Daniel Majling: Nevěřit, že jednou nastane konec rudého člověka, je peklo

Autor hry Daniel Majling i režisér Michal Vajdička inscenaci Konec rudého člověka začali připravovat už v roce 2019, tehdy ji zamýšleli jako varování, kam až „rudý člověk“ může zajít. Nikdo netušil, že její uvedení (kvůli koronaviru se premiéra několikrát posouvala) bude v tomto čase tolik aktuální. S Danielem Majlingem jsme si povídali nejen o tom, jak hru psal, ale také o významu svobody a banálního života.

Kolikrát jste četl knihu Doba z druhé ruky?

Knížky paní Alexijevičové jsem četl hned, co začaly vycházet ve slovenštině nebo češtině (knihu Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka v češtině poprvé vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v roce 2015 v překladu Pavly Boškové, pozn. red.). Už tenkrát mě velmi zaujaly. Ale to bylo takové to běžné čtení před spaním. Když pak režisér Michal Vajdička řekl, že budeme dělat něco pro Divadlo v Dlouhé, podíval jsem se do svého dramaturgického zápisníku, kde mám poznamenaných spoustu věcí, které mě kdy zaujaly. Jednou z nich byla i tato kniha, přečetl jsem si ji tedy podruhé, abych si ověřil, zda mě zajímá stále. V roce 2019, kdy jsme už hru začali připravovat, přišlo třetí čtení s propiskou v ruce. Dělal jsem si technické i „kreativní“ poznámky, jaké motivy najdu na té které stránce a které z nich jsou zajímavé. Když jsem pak už měl hru napsanou, četl jsem Konec rudého člověka počtvrté, abych si ověřil, zda mi něco podstatného neuniklo nebo jestli jsem něco nezkreslil.

Spisovatel a dramaturg Daniel Majling, foto: Ctibor Bachratý

Vycházel jste i z jiných pramenů, nebo jste celou hru postavil jen na této knize?

Ve hře používáme asi čtyři vtipy o Radiu Jerevan, jeden z nich se v knize objevuje, ty ostatní jsem zaslechl jinde. Jinak všechny repliky, které ve hře jsou, z knihy vycházejí, i když se může zdát, že jsme se od originálu výrazně odklonili. Samozřejmě jsou jinak zkomponované. Abych se dokázal dostat do myšlení autorky, četl jsem i její ostatní knihy – Zinkové chlapce, Válka nemá ženskou tvář, Modlitbu za Černobyl, Poslední svědky… Dělám to tak vždy, když připravuju dramatizaci nějakého díla.

Inscenaci na motivy této knihy už v roce 2017 uvedla pražská divadelní společnost Spitfire Company. Vymezovali jste se s kolegou Vajdičkou nějak vůči ní – třeba tak, že jste to chtěli pojmout úplně jinak?

I na Slovensku vznikla inscenace Vojna nemá ženskú tvár v režii Mariána Pecka na základě knihy Světlany Alexijevičové. Divil bych se, kdybychom byli první, kdo po jejích knihách sáhl, ale inscenaci, kterou uvedla Spitfire Company, jsem neviděl, takže jsem se nemohl ani vyhranit, ani ji kopírovat.

Inscenace Konec rudého člověka je plná komicko-hořkých momentů. Myslel jste při psaní hry na jejich vybalancování?

Nesnažil jsem se situace zlehčovat ani je humorem nadnášet. Všechny tyto momenty plné černého humoru se zrodily už v knize, mnohé z nich byly kruté, některé spíše vtipně kruté. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem se nechtěně inspiroval situacemi, které se v ruské kinematografii a literatuře vyskytují. Automaticky do celé té hry asi prosákl kus Čechova, Gogola, možná Bulgakova…

Světlana Alexijevičová v rozhovoru pro Divadelní noviny řekla: „Mám o dramatických příbězích svou specifickou představu a na jevišti se z nich – aspoň pro mne – mnoho podstatného vytrácí.” Co je na příbězích to podstatné pro vás? Co nelze vynechat?

Z čehokoliv, co se na jeviště adaptuje, se něco vytratí – podstatné však je, aby se to něčím nahradilo nebo doplnilo, aby to nebyl pouze vyškrtaný autor, aby s adaptací zkrátka přišlo něco, co výsledek umocní. Pro mě je důležité zachovat dialogičnost postav, živé názorové konflikty. Aby měl člověk, když vyjde z divadla, o čem přemýšlet.

Inscenace Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé. Zleva: M. Zavičár, M. Zimová, J. Tesařová, foto: Martin Špelda

Byli jste se Světlanou Alexijevičovou v kontaktu, když jste hru připravovali? Nechala vám volnou ruku?

Nebyli. Její agentuře jsme pouze poslali koncept hry, který nám museli schválit.

Změnilo se nějak vaše vnímání této hry, když jste ji psal, a po událostech minulých týdnů?

S divadelními hrami to tak je vždy – s novými kontexty buď na aktuálnosti získají, anebo ztratí. Nejen já, ale celé hlediště některé repliky vnímalo v tuto chvíli úplně jinak. Hru jsme připravovali pět let po Krymu. Chtěli jsme v ní tedy podtrhnout i něco, co v knize zdůrazněné nebylo. Například zpočátku nad scénou prolétávají vrtulníky, to se nacházíme stále v Sovětském svazu, vojenská základna ještě funguje. Během devadesátých let je naopak takové ticho, že si některé postavy stěžují, že slyší svoje myšlenky až příliš hlasitě a vrtulníky jim chybí. Na konci, kde stalinistický major vstane z mrtvých, nebo možná nikdy neumře, se vrtulníky ozvou znovu. Major nás na konci také zdraví uzdraveným ukazovákem, který je opět připravený střílet… Takových míst, které člověk najednou vnímá mnohem intenzivněji, je v té inscenaci spousta.

