Estébák, na kterého došlo. Bohužel se však dostavil ďábel…

František Horák to dotáhl do hodnosti majora v expozituře Státní bezpečnosti v Ústí nad Labem. Přišel ovšem listopad 1989 a jeho kariéra nabrala strmý pád. Rozpadla se mu rodina, přišel o bydlení ve vile, kterou komunistický stát zabavil emigrantovi a ten se po převratu o nemovitost přihlásil. V bezpečnostních složkách se na rozdíl od některých svých kolegů Horák neudržel, protože vešlo ve veřejnou známost, jak při výsleších nakládal s těmi, které měl „na starosti“ – většinou to byli místní „máničky“ (dalo by se říci krajský underground) a mládež, která se cíleně či mimochodem ocitala kolem nich. František Horák, jenž měl „pracovní“ příjmení Kučera, tedy major Kučera, získal přezdívku Rudej vztek.

Michal Vrba rozčlenil prózu Zeptej se ďábla do sedmi kapitol, jež jsou ještě děleny na podkapitoly; a kromě toho je do čtyř z těch kapitol odlišným (bezpatkovým) písmem vysázen Případ Adama Zahradníčka – vylíčení kauzy, která pro osud Františka Horáka měla, jak se vyjeví, osudový význam. Kompozice textu je to promyšlená, ale nesype písek do čtivosti vyprávění, Vrbovi jde o spád. Nejsilnější, nejsugestivnější je příběh v partiích popisujících Horákovu předlistopadovou existenci, jeho tah za mocí a návaly zla v něm. Nikdy jsem naštěstí neměl tu čest být předmětem výslechu nějakého takového Horáka a Michal Vrba (* 1976) vzhledem k věku také ne, nicméně autorovo podání majora Horáka-Kučery mi přijde věrohodné. A rovněž tak vykreslení ústecké městské lokality, ale i přilehlých krajinných partií. Autor s výstižnou stručností podává polistopadové obracení kabátů v Horákových kruzích a neschopnost i marnost hlavní postavy udržet se ve strukturách.

František začne nadmíru pít a postupně se propadne na dno. Žije téměř jako bezdomovec v zahradní chatce, čte, co mu kde padne do ruky. „Znalosti nabyté z knih přeměňoval v nepochopitelný mišmaš“, stal se „pouliční a hospodskou figurkou“, píše Vrba. A pak nechá tuto vysmívanou bytost, aby potkala Pastora, vůdce jakéhosi duchovního (blíže však neurčeného) společenství, které Františka přijme mezi sebe, pomůže mu sehnat zaměstnání u technických služeb města, on přestane chodit do hospod a opíjet se. Vykreslení společenství působí jako z učebnice nebo dokumentu o kultech, všichni jsou laskavost sama, ale jen do té doby, než se jedinec rozhodne, že pak půjde zase vlastní cestou. V tom okamžiku je Pastor velmi nelaskavým vůdcem, téměř vymítačem ďábla. A co čert nechce, František je s projevy a stopy ďábla konfrontován! – narazí na ně při svých úpravách zeleně na okraji Ústí i leckde jinde. Vrba se snaží mnohovýznamově pracovat s větou „nemáš čas“, která se ve variacích a odlišných kontextech u Františka objevuje od časů jeho estébáctví až po roky v novém tisíciletí, ale stejně jako motiv na různých místech a v různých souvislostech zanechaných párů bot to vyznívá… jak to říct? Násilně? Neústrojně? Směšně? Jako mišmaš?

„Spisovatelskou Achillovou patou Michala Vrby je však puzení, že toho chce vyprávět příliš. Místy je doslovný a je znát, že prostor povídek je mu těsný,“ napsal tady v roce 2019 Daniel Mukner v recenzi na svazek Kolem Jakuba. Autor recenze tehdy konstatoval, že Vrba do textu hrne příliš informací a motivů, které v důsledky texty rozmělňují. Něco velmi podobného lze napsat o románu Zeptej se ďábla. Zmnožení a zmonstróznění zla, spojení realistického vyprávění s mysteriózními a thrillerovými scénami vyznění díla jako celku rozkmitává a východiskem z toho kromě průběžných rozpaků je i silně přefouknuté finále. V té knize bylo založeno na dost hrůz i bez ďábla…

Mimochodem ještě než nad Čechami začne ďábel bezuzdně a definitivně úřadovat, proběhne mezi Františkem Horákem a jeho nyní již dospělým synem místy velmi citlivě podaný rozhovor. Michal Vrba má talent pro vystižení určitých duševních rozpoložení a důležitých situací v běhu všedních dní, ovšem mysterióznost je něco, na co by jako autor měl rychle zapomenout.

Obálku knihy navrhlo Studio Kapitola, použilo pro ni ilustraci Pavla Kadlece, repro: Host