Vztek a hnus ve Woodstocku 99

Měla to být velkolepá oslava třicátého výročí památného festivalu, který demonstroval subkulturní naděje generace hippies. Jenže resuscitace Woodstocku v roce 1999 na bývalém vojenském letišti u městečka Rome ve státě New York přinesla masové rabování, násilí, požáry a smrt několika účastníků. Naděje na zopakování „tří dnů lásky a míru“ se utopily ve všudypřítomných odpadcích, bahně, výkalech z přetékajících záchodů a také v chamtivosti pořadatelů.

Sešlo se jich trochu víc, než se čekalo. Záběr z filmu Woodstock 99: Peace, Love, and Rage, foto: HBO

Teď už na tom vydělám

Pořadatel původního Woodstocku z roku 1969 Michael Lang oživil svoje slavné „dítě“ už v roce 1994. Hlavními hvězdami programu k pětadvacetiletému výročí byli především interpreti populární v šedesátých letech – a Joe Cocker, The Band nebo Crosby, Stills, & Nash si účast na festivalu zopakovali. Na Winstonské farmě u města Saugerties v polovině srpna 1994 údajně panovala příjemně nostalgická nálada, byť většinu víkendu propršelo. A většina návštěvníků se dostala do areálu bez placení, protože lidé v duchu původního Woodstocku strhli ploty festivalového areálu.

O pět let později měl Lang jiné ambice. Poprvé chtěl na festivalu pořádně vydělat. Minulost nechal spát a na třicáté výročí Woodstocku pozval do „nedobytného“ vojenského areálu tehdejší nejpopulárnější rockové kapely. Limp Bizkit, Korn nebo Metallica přitáhli nový typ fanoušků – bílé kluky plné testosteronu, kteří se do Woodstocku přijeli bavit po svém. „Když jsem se podíval na line-up, říkal jsem si: Co to je? Jak se to stalo? Jakože tohle je Woodstock? Dávalo by víc smyslu, kdyby se to jmenovalo třeba Army Base Rock 99 s Limp Bizkit,“ poznamenává v dokumentu Moby, jeden z muzikantů, kteří Woodstock 99 zažili na vlastní kůži. Na kameru hovoří o zlověstné náladě, kterou cítil z publika.

MTV se táže. Záběr z filmu Woodstock 99: Peace, Love, and Rage, foto: HBO

Uspořádat festival věnovaný míru a lásce na vojenské základně dalo Woodstocku 99 zvláštní pachuť už od samotného začátku. Do areálu se natěsnalo tři sta padesát tisíc lidí, byť původní plán logisticky počítal se zhruba třetinovým počtem. K tomu se přidalo úmorné vedro, kritický nedostatek záchodů a sprch i špatná dostupnost pitné vody, jejíž cena se vyšplhala na čtyři dolary za láhev. Žádný div, že většina zdravotních problémů, které lékaři museli řešit, byla spojená s dehydratací. K tomu laxní přístup ochranky, která nekontrolovala, co návštěvníci do areálu přinášejí. Podle svědků se už první den přestaly vynášet odpadkové koše, a když záhy přetekly i mobilní záchody, proměnila se většina areálu v páchnoucí žumpu. Účastníci v dokumentu mluví o zlověstné předtuše tragédie.

Třaskavý koktejl vedra a nezvládnuté organizace vybouchl v sobotní večer. Na hlavním pódiu se představili Limp Bizkit se svým agresivním mixem rapu a metalu. Když zahráli skladbu Break Stuff (Něco rozbij), fanoušci v publiku uposlechli skandování frontmana Freda Dursta a začali demolovat vybavení areálu. Po koncertě bylo rovněž hlášeno několik případů sexuálních útoků; ty ostatně doprovázely celý Woodstock 99.

Výtržnosti vyvrcholily druhý den, kdy během koncertu Red Hot Chili Peppers vzplály hořící odpadky. „Byla to scéna jako z Apocalypse Now,“ podotýká v dokumentu jejich baskytarista Flea s odkazem na legendární Coppolův film. Peppers k dystopickému výjevu zahráli skladbu Fire od Jimiho Hendrixe. Dnes se dušují, že to byla pocta hvězdě prvního Woodstocku a rozhodně nechtěli podněcovat k dalšímu žhářství.