„Žijeme stále ve válce,“ říká jeden z respondentů v knize. Existuje hranice mezi mírovým a válečným stavem?

V Rusku je to trochu jiné než u nás. My to můžeme brát více metaforicky: Neustále jsme ve válce o hodnoty, o svobodnou demokratickou společnost, stále totiž žijeme – v Česku i na Slovensku – ve stínu rudého člověka. Pro Rusko to ovšem není jen metafora, nýbrž prostě fakt. Sovětská válka v Afghánistánu, v Gruzii, v Čečensku, Krym, Ukrajina… Rusko opravdu žije v nekončící válce a hranice mezi mírovým a válečným stavem tam má velmi rozostřené obrysy.

Co pro vás znamená svoboda? Jak byste ji definoval?

Svoboda je neustálý boj o hodnoty. Svobodný svět je pro mě ten, kde má člověk právo pochybovat, kdy mu je umožněno odhalovat zlo ve společnosti, kde má právo zlo pojmenovat. Někdy pak člověk může dojít k tomu, že i on sám se spolupodílí na tvorbě sociální nespravedlnosti či jiného zla. To zjištění samozřejmě není příjemné. Je mnoho lidí, pro které je příjemnější, když to, co je dobro a co zlo, definuje někdo jiný. Ten boj je únavný, vyčerpávající. Svoboda je pro mě ale právě tam, kde je tento boj umožněný.

Inscenace Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé, foto: Martin Špelda

Co byste si vybral? Slavnou historii, nebo banální život?

Narodil jsem se v roce 1980, doteď jsem žil ten banální život, se kterým jsem byl spokojený. Myslel jsem si, že jako autor budu psát o vztazích, o životních detailech, myslel jsem, že se nám velké dějiny vyhnou. Před dvaceti lety jsem si například nedokázal představit, že se tu budou znovu probouzet extremisté. V naší sousední zemi se válčí…

Samozřejmě, že v této situaci bych celému světu přál banálnější život bez historických zvratů. Nikdo si teď nemůže dovolit jenom plavat s proudem, nevyjádřit svůj názor, ale nikde není napsané, že z toho za tři roky nebude mít problém. V takových chvílích se vyjevují naše charaktery. I v banálním, běžném životě, máme jako lidstvo spoustu věcí k řešení. Například ekologické katastrofy, které se na nás valí, jsou až až, nemusíme si to dělat „zajímavější“ ještě sami.

Světlana Alexijevičová v knize nabízí sondu do společnosti, která věří v socialismus a své vůdce vnímá jako velké muže. Dokážete dnes rudému člověku lépe porozumět, třeba i díky této knize a adaptaci?

Jedna věc je porozumět a druhá věc je ospravedlnit. To se u nás často zaměňuje. Rudý člověk je někdo, s kým jsem se minimálně do svých dvaceti let potkával, tito lidé mě vychovávali, možná jsem od nich některé věci také přebral i já sám. Když přišel rok 1989, bylo mi devět let, vypořádal jsem se s tím, ale spousta věcí, které dodnes nefungují, jsou podle mě pozůstatky rudého člověka – u nás například mečiarismus. Je dobré těmto věcem a lidem porozumět, vědět, z čeho vycházejí, ale neospravedlňovat je.

Je to důležité hlavně kvůli nám samým – abychom pochopili, kde máme Achillovu patu, abychom věděli, kde jsme sami náchylní. Možná nám už nehrozí to, že se staneme rudým člověkem, ale můžeme se také stát černým nebo hnědým člověkem…

Může se z nás vůbec někdy rudý člověk vytratit?

Věřím v to. Podle mě je trochu nešťastné tvrdit, že v Rusku demokracie nemá šanci, že Rusové mají jakousi národní predispozici pro autokracii. To zavání etnocentrismem. Jestli pro autokracii mají predispozici Rusové, co potom Čína? Co arabský svět? Co africké státy? Opravdu si myslíme, že jenom my, Evropané a Američani, jsme schopní budovat demokracii? Jestli se našli lidé, kteří to s demokracií v Evropě nevzdali ani tehdy, když jsme tu měli masivně podporovaného Hitlera, Mussoliniho, Franca, Salazara, Pétaina a hromadu dalších, proč bychom to měli vzdát v případě Ruska? Tak bychom zradili ty, kteří se o to v Rusku snaží. Možná to je jen pět procent Rusů, ale právě ti by mojí generaci mohli o demokracii, o její ceně, o obětech, které pro ni musí přinést, přednášet. Označit jen tak, od stolu, jejich boj za nesmyslný, je zrada. Jsme v tom spolu. Tento boj totiž neskončil ani u nás. V Čechách i na Slovensku sedí v parlamentu lidé, které bych rozhodně neoznačil za oporné sloupy demokracie. Pokud přestaneme věřit v demokracii v Rusku, v Číně, v Íránu, jaká je potom její budoucnost v Evropě? Přestat v to věřit je peklo.