Jak chápat putinismus – kniha těchto dnů a týdnů

„Když se Putin a siloviki, kteří ho obklopují, roku 2000 chopili moci, prohlásili, že jejich cílem je ‚Rusko pozvednout’ a smazat zhroucení Sovětského svazu (k němuž došlo v roce 1991 a které je podle nich výsledkem ‚zápaďáckého spiknutí‘), tj. opustit projekt národního státu (který Rusku vnucují ‚nepřátelé‘) a obnovit říšskou expanzi. Kdo vládne velkému prostoru, ten má ovšem právo být samovládcem. ‚Je-li stát velký, musí být ten, kdo mu vládne, ztělesněním absolutní moci; (…) velmoc nutně vyžaduje despotickou vládu,‘ napsala Kateřina II. Veliká. Má-li se Rusko udržet pohromadě, potřebuje autokratický ‚korzet‘.“

Citované věty se nacházejí na konci první třetiny publikace Françoise Thom (* 1951). Z citací by se ostatně mohla sestávat prakticky celá recenze, neboť autorka výborně formuluje a umí jít k věci. V její práci (originál vyšel roku 2018) se pochopitelně objevují i fakta a události zmiňované v jiných knihách sepsaných o Rusku během posledních třiceti let – například ozbrojený boj o parlament v září 1993, z něhož vzešel vítězně Jelcin, Putinova kariéra v úřadu petrohradského starosty nebo okolnosti válek v Čečensku. Ale i tyto známé a mnohokrát probírané skutečnosti historička umí uchopit tak, že vystihuje jejich povahu, vždy je ihned zasazuje do kontextu.

Stavební kameny kremelské moci

Françoise Thom nahlíží Rusko devadesátých let jako na území, kde sice padl bolševismus, ale demokracie přesto zůstávala v nedohlednu – právě i proto, že tamní společnost svými návyky a mentalitou po pás vězela v předešlé éře, u níž si historička všímá rysů, které sovětologové mnohdy přehlížejí. Třeba: „Od roku 1960 do konce 80. let bylo uloženo třicet pět milionů trestů odnětí svobody. Ještě v roce 1997 bylo v Rusku devět set tisíc vězňů. Věznění má dnes za sebou každý čtvrtý Rus, v některých sibiřských městech dokonce každý druhý (…) Tato ‚zóna‘ pronikla celou Ruskou společností. Její vliv je od konce 80. let dosvědčen i ve vývoji jazyka – ten je natolik ‚kriminalizovaný‘, že vězeňská či zlodějská hantýrka už nikoho nešokuje a hojně ji používá i prezident Putin.“ Čili: „Vězení a zajatecké tábory vytvořily plynulý přechod mezi zločineckým světem a ostatní ruskou společností.“ Klanová struktura a pravidla podsvětí prosakují do různých vrstev života, jeho každodennosti.

Stavebními kameny Putinovy takzvané vertikály moci jsou kágébácká podezíravost (nikomu se nedá věřit), manipulativnost (ostatní jsou pouhé objekty, jimiž lze posouvat dle momentální potřeby), přesvědčení, že silnější musí zlikvidovat slabšího. „Putinovský režim má své opory, i když vlastní ideologii si – přes všechnu svou snahu – vytvořit nedokázal (komplotismus, který je jeho charakteristickým znakem, není doktrína, nýbrž způsob myšlení). Ví, co jsou záchvaty imperiální horečky, militarismu, xenofobie a klerikalismu, ale naživu jej udržuje především skutečnost, že Rusové se bojí změny a vlastně ji ani nepovažují za možnou. Putinovský systém se opírá o strach z prázdnoty. A kdo má srdce oslabené strachem, ten stěží může proti takovému systému bojovat,“ píše autorka, která vloni publikovala více než sedmisetstránkovou práci La Marche à rebours. Regards sur l’histoire soviétique et russe (Odpočítávání. Pohledy do sovětské a ruské historie), která by rovněž nejspíš stála za překlad.

Tak jako je současné mocenské uspořádání v Moskvě i v celé zemi plně srostlé s osobou Vladimira Vladimiroviče Putina, tak i pisatelka průběžně přechází od charakteristik a kroků samotného politika k povaze politických pořádků, jež se za jeho vlády ustavily. „Slovo v jeho pojetí není výrazem myšlenek či pocitů, nýbrž pouze nástrojem, sloužícím k tomu, aby člověk ovládl něčí vůli, někoho ‚získal‘ nebo oklamal svého protivníka. Pravdu Putin neuznává, a když jeho lži někoho pobuřují, pokládá to za pokrytectví. Jeho manželka ho jednou přirovnala k upírovi. Putin není schopen vidět svět jinak, než jako silové pole a své vztahy k lidem vnímat jinak než jako operace,“ tvrdí Françoise Thom v jedné z pasáží, v nichž portrétuje kremelského vůdce. A v jiné partii stojí: „S postupujícím věkem je Putin čím dál rigidnější. Jeho univerzálním receptem zůstává mobilizace proti vnějšímu nepříteli. Paranoia, jíž je Kreml postižen, je čím dál zřetelnější.“

