internacionalismus, nýbrž o vybuzený nacionalismus, z něhož – pokud si člověk zachová kritický rozum – jde úzkost. Nafu Wang přitom není hyperkritická, nýbrž většinou konstatující; ovšem ukazuje jednak to, co pekingský režim před okolním světem pokud možno skrývá, jednak to, čím se naopak hrdě prezentuje. Průrva mezi těmito verzemi je obrovská. Kupříkladu oficiální sdělení uvádějí necelé čtyři tisíce obětí covidu-19 ve Wu-chanu, jenže záběry z pohřebních ústavů, svědectví například hrobníků i opatření samotných úřadů oficiální číslo věrohodně zpochybňují – obětí nemohlo nebýt násobně víc.

záběr z průmyslové kamery Záběr z průmyslové kamery lékárny, kam si chodili pro léky nic netušící občasné čínského Wu-chanu. Majitel lékárny zemřel. Záběr z filmu Jedním dechem, foto: HBO

O to větší respekt lze mít vůči těm, kteří se nastoleným pořádkům vzepřou. Jedním z nich je aktivista a občanský novinář Čchen Čchiou-š’, který zveřejňoval na YouTube videa z Wu-chanu paralyzovaného pandemií a kritizoval poměry ve zdravotnictví. Čchen Čchiou-š’ vloni 6. února prostě – jako někteří další – zmizel. (Vloni v září se pak objevily zprávy – to už ve filmu není –, že byl zřejmě „uklizen“ na východ Číny a tam je hlídán.) Na kameru odpovídá jiný „kverulant“, který s Čchenem Čchiouem-š’ dělal rozhovor, Pchej-en. Tvrdí, že policie jej telefonicky již desetkrát varovala, aby nic nezveřejňoval, a dvakrát byla u něho doma. Při jedné z těch návštěv si Pchej-en rozhovor s „příslušníky“ natočil. „Zahraniční média jsou jako žraloci. Zavětří kapku krve a zaútočí,“ říká Pchej-enovi policista. „Taky jsi ve Straně, ne?“, ptá se policista. „Ne, nejsem,“ odpovídá aktivista. „To je jedno. Straník nestraník, pořád žiješ v Číně a vzdělala tě komunistická strana. Musíš myslet na naši vládu. V čem ti úpadek Číny prospěje? Ze selhání komunistické strany nevzejde nic dobrého,“ apeluje policista. Úřady aktivistovi vyhrožují, že následky ponese jeho dítě.

koláž snímků televizních moderátorů a moderátorek Jedním hlasem. Tváře čínských televizních moderátorů. Všichni říkají to samé, neboť tak to vedení státu určilo. Záběr z filmu Jedním dechem, foto: HBO

Jednu relativní slabinu ten film má, totiž svoji americkou linii, jejíž přítomnost je však pochopitelná s ohledem na to, že režisérka v USA žije. Dvakrát, celkem na necelých dvacet minut, se vyprávění přesune na americkou scénu s tím, že tamní vláda a experti rovněž nejprve ujišťovali, že virus není nebezpečný a veřejnosti nic nehrozí. A posléze spadla klec. Což vytváří nejspíš zamýšlenou, nicméně nedomyšlenou a svým způsobem vůči Pekingu loajální paralelu mezi oběma velmocemi. Blahovolnost americké vládní administrativy i samospráv plus příval dezinformací o viru v americkém veřejném prostoru jsou ovšem jiného typu, než centrální dávkování informací národu, které ve filmu skvěle ilustrují mozaiky sestavené z tváří mnoha čínských televizních moderátorů, kteří všichni papouškují jedno a to samé oficiální stanovisko. Nic to však neubírá na znepokojivosti zpráv o tom, jak někteří američtí zdravotníci dostávali výpovědi za to, že podle svých nadřízených šířili okolo covidu-19 paniku třeba tím, že upozorňovali na nedostatečnou ochranu personálu, ačkoliv situace už byla kritická. Vedení nemocnic varovalo zaměstnance, ať nehovoří s médii. Zdravotnice Dawn Kulach na kameru vypráví, jak jí nadřízení nutili nosit roušku tenkou jako toaletní papír a když si do práce přinesla respirátor N95, který měla doma, šéfová ji nutila sundat jej, a stejně tak rukavice.