Fire! Záběr z filmu Woodstock 99: Peace, Love, and Rage, foto: HBO

Namísto komedie horor

Režisér dokumentu, losangeleský rodák Garret Price (* 1979) v rozhovorech tvrdil, že jeho filmový dokument měl být původně tak trochu komedie, která si měla střílet z podivných trendů konce deváté dekády. Jenže archivní materiály nakonec vyjevily, že Woodstock 99 byl mnohem víc hororem. Režisér Price se nicméně snaží měřit všem stejně a dává prostor i pořadatelům. Michael Lang a jeho pobočník John Scher se dušují, že všechno bylo v pořádku, mediální obraz festivalu byl zkreslený, a jestli se něco špatného stalo, mohly za to zpovykané kapely, které návštěvníky ponoukaly k agresivitě.

Zpovědi účastníků – muzikantů i fanoušků – vyznívají o něco věrohodněji. Srdceryvný je třeba příběh muže, jehož kamarád přišel o život při koncertě Metalliky. Na kameru čte zápisky z jeho festivalového deníku a neubrání se slzám, když vysvětluje, že smrt pravděpodobně zapříčinili lékaři, kteří ho po převozu špatně diagnostikovali. Sugestivní jsou i archivní záběry z přímého přenosu, který vysílala MTV a v němž festival připomínal válečnou zónu. Štáb hudební televize musel prý dokonce z festivalu uprchnout, když na jejich spíkry zaútočil dav.

Dokument Woodstock 99: Peace, Love, and Rage mohl sklouznout k rádoby skandální žurnalistice nebo prvoplánovému výsměchu, naštěstí tvůrci šli v analýze příčin krachu akce hlouběji, než je obvyklé. Podle publicisty Stevea Hydena byl festival bodem určitého generačního zlomu. Rock v devadesátkách prošel obrodou, nicméně angažovaný a existenciální proud grungeových kapel v čele s Nirvanou a Pearl Jam, který se snažil ukázat novou soft maskulinitu, se ke konci dekády vytratil z mainstreamu, kde jej nahradila nová vlna machistických a agresivních kapel, jako byli zmínění Limp Bizkit nebo Korn.

Miláčci tehdejších dramaturgů MTV zosobňovali vztek a nihilismus generace, která zdánlivě neměla důvod být naštvaná. USA se dařilo ekonomicky i geopoliticky, jenže část mládeže přesto žila s pocitem, že se na ni zapomnělo. Ve společnosti také panovala nervozita z konce milénia, kterou živila média strašením tzv. „Y2K bugem“, tedy tím, že stroje nezvládnou na Nový rok 2000 přechod na novou číselnou řadu. K atmosféře konce devadesátých let navíc patřila i střelba na střední školu v Columbine, kauza sexuálního poměru prezidenta Clintona a stážistky Moniky Lewinské nebo popularita bizarních erotických videokazet Girls Gone Wild, na nichž opilé dívky na večírcích ukazují prsa. Odtud nepochybně vedla linka k tomu, když dav puberťáků skandoval pod pódiem na herečku Rosie Perezovou: „Ukaž kozy.“

Nu-metal, který si z rapu i metalu vzal ty nejprimitivnější elementy, byl spíše jen dítětem své doby, nikoliv příčinou probuzeného zla. A při všech zmíněných nepříznivých okolnostech mohl Woodstock 99 vlastně dopadnout ještě mnohem hůře než třemi mrtvými a zhruba čtyřiceti zatčenými. Michael Lang si z pořádání festivalu odnesl pořádnou ostudu a jeho další pokusy oživit legendu skončily nezdarem – včetně ročníku 2019, který byl bez vysvětlení zrušen pouhých několik týdnů před začátkem.

Jak připomíná závěr dokumentu Woodstock 99: Peace, Love, and Rage, fiasko mělo nakonec jeden pozitivní dopad – od základu proměnilo festivalový byznys v USA. Pořadatelé stotisícových akcí si od té doby dávají mnohem větší pozor. Příkladem je kalifornská Coachella, která se poprvé konala právě v létě 1999 a dnes je prototypem dokonale zvládnuté akce obřích rozměrů.

Plakát k filmu Woodstock 99: Peace, Love, and Rage, foto: HBO

Woodstock 99: Peace, Love, and Rage (USA, 2021, stopáž 110 minut)
Režie: Garret Price, kamera: Brian Outland, střih: Garret Price, Avner Shiloah, hudba: Noel Hogan, Sindri Már Sigfússon.