Při analýze mocenských kroků putinovské administrativy si Thom všímá například dramatického nárůstu úředníků a mimořádně vysokého počtu lidí, které tak či onak zaměstnává stát, centralizace rozhodování, systematické destrukce opozice atd. atp. Prezidentská volební kampaň, která se vedla v roce 2012 za znovuzvolení Putina prezidentem (v tu dobu byl předsedou vlády), „probíhala už vysloveně ve znamení znepokojivého odtržení od reality, které je pro putinovskou sektu příznačné“.  Thom cituje z Putinova projevu 23. února onoho roku na veřejném shromáždění v Lužnikách, kde řekl mimo jiné: „Nestrpíme, aby někdo zasahoval do našich záležitostí. Nikomu nedovolíme, aby nám vnucoval svou vůli – máme svou vlastní. Jsme národ vítězů. Máme to v genech. (…) Bitva o Moskvu pokračuje a my zvítězíme.“ Autorka upozorňuje na bezpečnostní doktrínu, kterou Kreml přijal v roce 2009, podle níž si Rusko „vyhrazuje právo odrazit konvenční útok i za pomoci jaderné zbraně, zahájit preventivní válku či aplikovat jaderné zbraně i v lokálním konfliktu“.

Kdo to ještě nechápe?

S každou další stránkou svazku Jak chápat putinismus ve čtenáři narůstá přesvědčení, že politický a společenský vývoj směřuje k něčemu velmi neblahému, co může mít fatální následky i pro mnohá území mimo Rusko. Čím se výklad Françoise Thom blíží ke svému konci, a tudíž k nedávným letům, tím častěji se v něm objevují zmínky o Ukrajině, o provokacích vůči ní, o anexi Krymu, o konfrontaci se Západem, kterou má Kreml za nutnou, v podstatě ji pokládá za nevyhnutelnou. Autorka cituje různé vlivné osoby z ruské scény, které veřejně prohlašují například to, že „pořád lepší třetí světová válka než druhá perestrojka“ (spisovatel Alexandr Prochanov) nebo že „… konečným řešením civilizačního střetu může být jedině zničení jedné ze stran. (…) Naším cílem je tedy zničení Západu v jeho dnešní civilizační podobě,“ (sociolog Alexandr Bovdunov, jehož názory šířil i server Protiproud, který byl v minulých dnech odpojen kvůli dezinformacím).

Tím se dostáváme až k nejaktuálnější době, k přítomnosti, kterou kniha Jak chápat putinismus už nepokrývá. K tomu jeden detail. Stačí pohlédnout kupříkladu na stránky www.geopolitica.ru, spravované hned ve třinácti jazycích (čeština mezi nimi není). Poslední letošní únorový den tam byl zavěšen text Заметки военного времени (I) – tedy Válečné poznámky (I). Napsal je Alexandr Geljevič Dugin, vlivný ruský publicista, politolog, sociolog, filozof, bývalý profesor Lomonosovy univerzity v Moskvě a ideolog tzv. eurasijského hnutí. V tom textu píše kromě jiného: „To není válka s Ukrajinou. Jde o konfrontaci s globalismem jako integrálním planetárním fenoménem. (…) Rusko v globalismu odmítá vše – unipolaritu, atlanticismus na jedné straně, a liberalismus, antitradici, technokracii, jedním slovem velký reset na straně druhé. Je jasné, že všichni evropští lídři jsou součástí atlantické liberální elity. A sní jsme šli do války. (…) Rusko se postavilo na obranu tradičních hodnot proti modernímu světu. Je to sama ‚vzpoura proti modernímu světu‘. To jste nevěděli? A Evropa se potřebuje rozejít se Západem, a dokonce i USA musí následovat ty, kteří odmítají globalismus. A pak každý pochopí, jaký je smysl moderní války na Ukrajině. Mnozí na Ukrajině to chápali. Jenže strašlivá a zběsilá liberálně-nacistická propaganda nenechala v myslích Ukrajinců kámen na kameni. Avšak oni se navrátí sami k sobě a budou spolu s námi bojovat za Království světla, za tradici a pravou křesťanskou evropskou identitu. Ukrajinci jsou naši bratři. Byli, jsou a budou.“

Na závěr musím říct, že mě udivuje, kolik tuzemských lidí, a to i vzdělaných, útok na Ukrajinu zaskočil. Pokud by si totiž přečetli i menší část z toho, co zde o putinovském Rusku dejme tomu za posledních deset let vyšlo, a pokud by důsledně domysleli, co v té literatuře stojí, těžko by pak pro ně mohla být nynější invaze raketou z čistého nebe. V nynějších pohnutých okamžicích tento deficit, respektive hledání odpovědi na to, proč se Putin rozhodl jednat tak, jak se rozhodl, může zastoupit právě kniha Françoise Thom. 

Obálku knihy navrhla Lucie Mrázová, repro: Pulchra