muž ukazuje snímek lékaře Nakazil se, nepřežil. Na fotografii v deskách je jedna z prvních obětí coronaviru mezi čínskými lékaři. Záběr z filmu Jedním dechem, foto: HBO

„Když jsem se před devíti lety přestěhovala do USA, lákala mě idea svobody. Než jsem přijela do USA, v životě jsem neviděla demonstraci,“ říká režisérka Nanfu Wang pod záběry divokých amerických protestů proti koronavirovým omezením, při nichž si lidé nadávají do fašistů a jeden z nich na kameru říká, že „americká vláda se snaží být jako Čína, což je komunistická země“. „Ale vypadá svoboda takto?“ táže se režisérka. Je to sice nemilá cena za svobodu, ale pořád ještě je to cena za svobodu, nikoliv za nesvobodu, je třeba dodat. Američtí demonstranti zkrátka uvěřili expertům a autoritám, kteří a které prostě nemluvili pravdu a popírali pro někoho již evidentní skutečnosti.

Nanfu Wang pouští záběry demonstrujících popíračů covidu-19 zdravotníkům traumatizovaným tím, co v nemocnicích zažili, a ti jsou vyřváváním protestujících otřeseni. „Je to od nich stupidní,“ říká zmíněná Dawn Kulach. Režisérka vzápětí ve voiceoveru podotýká, že když ovšem demonstranty poslouchala pozorněji, „slyšela jsem u nich stejný strach z dezinformací, jaký cítím i já.“ Jí oslovení demonstranti verbálně žádají data na 100 procent přesná, „ne politicky upravená“, a to včetně paní s čepicí Make America great again, která praví, že „spousta lidí jen slepě následuje vůdce“. Nanfu Wang se pod záběry amerických politiků ptá: „Všichni si myslíme, že dokážeme oddělit pravdu od klamu. Jak to však můžeme rozlišovat, když dezinformace přicházejí od lidí, kterým máme důvěřovat?“. Na to však existuje odpověď: kriticky porovnávat zdroje informací a sledovat realitu kolem sebe. Nestojí to jednoduše tak, že čínští vůdci dezinformují a američtí rovněž, takže to vyjde nastejno. V americké společnosti, respektive ve svobodné společnosti jako takové, jsou informace, které netlačí do veřejnosti vláda kvůli svým zájmům, k dispozici; v nesvobodné společnosti nikoliv, anebo je lze získat a šířit pouze za cenu nemalého rizika.

tři ženy v lékařských oblecích stojí před budovou, v pozadí postávají policisté Z protestů amerického zdravotnického personálu. Záběr z filmu Jedním dechem, foto: HBO

„Přístup amerických politiků ke koronaviru je dokladem selhání demokracie,“ hlásí moderátorka čínské televize. „Čínský socialistický systém má jednoznačně navrch,“ sděluje jiný moderátor. „Klíčem k našemu úspěchu během pandemie je lepší čínský systém,“ praví další moderátorka, za níž následuje rychlý sestřih sousloví „lepší čínský systém“ v podání plejády dalších moderátorů. A pak přicházejí záběry z oficiální oslavy vítězství Číny nad covidem-19 s nástupem vůdce Si Ťin-pchinga loňského 7. září. Masové děkování Straně je občanskou povinností. A oslavy nového roku 2021 jsou ve Wu-chanu bezmála stejně bombastické jako počátkem roku předchozího, pouze mají lidé na obličejích roušky. Takže se téměř nic nestalo, Čína opět demonstrovala svoji velikost sílu.

Snímek Jedním dechem mimořádně silně vypovídá o povaze současné Číny. Tady vidíme velmoc 21. století v akci: nacionalistickou a prostoupenou digitálními technologiemi. Rusko vedle ní působí jako starý nemocný muž a Spojené státy jako rozpolcená krajina se slábnoucí efektivitou. Po spatření filmu Jedním dechem se pak o něco naléhavěji vnímá kupříkladu nedávná analýza, že se po Česku šíří používání monitorovacích kamer a technologií firem Hikvision a Dahua, které spoluvlastní čínská komunistická vláda a od jejichž výrobků někteří západní spojenci ustupují a varují před nimi.

Poster k filmu Jedním dechem Umlčení a slepí. Poster k filmu Jedním dechem, foto: HBO

Jedním dechem / In the Same Breath (USA, 2021, stopáž 94 minut)
Režie: Nanfu Wang, střih: Michael Shade, Nanfu Wang, hudba: Nathan Halpern.

Související