Martin Ryšavý vypráví v nové sibiřské knize o hledání pevného bodu

Spisovatel a filmař Martin Ryšavý (* 1967) věnoval značnou část svého dosavadního profesního života Rusku, především tomu sibiřskému. Vzešla z toho řada dokumentárních filmů, mezi nimiž je například snímek Afoňka už nechce pást soby, který vyhrál v roce 2004 dokumentární festival v Jihlavě, i několik knih v čele se sedmisetstránkovými Cestami na Sibiř, vydanými roku 2008.

V novince Tundra a smrt se Ryšavý dotýká řady témat, jimiž se ve svém díle již zabýval. Poodhaluje situace, které provázely natáčení některých filmů, ať už jejich titul zmiňuje, nebo ne. Seznamuje nás s lidmi, kteří se objevili před kamerou, nebo ho na jeho cestách doprovázeli. Navazuje na svéráznou love story s Anželikou, která se objevila v Cestách na Sibiř. Vrací se k hlavní postavě divadelního režiséra-moskevského metaře ze svého románu Vrač, zmiňuje i svojského umělce z filmu Malupien, Olšový Spas. Anebo vypráví o tom, jak objevil na polární stanici na Medvědích ostrovech bizarní písemné dokumenty, které daly vzniknout útlé knize Stanice Čtyřsloupový ostrov. Právě výprava přes zamrzlé moře, z níž vznikl také film Medvědí ostrovy, knihu rámuje.

Co jde o životě zjistit v tundře

Za to, že se Martin Ryšavý vrací ke svým stálým tématům, nemůže jen fascinace Ruskem, tundrou mizející na větší část roku pod sněhem, nebo „heroicko-komickým“ žánrem sibiřských událostí. Je za tím také narůstající snaha o nekončící reflexi vlastních tvůrčích i rodinných východisek. A hledání pevného bodu, z něhož by se dalo s relativní jistotou správnosti pohnout když ne celým světem, tak alespoň svým vlastním životem. Existuje nějaký jiný jistý punkt než naše vlastní konečnost? Když se nedá najít ani v měřítcích majestátně nemilosrdné tundře, ani v člověku, tak kde tedy?

V Cestách na Sibiř šlo o rozsáhlé lineární románové vyprávění o hledání sebe sama a dospívání, respektive osobnostní zrání. Aktuální próza je do stejné míry autobiografická, také vyprávěná v ich-formě, ale jinak se formálně velmi odlišuje. Román s lakonickým podtitulem Cestopis není vůbec členěný do kapitol. Nabízí více než dvě stovky stran proudu textu, připomínající jednu volně cestovatelskou příhodu navazující na druhou. „Dělá mi dobře, když můžu vykládat, co všechno divného jsem zažil,“  přiznává vypravěč na závěr příběhu o ohrožení několika životů včetně vlastního.

Celek je ovšem promyšlený a komponovaný. Ryšavý často plynule přechází od jednoho příběhu ke druhému prostou narážkou na konkrétní osobu nebo místo. Příběhy nereprezentují jen neutuchající chuť vyprávět – formálně nová kniha nejvíc souvisí se způsobem uvažování, díky němuž vznikl pozoruhodný snímek Slepý Gulliver (2016). Fragmenty propojuje osobnost autora, snaha o reflexi metody a způsobů vidění a poznání, odmítnutí autoritativní role vypravěče předkládajícího fakta anebo svůj světonázor. „Velkou část toho, co vidíme, vidíme proto, že jsme zvyklí to vidět,“ dodává autor ve shodě s optometristou, který ho ve filmu vyšetřoval.

Ten, který pije čaj bez cukru

Nadmíru autobiografický vypravěč románu Tundra a smrt má čukotské jméno, jež zní „Ten, který pije čaj bez cukru“. Vyniká jistou křehkostí, pábitelským magnetismem k posledním z posledních, schopností nebrat se smrtelně vážně a ochotou vnímat své okolí. Jemně ironicky glosuje postsovětský svéráz, ale odmítá roli relevantního očitého svědka událostí. Navzdory své někdejší přítomnosti na Ukrajině v době Majdanu a ruské anexe Krymu například nechce vyvracet místním lidem názory. Maximálně nastíní pochybnosti vůči obrazu vytvořenému obvykle s oporou v propagandistickém vysílání ruské státní televize. „Pochopit všechny zrůdy je maličkost, důvodů k tomu, co dělají, se vždycky najde dost,“ říká na závěr teskné pasáže, v níž naslouchá národovecky naladěnému přesvědčení o dění na východní Ukrajině.

Z těchto odstavců je cítit bolest z toho, jak se prohloubil příkop mezi Ruskem a Západem, ale i nemožnost se takovému tématu v současném psaní o Sibiři vyhnout. Stejně tak klimatickým změnám a výzkumům odtávajícího permafrostu prováděným profesorem Sergejem Zimovem. Ryšavý s gustem líčí často bizarní pel, který konkrétní činy a osoby mají, ale odmítá se posmutněle nechat zatáhnout do diskuze, v níž by argumentoval ve prospěch jedné ze zúčastněných stran.

Martin Ryšavý je působivý, protože skrze Sibiř vypráví o sobě samém. Jakkoli má, zdá se, nevyčerpatelnou zásobu zážitků z exotiky tundry, tajgy i sibiřských domácností, ruský Dálný východ je hlavně ozvučnou deskou příběhu o tom, jak v sobě nalézá svého otce a průběžně přehodnocuje svůj život. S lehkostí a humorem dosahuje intenzivního literárního účinku, který nebývá vlastní cestopisné produkci.

Obálku navrhl a knihu graficky upravil Viktor Karlík, repro: Revolver Revue